Sotva se Behrens s neobratnou úklonou posadil, požádal o slovo docent Sturdy, který se předtím ptal Arseňjeva, není-li ve výpočtech chyba.

„Výklad profesora Behrense,“ pravil, „plně potvrdil mé výhrady. Je zřejmé, že uvedené fysikální podmínky, zvláště nedostatek kyslíku a vody, spolu s existencí mračen, která dělají z planety prostě obrovskou zásobnici formaldehydu, vylučují, aby na ní existovali živí tvorové. Doktore Behrensi, vy se ztotožňujete s mým názorem, není-liž pravda?“

Behrens opět sundal brýle, a zatím co je s přehnanou pečlivostí otíral, vyprávěl, že koncem XIX. století napsal jistý vynikající vědec logicky skvěle vykonstruovaný traktát, v němž dokázal, že člověk nikdy nepostaví letadlo těžší než vzduch. A kdyby se podařilo takový stroj postavit, nemohl by se odpoutat od země, a kdyby (což je naprosto vyloučeno) přes to přese všechno vzlétl, rozhodně by jej nebylo možno řídit. „Protože bych nechtěl být podobný onomu vědátorovi,“ skončil Behrens, „raději docentovi Sturdymu neodpovím.“

„Ale vždyť jedovatá atmosféra na Venuši vylučuje existenci života,“ vybuchl Sturdy. „Místo abychom se bavili vyprávěním anekdot, vraťme se raději k faktům. Faktem je, že před několika desítiletími dopadla na Zemi meziplanetární střela…“

„V níž, jak dovodil profesor Čandrasékhar, nebylo živých tvorů…“ přerušil Sturdyho jeho soused.

„Dobře! Nebylo! Ale raketa nemohla přiletět z Venuše, protože by na této planetě museli existovat její konstruktéři, to znamená živé bytosti! Cožpak to není samozřejmé!?“

Znovu se nakrátko rozhostilo ticho, v němž bylo ve všech sluchátcích slyšet zrychlený, astmatický dech starého biologa. Pak Arseňjev svraštil své huňaté obočí a po druhé od zahájení diskuse řekl:

„Ne.“

Změřil ohromeného biologa klidným pohledem a dodal:

„Není to samozřejmé.“

V jeho hlase bylo cítit takovou jistotu, že vědci na okamžik strnuli, ohromeni obrazem hrůzyplného světa, v němž existují myslící a jednající, třebas mrtvé bytosti. Předsedající profesor Klüver vstal, a dívaje se hned na tu, hned na onu stranu sálu, zvedl ruku:

„Páni kolegové,“ řekl, „byl podán pilný návrh, aby valnému shromáždění komise překladatelů byly položeny tři otázky, o nichž se bude diskutovat zvlášť. Znějí takto:

1. Jsou důvody k domněnce, že neznámé bytosti, které obývají Venuši, mají v úmyslu zničit život na Zemi?

2. Jestliže ano, jsou důvody k obavám, že s jejich strany hrozí lidstvu skutečné nebezpečí?

3. Jestliže ano, můžeme tomuto nebezpečí čelit?“

O slovo se přihlásil docent Džugadze ze sekce logiků.

„Mám za to,“ pravil, „že hlasováním můžeme řešit jedině prvou otázku, která se spíše týká našeho přesvědčení než fakt. Známe příliš nedokonale jazyk «raportu», abychom si byli na sto procent jisti významem pasáže, v níž se mluví o tak zvané "invasi na Zemi". A tak, neznajíce pravdu, jsme odkázáni na své domněnky, a proto se všichni k tomuto thematu můžeme vyslovit. Naproti tomu nemůžeme touto cestou rozřešit dvě zbývající otázky, stejně jako nemůžeme rozřešit hlasováním, je-li střecha tohoto paláce ze skla nebo z kovu. Bylo by nejprostší zeptat se na to architekta, který jej stavěl. Jde totiž o jistá fakta, známá odborníkům, a k této otázce se musí vyslovit oni sami.“

Logikův návrh byl přijat. Protože byl sál vybaven speciálním zařízením, odbylo se hlasování neobyčejně rychle. Každý vědec měl před sebou tři knoflíky: stiskl-li levý, hlasoval „ano“, pravý „ne“, stisknutí prostředního knoflíku znamenalo, že se zdržuje hlasování.

Na znamení předsedy natáhli všichni ruce k tlačítkům a za několik vteřin ukázal automat výsledek. Ze sedmdesáti šesti členů komise překladatelů odpovědělo na prvou otázku šedesát osm „ano“, dva „ne“ a šest se zdrželo hlasování. Příznačné bylo, že se hlasování zdrželi pouze logikové. Zdrcující většina souhlasila s názorem, že osudná pasáž „raportu“ mluví o invasi na Zemi, kterou chystají neznámé bytosti. Předseda ohlásil výsledek hlasování a odročil pokračování debaty na večer příštího dne. Do té doby měl být ustaven výbor, který by vypracoval odpověď na druhou a třetí otázku. Astrofysikové, inženýři, technologové a atomoví chemici utvořili tak zvanou „zvláštní sekci“, která zasedala v Malém sále Ústavu po celou noc až do jedenácti hodin dopoledne. Pak si její členové šli odpočinout, aby se v deset večer mohli objevit na plenární schůzi komise překladatelů.

