Avšak příznaky, které jsem uvedl, nebyly nejhorší. Nesnesitelnou se stala atmosféra, která vyplňovala raketu od nejhornějších palub po nejodlehlejší zákoutí. Bylo v ní něco drtivého. Na naše smysly padala jakási neviditelná tíha.

Spánek, pokud se vůbec dostavoval, přinášel těžké sny.

Často jsem z vyprávění pacientů poznával jejich obsah. Všeobecné byly sny o tom, že přes atomovou závoru pronikají dovnitř rakety jedovaté výpary, nebo že vědci zatajují, že se GEA vůbec nepohybuje, nýbrž že stojí nehnutě, vznášejíc se v propastech kosmu. Bylo nemožné uniknout snům tím, že jsme bděli, protože v bdění číhalo ještě horší velké ticho. Mohli jsme se do něho zaposlouchat na kterémkoli místě rakety. Vtisklo se mezi slova rozmluvy, trhalo myšlenky, ve zlomku vteřiny odhodilo lidi na protipóly temného, nekonečného mlčení. Podstoupili jsme s ním boj. Tak na příklad v ateliérech a laboratořích úmyslně vypínali pohlcovače zvuku. Tehdy se hlomoz zkušebních přístrojů rozléhal daleko po celé raketě, ale v jeho jednotvárnosti se skrýval jakoby výsměch našemu úsilí a my jsme si uvědomovali tím jasněji iluzornost podobných pokusů, neboť jednotvárný hluk byl jakousi slupkou černého ticha, teninkou jako papír. Kdo by se ještě vyhýbal hvězdným palubám! V tomto roce přišly hvězdy k nám a byly všude jako hořící body, vyvstávaly před očima, kdykoli jsme zavřeli víčka.

Jednoho dne začala mezi námi kolovat, neznámo kým složená, petice k Radě astrogátorů, která se energicky dožadovala zrychlení letu GEY o dalších sedm tisíc kilometrů za vteřinu, neboť — jak tvrdil její text — „tuto rychlost dělí od kritické rychlosti ještě tři tisíce kilometrů, rozpětí nepochybně dosti velké, aby nemělo škodlivé účinky na zdraví posádky, ale urychlení, které navrhujeme, podstatně zkrátí dobu cesty.“

Bylo dosti zvláštní, že autor tohoto textu zůstává anonymní, rozhodně však záležitost všechny vzrušila tím spíše, že na této petici, dříve než se dostala k astrogátorům, bylo několik desítek podpisů. A tak nejbližší schůze astrogátorů byla věnována otázce zvýšení rychlosti: přišel na ni také Goobar. Na schůzi se vyskytly různé názory, hlavně proto, že vliv mezných rychlostí na lidský organismus nebyl dobře znám. Ameta, Zorin, Ul Wefa tvrdili shodně, že rychlost 185 000 kilometrů za vteřinu, jakou letěli s raketou, jim nijak neublížila, avšak jejich let netrval nikdy déle než několik hodin. Vynořila se otázka, zdali další zvětšení rychlosti nebude mít nějaký vliv, který by se zvolna kumuloval a projevil by se až za nějakou dobu. Nakonec se ujal slova Goobar:

„Je specifické pro naši nynější situaci,“ řekl,,že tak podrobně jednáme o problému zvětšení rychlosti, ale vůbec se nezamýšlíme nad motivy, které přiměly část posádky k tomu, aby tento projekt přednesla specialistům, kteří jsou jedině oprávněni, jak by se zdálo, aby rozhodovali o rychlosti letu. Z mých zatímních výzkumů vyplývá teze, ne sice zatím zcela jistá, že mezná rychlost napadne citovou oblast psychiky dříve, než naruší její intelektuální rovnováhu. Domnívám se přesto, že let GEY je možno urychlit hlavně proto, že posádka od nás čeká konkrétní čin, nedá se však zjistit, zda prospěch z takového kroku převýší vzniklé škody nebo ne. Bude to pokus trochu riskantní, ale máme prostředky, které tento proces odvrátí, dokonce i v takovém případě, že bude narušena duševní rovnováha celé posádky; v případě potřeby vrátíme se k nižší rychlosti.“

Většinou dvou hlasů rozhodla Rada zvýšit rychlost GEY. Protože riziko bylo značné, rozdělili zrychlení na padesát dnů. Hned příštího dne bylo slyšet výstražné signály, které se od toho dne opakovaly každý večer.

Nevím dobře, jak se to stalo, dost na tom, že jsem právě v těchto dnech v době procházky sestoupil na úroveň nultého poschodí. Chodba obloukovitě zaklenutá se tady stýká s druhou. V místě, kde se spojují, otvírá se v boční stěně obrovský nálevkovitý výklenek uzavřený kulatou pancéřovou deskou. Je to nouzový východ pro mimořádné případy. Tudy právě byla vtažena dovnitř raketa Petra z Ganymedu. Obrovskou vypouklou záklopku tlačí k obrubě soustava šikmo postavených ocelových pák s tupými konci. Otevřít je mohou automaty, v počtu čtyř, které z obou stran střeží východ; každý z nich obsluhuje dvě táhla.

