„Je těžké to definovat. Pro tento úkaz nemáme slov. V starověku by tento shluk lidí nazvali dav…“

„Dav?“ opakoval jsem. „Co to znamená? Má to snad něco společného s tak zvaným vojskem?“

„Ach ne, vojsko, to je spíš protiklad tohoto pojmu, to byla forma určité organizace, zatím co dav je neorganizovaný shluk většího počtu lidí.“

„Promiň,“ povídám, „ale jich tam bylo jen několik.“

„Nevadí, to je vedlejší! V minulosti, doktore, nebyli lidé bytostmi tak racionálními jako dnes. Když na ně působily neobyčejně silné pohnutky, přestali se řídit rozumem. Takový podnět nemusel nutně působit jednorázově, najednou, nýbrž třeba po dlouhou dobu. Naši současníci mají tak vysoký smysl pro odpovědnost za své činy, že se nikdy nepodrobují ničí vůli bez vnitřního souhlasu, který je výsledkem uvažování o situaci. Naproti tomu v minulosti, za mimořádných, životu nebezpečných okolností, na příklad při živelních pohromách, dav, jehož se zmocnila panika, byl schopen, musím to říci, doktore, dopustit se dokonce zločinu…“

„Ale dovol, co je to zločin?“ zeptal jsem se ho. Ter Haar si mnul čelo, nucené se usmál a řekl:

„Máš pravdu. V zásadě jsou to všechno mé bláhové domněnky. Snad jsem se mýlil. Známe příliš málo fakt, abychom mohli vyvozovat teorie. Víš ostatně, že jsem posedlý historií a snažím se měřit všechno jejími kategoriemi…“

Na tomto místě jsme rozmluvu přerušili; když jsem přišel do svého bytu, chtěl jsem si promyslit, co mi řekl Ter Haar, a dokonce jsem volal trionovou knihovnu. Měl jsem v úmyslu nahlédnout do nějakého historického díla, které pojednává o „davu“, ale neuměl jsem automatům vysvětlit, oč mi jde, a tak z celé věci sešlo.

Uplynul den a druhý bez významnější události. Dospěli jsme k názoru, že krize, kterou zavinilo zrychlení, minula. Následující události měly dokázat, jak hluboce jsme se mýlili.

V poledne příštího dne se objevil u mne nenadále mladý Nils Yrjola; vletěl do pokoje jako puma, volaje ve dveřích:

„Doktore! Hrozná věc! Pojď, pojď se mnou!“

„Co se stalo?“

Přiskočil jsem ke stolku, na němž mám stále připravený kufřík s nástroji a léky.

„Ach to ne, ne,“ řekl chlapec už trochu klidněji, „to ne, v parku někdo vypnul videoplastiku, povídám ti, ohavný pohled! Už je tam spousta lidí, pojď!“

Šel jsem, či spíše běžel jsem za ním, protože mě nakazil svým vzrušením.

Sjeli jsme výtahem dolů. Když se rozhrnula záclona divokého vína, zůstal jsem stát jako vrytý do země.

Přímo přede mnou vyhlížel park jako dříve; za květinovými záhony zvedala svou černou korunu kanadská jedle, dále bylo vidět balvany nad potůčkem a hlinitý pahorek s altánkem — ale to bylo všechno; kolem těch několika desítek metrů rostlinstva, kamení a země se zvedala holá kovová stěna, nezastřená vidinou nekonečných dálek. Těžko napsat, jak otřesný to byl pohled. Nehybné, jako neživé stromy v našedlém, kalném světle nouzových lamp, železné stěny a plochý strop, které je obklopovaly — ani stopy po modré obloze. Ohřátý vzduch se ani nehnul, ani nejslabší vánek nepohyboval větvemi.

Uprostřed se shromáždilo mnoho osob, které stejně jako já upřeně hleděly na tak otřesně výmluvné trosky iluze. Rozhrnuv závěs divokého vína, vběhl sem Yrjóla, rozhněvaný, s pevně stisknutými rty. Za ním jsem spatřil několik videoplastiků. Vyběhli nahoru; za chvíli zavládla úplná tma, videoplastikové vypnuli rezervní světla, aby znovu spustili stroje. A tu došlo k nejhoršímu. Ve tmě se ozval křik:

„Pryč s tím podvodem! Nechte to raději tak! Dívejme se na železné stěny, už máme dost těch věčných lží!“

Nastala chvíle napjatého ticha — a najednou vysvitlo slunce, nad hlavami zazářila modrá klenba oblohy plná bílých mračen, tváří se dotkl vonný, chladný vítr a malý kousek země, na níž jsme stáli, rozběhl se na všechny strany a rozsvítil se zelení až po vzdálené obzory. Lidé se vzájemně zpytavě pozorovali, jako by hledali toho, kdo ve tmě vykřikl, ale nikdo se neodvažoval hlesnout. Přestože nebe a světlo v parku byly vzkříšeny, jeden za druhým jsme jej mlčky opouštěli.