K otázce referoval profesor Lao Ču. Na obličejích jeho kolegů byly zřetelně vepsány stopy probděné noci. Jen on sám vypadal stejně jako vždy a držel se velmi zpříma ve svém poněkud přísném, tmavém oděvu, s vlasy hladce přičesanými ke kulaté hlavě.

„Dovolte mi, dříve než se rozhovořím o hlavním problému,“ řekl Lao Ču, „abych odpověděl na interpelaci, která mi byla před okamžikem doručena. Podepsal ji kolega Sturdy spolu s několika členy jazykozpytné.sekce. Jmenovaní kolegové uvažují takto: protože podmínky vládnoucí na Venuši jsou zhoubné pro nás, musí být naopak podmínky na Zemi zhoubné pro obyvatele Venuše. Z toho vyplývá, že by žádný rozumný důvod nemohl přinutit tyto bytosti jinak rozumné, aby přišly na Zemi, protože jim z toho nekyne žádný prospěch. Nuže, o první části této dedukce mohu prohlásit: non sequitur! Nevyplývá. Vážení kolegové mají za to, že obyvatelé Venuše nemohou žít na Zemi, nemůžeme-li my žít na Venuši. To z předpokladů nevyplývá. My nemůžeme žít ve vodě, ale dvojdyšné ryby mohou žít na souši. Je třeba vyslovit politování nad tím, že docent Sturdy neposílil svou skupinu aspoň o jediného logika.“

Sálem proběhl lehký šumot, ale čínský vědec s neochvějným klidem pokračoval dále: „Zbývá ještě otázka, jaký prospěch může přinést obyvatelům Venuše příchod na Zemi. Na tomto místě, v naději, že nebudu vážené shromáždění nudit, dovolil bych si vyprávět starý příběh, jehož autorem je můj velký krajan, filosof Čuan Dze.

"Na lávce nad říčkou stáli kdysi dva filosofové a dívali se, jak si ve vodě hrají rybky.

První z nich pravil:

‚Pohleď, jak se ty rybky prohánějí a šplouchají ve vodě. To je rybám příjemné.

Na to druhý:

‚Jakpak ty, jenž nejsi rybou, můžeš vědět, co je rybám příjemné?

A na to první:

‚A odkudpak ty, jenž nejsi mnou, víš, že já nevím, co je rybám příjemné?

Nuže, já, milí kolegové, zastávám stanovisko onoho druhého filosofa. Mohu pouze závidět váženému docentu Sturdymu, který tak dobře ví, co je příjemné obyvatelům Venuše.“

Ozval se tlumený smích shromážděných. Lao Ču, odkládaje lístek s dotazem, pokračoval stejně klidným hlasem:

„Obě otázky, které nám byly položeny — říkám nám, protože odpovídám jménem zvláštní sekce — projednávali jsme zároveň. Nuže, jádrem problému je, je-li možno z jedné planety vážně ohrozit druhou. Na tuto otázku odpovídáme: Ano, je to možné. Ti z přítomných, které jsem měl to potěšení uvítat jako hosty v naší velké bevatronové stanici u Pekinu, vědí velmi dobře, že jsme tam před půl druhým rokem začali budovat vrhač rychlých deuteronů. Je to stroj neobyčejně mohutný a výkonný. Cílem našeho plánu je vystřelit náboj rychlých deuteronů na Pallas, jednu z drobných planetek, které obíhají okolo Slunce mezi Marsem a Jupiterem. Náboj, který máme v úmyslu vypálit, musí planetku úplně rozmetat v prach. Očekáváme, že nám tato reakce poskytne příležitost pozorovat vznik malé prstencovité mlhoviny. Zkrátka a dobře, chceme uměle vytvořit model, který by ilustroval vznik planetárních soustav. Zmiňuji se o tomto projektu, který je již dávno v běhu, protože jasně ukazuje možnost zničení jedné planety silami řízenými z planety druhé. Samozřejmě, planeta, kterou jsme si vybrali za cíl, má v průměru sotva 40 kilometrů proti 12 300 kilometrům průměru Venuše nebo 12 600 kilometrům průměru Země. Nám však šlo o to, aby byla úplně rozbita na atomy. Aby byl zničen život na planetě velké jako Země, stačilo by úplně vystavit ji účinku náboje deuteronů dvakrát většího, než je ten, který hodláme vystřelit na Pallas. Proto tedy na obě otázky, které nám byly položeny, odpovídáme kladně.“