Porod pokračoval zvolna, ve čtyři mě znepokojil tep plodu; čekal jsem nějakou dobu, spoléhaje se na sílu přírody, ale když srdíčko nenarozeného začalo zřejmě slábnout, rozhodl jsem se, že dám Míle injekci. Připravil jsem si nástroje a našel na velmi bílé ženině ruce modrou žilku.
„Nebude to ani trošku bolet,“ řekl jsem, „pozor, no, a už to je…“
Ze stříkačky mizela průhledná tekutina. Když jsem ucítil odpor pístu, vytáhl jsem stříkačku. V témže okamžiku strop nad námi zasvítil červeně a současně vykřikl řinčivý hlas, přicházející ze všech rohů místnosti:
„Pozor! Poplach druhého…!“
Vtom jsem uslyšel ostrý třesk. Podlaha pod nohama se zatřásla a všechna světla zhasla. Zůstal jsem v úplné tmě nad lůžkem rodičky. Vteřinu bylo ticho tak naprosté, že jsem slyšel, jak se při dýchání tře její košile o pokrývku, kterou byla přikryta. Začal jsem šmátrat po vypínači nouzových svítilen — vzpomněl jsem si, že je v hlavách postele. Než jsem jej našel, pocítil jsem neobyčejně prudký náraz, jako kdyby do podlahy sálu udeřilo neviditelné kladivo a současně se ze skrytých reproduktorů začal valit kovový řinkot, stupňující se do křečovitého vytí.
„Mílo!“ vykřikl jsem, „drž se lůžka, Mílo!“
Náraz mne vymrštil od lůžka, upadl jsem a ztratil orientaci.
Vyskočil jsem, narazil hlavou o nějakou přepážku, přišel nový náraz, zavrávoral jsem, natáhl ruce před sebe. Všechno se odehrávalo potmě, před očima mi tančily nějaké barevné skvrny, nadarmo jsem třeštil zraky do tmy, abych vůbec něco uviděl. Necítil jsem ani nejslabší strach, pouze nesnesitelnou bezmocnost, která se měnila v hněv. Tu z hlubin hlasů, které nad námi ječely jako sbor zatracenců, ozval se kvílivý lidský hlas, zápasící s nejvyšším vypětím sil o dech:
„…poplach… třetího stupně… zapínám… nouzový proud… pozor…“
Pak dvakrát zaburácelo, jako kdyby zrovna vedle mne vybuchla nálož třaskavin a stále slabší hlas vykoktal, že jsem se spíš domyslil, než uslyšel:…..konec…gravitace…“
Mé tělo ztrácelo váhu. To jsem pěkný hlupák! mihlo se mi hlavou. Proč u sebe nemám svítilnu?
Nenosil jsem ji, protože se zdálo, že osvětlení je naprosto zajištěno před poruchami. Zůstal jsem viset ve vzduchu, bezmocný jako štěně, chycené za krk; nemohl jsem dosáhnout nohama na podlahu a volal jsem zoufale:
„Mílo! Promluv!“
Světlo se rozžehlo. Hořela nízko umístěná zelená nouzová světla. Visel jsem šikmo ve vzduchu ve vzdálenosti asi čtyř metrů od lůžka. Míla napůl seděla, jednou rukou si tiskla břicho a druhou se křečovitě držela kovové pelesti. Po několika marných pokusech se mi podařilo dostat se k ní. Byla neobyčejně bledá. Pohlédli jsme si do očí. Pokoušel jsem se o úsměv.
„To nic, bude to nějaká menší porucha!“ zvolal jsem, přestože mě nemohla slyšet. Vytí nad našimi hlavami neustávalo. Nový náraz mě div zase neodhodil od lůžka.
Chvatně jsem se přivázal popruhem k pelesti, abych měl volné ruce. Raketou zase proběhl otřes, ale tentokráte jiný. Vždy po několika vteřinách se opakoval pekelný svist, zakončený dutou ranou. Pochopil jsem: hermetické přehrady oddělující neprodyšně jedny prostory GEY od druhých, se postupně uzavíraly. To nebyla porucha, ale katastrofa.
Přímo před sebou jsem měl Mílinu tvář s obrovskýma vytřeštěnýma očima. Její tělo se prohnulo, křičela něco, co jsem neslyšel. Přiložil jsem hlavu k jejím ústům.
„Mami, mami…“ dolétal ke mně hlas, jako z velké dálky. Další bouchnutí zapadající přehrady, snad přímo za dveřmi sálu. V tomto okamžiku, ve zlomku vteřiny jsem si uvědomil najednou dvě věci: že porod pokračuje a nic kromě smrti jej nemůže zastavit a že Annina laboratoř je zrovna pod pancéřovým pláštěm rakety v nejvyšším patře. Před očima mi vyvstalo bezbranné drahé tělo a masy železa řítícího se tmou. Jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Celý jsem se schoulil a uskočil jsem, abych tam běžel, abych holýma rukama rozbil ocelové stěny, abychom zahynuli společně. Trhal jsem sebou jako šílený, protože jsem zapomněl na popruh, kterým jsem se před chvílí sám přivázal k lůžku.
