„Co?!“ vykřikl jsem, „ty se domníváš, že regulují…?“

„Ano. Tato planeta nemá Měsíc, výpočty dokazují, že jedno otočení musí vykonávat za dvacet, nanejvýš jednou za osmnáct dní. Teorie vylučuje kratší dobu otáčení, čili… můžeme se připravit na setkání s bytostmi obdařenými skutečně velkým rozumem!“

Ptal jsem se, proč při objevu tak dalekosáhlého významu ztrácíme čas honbou za Druhou planetou Trpaslíka.

„Za osm let cesty,“ vysvětloval mi Borel, „proměnily motory GEY v energii několik desítek tisíc tun pohonné látky; tak velký úbytek hmoty musíme co nejdříve doplnit. Jak víš, můžeme uvolňovat atomovou energii z jakéhokoli druhu látky, ale pohonná hodnota prvků je závislá na jejich specifické váze. Teoreticky by bylo možné pohánět raketu jakoukoli látkou, čili stejně kapalinou, plynem nebo minerálem, ale astrogátorům jde o to, aby se materiál, vybraný na doplnění zásob paliva, mohl shromáždit ve značném množství, snadno a rychle, a dopravit jej na GEU pokud možno přímo. Dalo se přepokládat, že Druhá planeta Trpaslíka, s velmi řídkou atmosférou bez mraků a pokrytá písečnými pouštěmi, bude dobře vyhovovat všem požadavkům.“

„Když starověký zahradník přiměl svou trpělivostí Zemi, aby přinesla své plody na větvích jeho stromů, tu, třebas se jich lidská ruka ještě nedotkla, mohl říci: dílo je dokonáno.“

Řekl to Ameta. Stál s Yrjólou na přední hvězdné palubě, zalit červeným světlem Trpaslíka, zářícího vysoko nad námi.

„O čem to mluvíte?“ zeptal jsem se, přistupuje k nim. „Kdo je zahradníkem a co znamená tvá metafora, pilote?“

„Hovoříme o tom, že i v tom případě, kdybychom se už v tomto okamžiku museli vrátit na Zemi, splnila by výprava svůj úkol,“ odpověděl za Ametu inženýr.

„Ach, tedy my jsme zahradníky a toto je dozrálé ovoce?“ ukázal jsem rukou dolů, kde se od bortu až po obzor zvedala rudá polokoule planety.

„Pokud jde o mne, dal bych přednost tomu nevracet se — právě teď, kdy už se blížíme k cíli.“

„Nikdo to nemá v úmyslu,“ odpověděl Yrjóla, „mluvíme vzletně jen tak, protože Ameta, víš, právě dnes slaví padesátiny.“

„Půl století!“ zvolal jsem bezděčně, „a je čím dál mladší. Jak to děláš?“

Ameta řekl:

„Již před dlouhou dobou jsme vyslali na Zemi základní vzorec Goobarovy teorie. Tento náš rádiový signál letí nyní vzduchoprázdnem a dorazí na Zemi za dvě léta. I kdyby nás měli čerti sebrat — není to krásné?“

„Představa čertů, kteří nás berou, nezdá se mi vůbec krásná, ale jestli ji v den svých narozenin nezbytně potřebuješ, prosím, smířím se s ní,“ odpověděl jsem. „Inženýre,“ obrátil jsem se na Yrjólu, „proč se na raketě nic neděje? Proč se nekonají přípravy k přistání?“

„Všechno jsme již udělali v noci, schází nám takových tři sta tisíc kilometrů. Ale bude to trvat ještě tak hodinku, protože se pohybujeme velice pomalu, blížíme se totiž k Rocheově mezi…“

„Ameta ovšem letí první,“ zeptal jsem se.

„Ameta ovšem letí…“ odpověděl pilot jako ozvěna a inženýr s úsměvem dodal:

„Původně měl letět Zorin, ale postoupil své místo Ametovi, byl to jeho dárek k narozeninám…“

„Doufám však, že si budeme moci všichni protáhnout těla na opravdové pevné půdě. Pomysli si, osm let kovu pod nohama — doufejme, že se astrogátoři nad námi smilují…“

„Pohleďte,“ řekl tiše Ameta.

Rudou pláň protínaly čáry trhlin. Vše na ní bylo nehybné, mrtvé, ale když jsme se pozorně zadívali na ploché, zdánlivě hladké roviny, zpozorovali jsme našedlé, velmi líně se pohybující skvrny; pohled shodný s podívanou, jak se před očima cestovatele rozvíjí, když se blíží k Marsu. Jsou to písečné bouře, které se pohybují obrovskou rychlostí.

Paluba se naplnila lidmi, GEA letěla čím dál tím pomaleji, jako kdyby se rozmýšlela, nemá-li sestoupit až na sám povrch hvězdy.

