Sotva Goobar domluvil, objevil se vedle něho Ter Akonjan, zvedl k očím popsaný lístek a začal číst:

„Rada astrogátorů posádce rakety.

V nejbližších letech začne lidstvo podnikat transgalaktické lety. Tyto výpravy musí mít k dispozici kosmické mezistanice na nebeských tělesech v blízkosti sluneční soustavy. Poloha soustavy Centaura činí z ní přirozenou základnu pro takové mezistanice usnadňující cestu výpravám ve směru jižního pólu galaxie a Mraků Magellanových. Když rada astrogátorů všechno toto uvážila, rozhodla:

1. pokračovat v pokusech o dorozumění s Bílou planetou,

2. tyto pokusy mohou skončit zkázou rakety. V tom případě bude v těchto pokusech pokračovat příští výprava, ale stavba kosmické mezistanice by se tím zdržela o čtvrt století. Aby se tomu předešlo, bude dříve, než GEA podnikne pokusy navázat spojení s Bílou planetou, vybrána mezi planetami Centaura ta, která má nejlepší předpoklady pro zřízení kosmické mezistanice. Stroje, které na ní zanecháme, zahájí pod kontrolou jednoho člověka stavební práce. Rada astrogátorů vyslovila souhlas s tím, aby na této stanici byl ponechán mechaneurista pilot Zorin, protože má všestranné polytechnické vzdělání a velké zkušenosti ze staveb kosmodromických stanic.“

Když astrogátor dočetl a pohlédl do sálu, všiml jsem si, že Anna, která seděla dole, vstala a odešla bočními dveřmi. Střední uličkou se prodral do popředí Zorin a vystoupil na pódium. Šumot, který se převaloval amfiteátrem při posledních Ter Akonjanových slovech, utichl. Podle zákonů meziplanetární plavby nemůže zůstat na odbočce kosmodromické stanice jediný člověk; musí mít nejméně jednoho druha. Podle zvyku měl si ho teď Zorin vybrat. V sále vládlo velké, napjaté ticho, jako by pilot, přejíždějící zrakem moře hlav, vybíral teprve teď, přestože jsme věděli, že už to učinil dříve, a jen hledá toho, koho si vybral za svého druha. Najednou se mi rozbušilo srdce. Nadarmo jsem si říkal, že je to nesmysl, nemožnost, co já znamenám pro Zorina? Jednoho z posádky, člověka téměř cizího… něco jiného by bylo, možná, kdyby Ameta…

Hlavy sedících se nepatrně zvedaly a šly vstříc pilotovu pohledu a nepatrně klesaly, když je míjel; napjaté čekání probíhalo shromážděnými jako vlny. Vtom spočinuly jeho oči na mně a tak se do mne zabodly, že jsem vstal, aniž jsem si to uvědomil. „Souhlasíš?“ hlas prvého astrogátora doletěl ke mně jako z veliké dálky.

„Souhlasím,“ řekl jsem. V sále se zvedl dutý šumot.

Zorin a Goobar hovořili s astrogátory; proudy lidí se hrnuly dolů, obklopovaly pódium. Vyšel jsem na chodbu úplně prázdnou a tichou. Necítil jsem ani rozčilení, ani hrdost, — naprosto nic. Šel jsem tak dlouhou dobu — neočekávaně jsem se zastavil: nohy mě zanesly do předsálí koncertní síně. Stál jsem před sochou Soledad, bílým chlapcem, který se zastavil na své pouti. Měli jsme za sebou osm let! Jakých let! Na GEI plynul pomaleji čas na hodinkách, ale nikoli čas událostí. Oč jsem byl starší než ve chvíli startu. Ale tento bílý chlapec se nezměnil. Stále stejně upíral oči do budoucnosti. Objal jsem sochu pohledem, udělal jsem několik kroků a ještě jednou, napůl obrácen, jsem na ni pohlédl, jako bych se s ní loučil. Srdce se mi sevřelo, vzpomněl jsem si na Annu. Kam asi šla? Zastavil jsem se a pak jsem přidal do kroku.

Nejbližší výtah mě zavezl do parku. Už zdaleka jsem uviděl Annu. Seděla v trávě, hustě protkané pomněnkami. Ameta je měl velice rád. V pokoji je však velmi nerad viděl. „Chceme-li být s květinami,“ říkal, „musíme jít za nimi“ V tom jak Anna skláněla hlavu, bylo něco, co zpomalilo můj krok. Otevřenými dlaněmi se dotýkala květů jako slepec. Zastavil jsem se nad ní.

„To jsi ty?“ řekla tiše. Nebyla to otázka. Klekl jsem si vedle ní. Z dálky to muselo vypadat směšně. Dva dospělí lidé — a klečí v trávě jako děti.

Chtěl jsem zlomit mlčení, ale nemohl jsem. Políbil jsem dlaň její malé ruky a cítil jsem pod prsty maličké mozoly tam, kde se její prstíky stýkaly s nástroji.