Teď už bylo docela jisté, že k něčemu musí dojít, ale nedalo se nic podniknout, dokud nebezpečí ještě nevykrystalizovalo, ale viselo pouze ve vzduchu; nevěděli jsme, proti čemu se budeme bránit. Padl návrh vypnout motory (z plánovaných sedmi tisíc kilometrů za vteřinu dosáhli jsme zatím dvou tisíc osmi set) a zmenšit rychlost, avšak astrogátoři jej po poradě zamítli, tvrdíce, že by to byl ústupek neznámu:

„Ať se projeví to nejhorší,“ řekl Ter Akonjan, jako by navazoval na památná slova Trehubova, pronesená před dvěma lety, „ať k tomu dojde a pak budeme bojovat, ale takto bychom žili v ustavičné nejistotě. I ta nejhorší jistota je vždycky lepší než nejistota!“

Uplynulo pět dní napjatého skrývaného očekávání, avšak nic se nedělo. Večer se ozývaly signály, motory dále zrychlovaly let rakety, počet nepracujících se snížil o dva, všechny kolektivy normálně fungovaly, konal se koncert a já jsem si opět začal namlouvat, že my, lékaři stejně jako astrogátoři, podléháme škodlivým vlivům cesty, jako ostatní, přeceňujeme bezvýznamnou událost a dáváme se svést vybájeným nebezpečím.

Šestého dne po události v parku měli jsme v nemocnici těžký porod. Přišlo na svět asphytické dítě. Jeho život visel na vlásku a déle než dvě hodiny jsem se na krok nehnul od postýlky, u níž pracoval pulsátor, který dodával kyslík k dýchání. Při vyčerpávající práci jsem na poslední události docela zapomněl. Teprve když jsem si — velmi unaven — umýval ruce v rohu sálu mezi porcelánovými a křišťálovými deskami, uviděl jsem v zrcadle svou vlastní tvář, svraštělou a zarudlou, v níž oči svítily jako při horečce — a vtom okamžiku na mne padl nepochopitelný strach. Poprosil jsem Annu, aby zůstala u matky, svlékl jsem krví postříkaný bílý plášť a tak, jak jsem byl, vyběhl jsem ze sálu. Výtah mě svezl do nultého poschodí. Když jsem uviděl prázdnou chodbu osvětlenou lampami, hluboce jsem si oddechl:

„Blázne,“ říkal jsem si, „blázne, jakými strašidly se to necháváš pronásledovat!“ Přesto však jsem šel dále. Před samou zatáčkou jsem uslyšel hlasy, jejichž zvuk mě zasáhl jako šlehnutí bičem. Třemi skoky jsem vběhl na polokruhovitě se rozšiřující prostranství.

V ústí nálevkovitého výklenku stál hustý shluk lidí. Namačkáni, obráceni ke mně zády, zatlačovali někoho, kdo jim bránil v další cestě. Vládlo naprosté ticho, bylo slyšet jen zrychlený dech jako při zápase. V jednom z nejbližších lidí jsem poznal Diokla.

„Co se děje?“ otázal jsem se přiškrceným hlasem.

Nikdo mi neodpověděl. Zachytil jsem pohled očí někoho ze zástupu, očí úplně bílých, a ozval se tlumený, vnitřně rozechvělý hlas:

„Chceme jít ven!“

„Tam je vzduchoprázdno!“ vykřikl člověk, který čelil davu. Poznal jsem ho. Byl to Yrjóla.

„Pusť nás!“ ozvalo se několik hlasů najednou.

„Šílenci!“ vykřikl Yrjóla. „Tam je smrt! Slyšíte? Smrt!“

„Tam je svoboda!“ odpověděl jako ozvěna hlas ze zástupu a Diokles — jistě to byl on — vykřikl:

„Nemáš právo nás zdržovat!“

Yrjola zatlačován ustupoval stále hlouběji do nálevkovitého výklenku. Černě se odrážel od pozadí osvětleného prostoru a jeho hlas zkreslený ozvěnou uzavřeného prostoru hučel:

„Vzpamatujte se! Co to chcete udělat!“

Odpovědí bylo zrychlené oddechování. Yrjóla rozpřáhl ruce, marně se pokoušeje uzavřít jim cestu. Zástup se tlačil vpřed. Inženýr už se zády dotýkal pancéřového kotouče, který se leskl klidným kovovým svitem.

„Stůjte!“ vykřikl zoufale. Několik rukou se zvedlo k výklenku, kde bylo vidět osvětlený mechanismus uzávěru. Tu sebou Yrjóla trhl, odstrčil lidi, kteří se na něho tlačili, schoulil se, vytrhl malý černý přístroj, který měl za pasem, a pronikavě vykřikl:

„Blokuji automaty!“