„Musím se připravit,“ řekl Ameta a usmál se. Všiml jsem si, že má spánky úplně prokvetlé; záře rudého slunce dopadající shora zatřpytila se v jeho šedinách nejčistším rubínem…

„Musím se připravit, odcházím na onen svět,“ řekl Ameta, a ukázal rukou na planetu, „ale neloučím se, protože se hned zase vrátím!“

Zpráva, kterou podal Ameta po třech hodinách průzkumného letu, zněla:

„Malá planeta pouštního typu, podobná Marsu. Daleko pokročilá eroze bez působení vody. Stopy organického života žádné; velké kamenité a písečné pouště; osamělé skály, horské amfiteátry a vyhaslé sopky. Hustota atmosféry asi dvacetkrát menší než na Zemi, bez známek kyslíku a vodních par. Rozdíl teploty mezi denní a noční polokoulí se blíží až k 110°. Pásmo bouří, které se pohybují podél čáry terminátoru rychlostí otáčení planety. V ústředním horském systému tropického pásma jižní polokoule velký pravidelný průlom, který odhaluje spodní vrstvy kůry, pravděpodobně krystalický čedičový příkrov. Z této oblasti se rozbíhají v okruhu několika set kilometrů mohutná pásma zvětralých vyvřelých skalisek.“

Planetochemici prohlásili, že jednoduchost těžby a dopravy do značné míry vyváží kvalitativní rozdíl mezi těžkými prvky zemskými, užívanými dosud za palivo, a energetickou hodnotou čediče a příbuzných hornin. Bylo rozhodnuto, že GEA bude kroužit pět až šest dní nad označenou oblastí a v této době naplní nákladní rakety potřebně drcenou horninou její skladiště.

Po celou noc byly analyzovány fotoplány, které přivezl Ameta. GEA se vznášela ve výši asi 200 kilometrů, tedy daleko za hranicí zředěné atmosféry. Když jsem ráno přišel na hvězdnou palubu, stal jsem se svědkem neobyčejně krásného úkazu. GEA se právě vynořovala z kužele stínu vrženého noční polokoulí. Její gigantický půlkruh, zakrývající hvězdné nebe, hořel na vrcholku krvavě rudým pruhem; pak se za pravidelně prohnutou černí vynořila brunátná lebka Trpaslíka. Když tečny jeho paprsků pronikly do nitra atmosféry, zahořela celá bengálským ohněm; místy jako kdyby protékaly duhově zbarvenými šachtami viny krve; až po okraj obzoru nasákl kotouč šarlatem přecházejícím do růžová; tento úkaz trval tak dlouho, dokud stárnoucí slunce nevystoupilo výš a zároveň dokud se GEA, která mu letěla vstříc, neoctla nad denní polokoulí.

Od dvanácti hodin místního času se GEA zastavila nad oblastí označenou Ametou a vyslala na průzkum kolektiv tektoniků a planetochemiků. Zastřeny pruhy řídké mlhy, nezřetelně se dole rýsovaly hadovité horské hřebeny s největším, ústředním horským řetězem, který tvořil čtyři sta kilometrů široký kruh a připomínal rozlehlé měsíční krátery. Od severozápadu byla stěna kráteru prorvána, jako kdyby do ní před věky praštilo obludné kladivo, roztřískalo a rozdrtilo skály, a rozmach strašlivého nárazu rozmetal trosky daleko po poušti, kde utvořil bělavé, na všechny strany se paprskovitě rozbíhající pruhy. Celá ta krajina vypadala při pohledu z velké výše jako mořská hvězdice rozmáčknutá na povrchu planety.

Když nám zmizely z očí rakety, snášející se dolů, vzali jsme si dalekohledy. V zorném poli, které neustále prometala narezavělá mračna, objevily se stříbrné jiskry, blížící se již k povrchu; první raketa projela po ploše pouště atomovým plamenem a zanechala za sebou pruh růžového žíření. Roztavený písek se změnil ve sklovitou kůru, v jakousi přírodní přistávací plochu pro ostatní střely. Průzkumníci měli vzít vzorky hornin a označit místa, kde se vyznačují horniny s nejvyšším obsahem těžkých prvků. Trvalo tři hodiny, než byly pod širým nebem provedeny analýzy, pak na rádiovou výzvu odstartovaly z letiště GEY nákladní rakety, které přivezly mechanická rypadla, drtičky a nakladače. Průzkumný kolektiv se už mohl vrátit na mateřské letadlo, ale podnikl další bádání. Odpoledne se vědci obrátili na astrogátory se žádostí, aby jim poslali terénní vozy s pásovými podvozky. Chopil jsem se této příležitosti a připojil se k posádce rakety, která odvážela žádané dopravní prostředky a stroje.

Tato střela, daleko těžší než osobní rakety vědců, nemohla přistát na kůře umělé skloviny. Řídil ji Ul Wefa, který nad písečnými přesypy prudce přibrzdil, ale rychlost nesnížil dostatečně a zaryl se do nich s takovou silou, že se před přídí rakety mnoho vteřin zvedaly vlající vlny písku, které vydávaly při styku s pancéřovým pláštěm rakety pekelný řev. Sotva utichl řinkot brzd, vyplnil nastalé ticho svistot vichřice. Za okny přeletovala rezavá mračna.