„Byl jsi na schůzi až do konce?“ zeptala se.

„Ano.“

„Zorin?“

„Ano.“

„A ty?“

„Ano…“

Odmlčela se.

„Poslouchala jsi to doma, potom…?“ otázal jsem se.

„Ne.“

„Jak to víš?“

Zvedla hlavu.

„Myslila jsem si to… Ty ne?“

„Ne,“ řekl jsem udiveně.

Usmála se.

„Ty vždycky přijdeš na všecko až poslední…“

S její tváří se dělo něco nedobrého — viděl jsem, jak bojovala o úsměv, pak najednou odvrátila hlavu. Když se na mne znovu podívala, byla již docela klidná. Nic víc jsme si neřekli.

V noci jsem procitl z hlubokého spánku, od počátku plně při vědomí a vyspalý. Svítila fialová lampička a přes sklo stínítka dopadalo na podušku několik modrých skvrnek jako lístečků pomněnek. Anna ležela naznak, s hlavou zvrácenou vzhůru, bohaté tmavé vlasy kladly stíny na její tvář; suchýma očima upřeně hleděla do stropu. Zavřel jsem oči, ale spát už jsem nemohl. Najednou řekla:

„Vrátíš se?“

Zvedl jsem se.

„Milovaná…“

Políbil jsem ji a v polibku jsem si uvědomil, jak už je daleko.

„Vrátím se, jistě se vrátím, vždyť ostatně neodcházím od tebe jenom já… oba letíme, každý jiným směrem… a ty se vrátíš?“ pokoušel jsem se o úsměv a veselý tón hlasu, avšak Anna zůstala vážná.

„Ano,“ řekla, „já se jistě vrátím.“

„To je krásné.“

Podívala se na mne — její černé oči byly blízko mých.

„Víš, nemohu tomu uvěřit, že jsem tě někdy neznala… je to tak veliké, jako kdyby to nemělo počátek… proto si nedovedu představit, že to může mít…“ nedokončila. Neptal jsem se na nic. Svíral jsem ji v obětí stále pevnějším. Nabrala dechu a tichounce, přímo do ucha mi pošeptala:

„Oni byli přece jen šťastnější…“

„Kdo, drahá?“

„Lidé ve starověku.“

„Myslíš?“

„Ano. Věřili ve věčnost…“

Přes tři měsíce se pohybovala GEA v soustavě Centaura. Planety se blížily jako jiskry, rostly ve světla, zacláněly nebe a odcházely, šlehnuty plameny trysek. Piloti sestupovali z galerie jako šňůra stříbrných postava mizeli ve vstupních otvorech raket. Tato podívaná se mnohokrát opakovala, starty i návraty, pevné stisky rukou, rachot zapalovaných motorů, v skrytu odbíjející zvon odpalovny, ticho po odletu, v němž bylo těžko pohlédnout do očí těm, kteří zůstali s námi, a němé pohyby rtů, počítajících střely, jak po sobě následovaly, střely, které vylézaly z otvorů vytahovány písty, černé, ožehnuté žárem, jaký se kolem nich tvořil při srážce s hustou atmosférou.

V této době jsem se vídal se Zorinem zřídka. Pracoval společně s ostatními konstruktéry na projektu kosmické stanice; v hrubých rysech byl plán načrtnut již před rokem, nyní vysedal celý Tembharův kolektiv nad podrobnou technickou dokumentací. Věda, jak nebezpečná je pro ducha nezaměstnanost, a chtěje se stát Zorinovi nejen druhem, nýbrž i spolupracovníkem, studoval jsem po celé dny základní díla z oboru radiotechniky — oprašoval jsem staré znalosti, které jsem získal ještě za mlada na studiích mechaneuristiky. Neodtrhoval jsem se od trionů ani tehdy, když jsme kroužili kolem další planety a nebyl jsem na žádné z nich. Ale Ametovi přátelé na mne nezapomínali. Ul Wefa první přinesl a mlčky vysypal na můj stůl horu jiskřivých minerálů, ohnivých vulkanických květů planety, kterou navštívil. Z jiného letu mi přinesl Teupane kus lávy se zatvrdlým tříprstým otiskem: rostoucí počet exponátů této jedinečné sbírky svědčil o pokrocích cesty.

Minuli jsme pouštní planetu a druhou, vulkanickou, jejíž vysoká teplota znemožnila lidem sebekratší pobyt na jejím povrchu; snímky pořízené skrze vrstvy horkých mraků prokázaly nějaký záhadný pohyb na jejím povrchu. Z ohnivzdorných automatů vyslaných na zvědy vrátila se sotva polovina: zbylé podávaly nejasné hlášení, z nichž nebylo lze vyrozumět, zda velké útvary s členitými končetinami, které klouzaly po vychladlých vulkanických skalách, jsou stroje, zanechané na místě po nějaké katastrofě, nebo formy nebílkovinného organického vývoje.