Když jsem tudy šel tenkrát večer, zůstal jsem mimoděk stát v místě, kde se chodby sbíhaly přímo naproti trychtýřovitému výklenku. Vládlo zde absolutní ticho. Nedoléhal sem žádný zvuk. Hlomozící stroje laboratoří dělilo od tohoto místa šest pater rakety. Najednou, jak jsem tak stál, bleskla mi hlavou šílená myšlenka, že za těmito dveřmi je svoboda. Hnán nepřekonatelnou silou, vešel jsem do chladné prostory, slabě osvětlené zářivkami, které mě přivedly k obrovské záklopce. Dlouhou dobu jsem stál bez pohybu. Položil jsem ruku na chladný kov. Když jsem se vzpamatoval, rozhlédl jsem se, zdali nikdo nevidí mé bláznivé počínání, a potichu, jako kdybych měl pocit viny, vrátil jsem se na chodbu a chvatně jsem odešel.

O několik dní později, při návratu od Ter Haara, šel jsem hluboce zamyšlen a nevěnoval jsem pozornost svému okolí. To se mi někdy stává; najednou se zastavím, a vidím ne bez úžasu, smíšeného se vzrušením, že zase stojím v místě, kde se stýkají dvě chodby. V nálevkovitém výklenku byli dva technikové; jakmile mě spatřili, odešli odtamtud, minuli mě a rozešli se každý jiným směrem, aniž na mne promluvili jediné slovo. Přemýšlel jsem dost dlouho, zda tam měli něco na práci, zda je tam přivedla táž podvědomá síla jako mne. Chtěl jsem o tom říci Yrjolovi, ale pak jsem si to rozmyslel.

Večer jsem měl službu v ambulatoriu. Od chvíle, kdy byly zapnuty motory, vzrůstal počet pacientů. Sice nepatrně, ale přesto jsem měl denně o jednoho, dva nebo tři více než dříve. Mnoho stížnosti jsem už znal od slyšení tak dobře, že jsem je mohl dokončit, sotva pacient začal mluvit; tak si na příklad stěžovali, že je něco nutí dívat se na lesklé předměty; takové upřené zadívání trvalo někdy i čtvrt hodiny a neobyčejně psychicky vysilovalo.

V noci jsem měl těžké sny. Zdálo se mi, že stojím v hluboké tmě přímo před záklopkou. Cítil jsem, jak od ní táhne nehybný, pronikavý mráz vzduchoprázdna. Nekonečně pomalu začala uhýbat pod mýma rukama. Vzbudil jsem se s bušícím srdcem a do rána jsem už neusnul.

Dopoledne jsem strávil ve společností tří pilotů: Yeriogy, Amety a Zorina; procházeli jsme se po celé raketě, hovořili jsme, ba dokonce jsme se i smáli, přesto však mne neopouštěla tíživá vzpomínka na onen sen. Po obědě jsem se zastavil u Rudelíka. Pracoval již delší dobu na nějakém problému a nikde se neukazoval. Seděl na stole se zkříženýma nohama a vyťukával něco jedním prstem na počítacím automatu.

Byl bych vlastně měl odejít. Zůstal jsem s prosbou, aby se nedal rušit — chci pouze chvilku mlčky posedět. Rád souhlasil a tak jsem si sedl stranou a pozoroval jsem více než hodinu, jak se jeho duševní práce komicky projevuje navenek. Okusoval ebonitovou kontaktovou hůlčičku, mračil se, dělal grimasy. Najednou se rozzářil a hleděl před sebe s takovým úžasem, jako by se přímo před jeho zrakem odehrávaly nevídané divy; pak si něco zklamaně bručel, seskakoval se stolku, procházel se z kouta do kouta a luskal prsty. Nakonec přistoupil k přístroji, zaznamenal několik výrazů a s úsměvem se vrátil ke mně.

„Jde mi to jakž takž,“ řekl, „ale čert aby to vzal!“ a dodal: „Tenhle oříšek mi podstrčil Goobar.“

„Jakže? Ty s ním teď spolupracuješ?“

„Zdá se. Potřeboval jeden nový analytický aparát — aparát ve smyslu uvažování, ne stroje — a rozvířil takové matematické bahno, až by člověk brečel. Je to problém, na který je možno jít zároveň ze dvou nebo z dvaceti stran, jak je libo, ale která z cest vede k cíli, nikdo neví.“

Tehdy se Rudelík rozohnil a začal vyprávět. Nepřerušoval jsem ho raději, ale chápal jsem z toho každou pátou větu.

Pokud jsem tomu rozuměl, pronásledovala ho obava, že nekonečno, které se v rovnicích vyskytuje, může zmařit celý jejich fyzický smysl. Toto nekonečno bylo z počátku pokorné a dovolilo, aby je stěhoval z místa na místo. A tak se mu pokoušel nastražit osidla: počítal s tím, že spadne do pasti a objeví se na obou stranách rovnice zároveň a bude je moci odstranit zkrácením. Zatím se krácení změnilo z poslušného mechanismu v lavinu, která strhla všechno s sebou, a výsledek namáhavé cesty matematickou džunglí zněl: „0 = 0“, výsledek nesporně správný, který však dával málo důvodů k radosti.