„Sekce, jejíž názory vám tlumočím,“ mluvil dále Lao Ču, „má za to, že můžeme volit jeden z těchto tří postupů. Za prvé, přišli jsme na myšlenku, napsat zprávu v magnetickém jazyce «raportu» a odeslat ji pomocí rakety řízené na dálku. Naneštěstí je naše zásoba slov tohoto jazyka nedostatečná a nedovolila by nám napsat vše, co bychom v takovém dokumentu chtěli obyvatelům Venuše sdělit. Potvrdily to zkoušky provedené včera večer. Je ovšem možné sepsat zprávu v některém jazyce, kterým se mluví na Zemi, nevíme však, zda se ji obyvatelé Venuše pokusí přečíst a zda vynaloží tolik úsilí jako my, když jsme luštili jejich «raport». Za druhé, je možno vyslat na Venuši letadlo, které již provádí zkušební lety a před nedávném uletělo bez přistání dráhu Země—Měsíc—Země. Jak vážení kolegové dobře vědí, mám na mysli Kosmokrator, jehož start k letu na Mars byl plánován na prvé měsíce příštího roku. Konečně třetí možnost je, vypálit na Venuši plný náboj deuteronů z naší bevatronové stanice u Pekinu. Tato varianta je nepochybně nejjednodušší a nejradikálnější, přesto ji však zvláštní sekce jednomyslně pokládá za nepřípustnou, i kdyby jen proto, že tak zvaná invase na Zemi je naší neprokázanou hypothesou.“

Fysik se odmlčel. Jeden z vědců toho využil a zeptal se, zda by nebylo možno užít elektronového mozku k rozřešení této nesmírně závažné otázky, která je — jak se vyjádřil — osou, okolo níž se celá věc točí.

„To bohužel není možné,“ odpověděl Lao Ču. „Ani velký mozek, ani žádný jiný mechanismus nemůže proměnit malé vědomosti ve velké.“

Lao Ču sklopil hlavu.

„Tím uzavírám zprávu zvláštní sekce.“

Umlkl, ale neusedl. Několikrát zamrkal, rozhlédl se sálem a řekl:

„Teď bych si velmi přál, aby shromáždění rozhodlo hlasováním o otázce, kterou předkládám jako jeden z členů komise překladatelů.“

Nahlédl do malého lístku, který držel v ruce, a četl:

„Prostředky, jimiž vládneme, jsou tak účinné, že s hlediska technického máme naprostou svobodu jednání. Znamená to, že volba našeho postupu vůči neznámým bytostem není bržděna materiálními podmínkami, a proto se přenáší do oblasti morální. Máme za dané situace zaútočit první, nebo máme usilovat o mírové řešení konfliktu, a to i tehdy, bude-li to spojeno s obrovskými potížemi a nebezpečím?“

Lao Ču nechal klesnout ruku s lístkem. Zavládlo takové ticho, že bylo zřetelně slyšet slabounký tikot velkého chronometru, umístěného nad hlavami členů předsednictva.

„To je návrh, který předkládám. Vím, že nám nepřísluší rozhodovat o této věci, myslím však, že lidstvo dopřeje sluchu našemu názoru. To je vše, co jsem chtěl říci.“

Předseda prohlásil, že předsednictvo bere na vědomí zprávu zvláštní sekce a děkuje jí za námahu. Jako další bod programu předkládá k diskusi text návrhu, který přednesl profesor Lao Ču. Protože nikdo nenavrhoval změny, byl text přijat a došlo k hlasování o navržených možnostech.

Byly skoro tři hodiny v noci. Mraky, zprvu světlejší než obloha v pozadí, ztemněly. Za vysokými okny sálu, na východě, až dosud nezřetelném, vystoupila ostře, jako hluboká trhlina, hranice mezi nebem a zemí, lemovaná nafialovělými mlhami. Předseda rozmlouval se sekretářem, nespouštěl však oči s číselníků hlasovacího přístroje.

Když na ukazovateli zjistil, že všichni už odevzdali hlasy, předseda povstal.