Rodička se svíjela, její široce otevřená ústa křičela. Přestal jsem sebou zmítat. Natáhl jsem ruku, ucítil jsem horkou, vlhkou hlavičku a krví slepené vlásky dítěte. Přízračné světlo nouzových lamp se třáslo, mé tělo ztratilo váhu, nástroje poletovaly okolo našich hlav, v jistém okamžiku se vznesla velká skleněná nádoba s krví pro transfúzi do vzduchu, přeletěla okolo mého spánku, zaleskla se červenavě proti zelenému světlu a odrazila se od stěny přepážky. Míla sténala — neslyšel jsem to, viděl jsem pouze bolestí rozchlípené rty, lesk zubů.
Nad námi se převalovalo vytí, bublání, praskot. Naklonil jsem se ještě víc, zaclonil jsem svým tělem její břicho, kterým probíhaly vlny křečí. Světlo zablikalo, ještě vteřinu jsem viděl lampy jako fosforeskující koule, pak nastala tma a zároveň s ní naprosté ticho, v němž se najednou ozval slabý, ale dobře slyšitelný pláč. V levé ruce jsem držel, sám nevím jak dlouho, nástroj, po hmatu jsem našel pupeční šňůru — stiskl jsem ji. Podařilo se mi dosáhnout na stolek, vytrhl jsem z krabičky roušku, složil ji a ovinul jsem tělíčko novorozeněte. Nahoře něco cinklo.
„Drž se,“ vykřikl jsem na ženu, ale očekávaný náraz se nedostavil. Reproduktor delší dobu cinkal, pak se ozval známý hlas. Mluvil Yrjóla.
„Přátelé, ať jste kdekoli, zachovejte klid. GEA se srazila s malým kosmickým tělesem. Situaci jsme zvládli. Přechodně je pět horních palub rakety odděleno od ostatních částí letadla. Zachovejte všichni klid a zůstaňte na svých místech! Zapojujeme nyní nouzové gravitační soustrojí, připravte se, že přitažlivost začne zase působit. Za patnáct minut budeme vysílat další zprávy.“
Reproduktor cinkl a nastalo ticho. Světla zase zaplála. Ozývalo se duté, časté bouchání: gravitace se vracela, na podlahu padaly nástroje, nádoby, přístroje, nějaké sklo se rozbilo a střepy se hlučně rozprskly po kamenných deskách. Musel jsem chvíli zápasit s uzlem na popruhu, jímž jsem se přivázal k lůžku; když jsem se uvolnil, zanesl jsem dítě do umyvárny. Z kohoutku tekla teplá voda. Dítě se při koupání začalo hýbat, plakalo stále hlasitěji a mžouralo velkýma modrýma očima. Zalepil jsem mu ranku na bříšku a vrátil jsem se k matce, ještě stále zaposlouchán do toho, co se odehrávalo vně sálu. Napřed bylo slyšet vzdálené bublání, jako by z výšky padaly celé kaskády vody. Pak horečně bušila kladiva a ozvalo se syčení plynu, který pod tlakem unikal z úzkého potrubí; něco zaskřípělo, nějaká obrovská síla vlekla po drsném povrchu těžký předmět; vtom jsem zaslechl krátký hvízdavý zvuk, který zaplavil mé srdce teplem: někde se rozjel výtah.
Plynuly minuty. Míla, velmi unavena, ležela naznak, její tvář byla drobná a dětská, podobná tvářičce dítěte, které jsem stále ještě držel v rukou, zavinuté do roušek.
Už jsem udělal vše, co jsem udělat měl, myslil jsem si: dítě žije, s Mílou je to v pořádku, teď mohu odejít… Ale stál jsem dále. Otevřely se dveře, vstoupil doktor Schrey. Za ním nesl automat vysoko zvednutou kulatou lampu. Vydávala silné, mléčně bílé světlo. Jak kráčel, stíny předmětů, okolo nichž šel, pohybovaly se jako živé, šplhaly vzhůru po stěnách.
Schrey se zarazil. Zůstal stát několik kroků za automatem. Díval se na to, co se dělo v sále. Jeho pohled přejel po lůžku s pacientkou, po rozbitých, bez ladu a skladu po zemi rozházených nástrojích, krvavých skvrnách, konečně se zastavil na mně.
„Teď… se narodilo?“ řekl dívaje se na dítě, které jsem držel na rukou. Slabý, neveselý úsměv změkčil jeho rty.
„Co je s ní?“ zeptal jsem se.
Schrey pochopil.
„Co říkáš?“
Nemohl jsem vydat ze sebe ani hlásku. Anna byla přece dnes v noci v jeho pracovně.
„Co… co je s ní?“ opakoval jsem. Neodvažoval jsem se vyslovit její jméno.
„S Annou?“ dovtípil se Schrey. „Byla u mne v bytě, hned sem přijde… co to děláš, udusíš to dítě!“ vykřikl, protože jsem je mimoděk pevně tiskl na prsa. Dýchal jsem nyní jako po těžkém závodě.