„Pro mírové řešení konfliktu bylo odevzdáno sedmdesát šest hlasů,“ pravil. „Toto rozhodnutí není arci konečné, ale o to v tomto okamžiku neběží. Přibližně osm set tisíc let žije na Zemi lidstvo. V průběhu cesty, plné svízelů a strázní, kterou lidská pokolení urazila, poznala nejen způsob, jak si podmanit síly přírody, nýbrž naučila se také ovládat síly hýbající společností, síly, které po celé věky mařily pokrok tím, že se obracely proti člověku. Epocha vykořisťování, nenávisti a bojů skončila konečně před několika desítiletími vítězstvím svobody a spolupráce mezi národy. Přesto však nám není dopřáno vydechnout a těšit se z dosažených úspěchů. Na prahu nové éry došlo k prvému střetnutí civilisace pozemské a vesmírné a hle, nad námi byl vynesen ortel vyhlazení. Co máme dělat? Odpovědět na pohrůžku, přicházející z druhé planety, úderem, který útočníka smete? Mohli bychom to udělat bez váhání, tím spíše, že máme co činit s tvory naprosto se od nás lišícími, jimž nemůžeme připisovat ani lidské city, ani inteligenci. Přesto však, když jsme měli na vybranou válku nebo mír, rozhodli jsme se pro mír. A v tomto kroku vidím pevné pouto, spojující člověka s celým vesmírem. Pryč už jsou časy, kdy jsme pokládali Zemi za planetu vyvolenou mezi všemi. Víme, že v nekonečném prostoru krouží miliardy světů podobných našemu. Co na tom, že existující na nich formy činného bytí, kterému říkáme život, jsou nám neznámé? My lidé se nepokládáme za lepší ani za horší, než jsou všichni ostatní obyvatelé vesmíru. Je pravda, s naším rozhodnutím je spojeno nevypočitatelné risiko, nesmírné obtíže a nebezpečí. Přesto jsme jednomyslní. My vědci sloužíme celému lidstvu jako kterýkoli jiný jeho člen. Jsme rovni mezi rovnými, jen jedinou věcí jsme obdařeni štědře ji než ostatní: odpovědností. Bereme ji na sebe s vědomím svých povinností vůči světu.“

Předseda se na chvilku odmlčel. Okny nahlížel fialový úsvit. V dáli, za městem ležícím hluboko dole pod věžovou stavbou, šeřil se východní okraj obzoru mdlým, temně rubínovým světlem.

„Za malou chvíli přečtu seznam kolegů, které prosím, aby se zdrželi v sále, protože vypracujeme ihned zprávu o své činnosti, kterou předložíme zítra, ba vlastně již dnes, vždyť už svítá, Nejvyšší vědecké radě. Dříve však bych se vás rád na něco zeptal. Není vyloučeno, že bude rozhodnuto vyslat na Venuši meziplanetární letadlo, které bylo původně určeno k letu na Mars. Chtěl bych tedy vědět, kdo z přítomných by měl zájem zúčastnit se takové výpravy.“

Rozlehl se šum, který přešel v hluchý lomoz odstrkovaných sedadel. Vědci, jako by se smluvili, nepoužili hlasovacího přístroje, nýbrž povstávali se svých míst, řada za řadou, stůl za stolem, se zraky upřenými na předsedu, až byl celý sál v jednom pohybu.

Předseda, který rovněž povstal, v ohnisku sta pohledů přecházel očima s jedné tváře na druhou a žasl, jak si byly najednou všechny, ať mladé nebo staré, podobny, protože byly všechny rozzářeny týmž citem. Rty se mu sotva znatelně zachvěly.

„Věděl jsem to,“ zašeptal. Napřímil se, aby byl hoden pohlédnout těmto lidem do očí, a řekl hlasitě:

„Děkuji vám, kolegové.“

Otočil se, jako by hledal někoho, kdo stojí za ním. Ale nikdo tam nebyl. Jen matný přísvit ustupující noci padal dovnitř vysokými okny. Předseda přistoupil ke stolku, oběma rukama zaklapl tlustou knihu, do které se zapisovali řečníci, kteří žádali o slovo, a řekl:

„Tím uzavírám poslední zasedání komise překladatelů.“

Zastavujíce se v uličkách mezi řadami křesel, opouštěli vědci sál. Všude se tvořily vzrušeně debatující hloučky. Okolo předsednického stolku se shromáždili ti, kdož měli spolupracovat na závěrečné zprávě. Konečně se sál vyprázdnil a poslední z odcházejících zhasil světla. Nastala tma, v níž doutnaly červánky prostírající se nad obzorem. Nízká a těžká mračna se trhala. Na tmavomodrém nebi zahořel bílý bod, hvězda tak čistá a zářivá, že kříže oken vrhly do nitra sálu slabé stíny a prázdné řady stolků a křesel vystoupily z měkké tmy. Byla to Venuše, ohlašující východ slunce. Pak prudce vzplála obruba mračen, žhavena zlatým ohněm. Nehybná jiskra bledla víc a víc, až docela zanikla v oslnivém jasu nového dne.