Vyprávěl jsem onen příběh Grotrianovi a zeptal jsem se ho, domnívá-li se, že účast na výpravě může být sochařce k něčemu dobrá.

„Myslím, že ano,“ řekl,,je velmi těžké dávat kameni tvar toho, co je skryto v hloubi lidské bytosti. Je nutno hledat rozličné cesty a jistě se můžeme mnoho dovědět o člověku, díváme-li se k hvězdám.“

Pozoroval jsem tvář astrogátora, když mluvil. Už na ní převažovaly linie stáří, linie klesající. V kresbě vrásek vroubících oči, v lehkém zvrásnění tváří všechno bylo těžké a tíhlo dolů. Jeho oči pod sivým obočím jako by zastírala šedá, stěží postřehnutelná střížava. Ale když při posledních slovech obrátil na mne svůj pohled, zdálo se mi — je to překvapivé — že je mladší než já.

Večer jsme se sešli v operačním sále a chlapec, stále stejně lhostejný, byl položen na kovový stůl. Tu se stalo něco nečekaného. Když začal Schrey stahovat dolů široké pláty elektrod, které měly opásat chlapcovu hlavu, zakryl si hoch náhle tvář rukama. Toto prudké bázlivé gesto nás tak ochromilo, že jsme byli zmateni. Tak jsme si totiž zvykli na jeho úplnou pasivitu. Anna se nad ním naklonila a začala tiše, laskavě hovořit a odtahovala mu jemně prsty jako při dětské hře nebo při mazleni. Tehdy s tváří, ještě pořád sevřenou jako pěst, přestal klást odpor. Kovové držáky sevřely jeho spánky, přesahujíce do obličeje až pod oči, krémově žlutá rouška zaclonila tělo, a pouze část obnažené hrudi se pravidelně pohybovala ve světle, které začínalo slábnout, jak je Schrey pomalu zhasínal. Konečně se rozhostilo hluboké pološero. Z blýskavé přilby, která teď těsně obepínala hlavu nemocného, trčely jako bodliny ježka spínače proudů. Tvořily dohromady jakousi obrazovku, která přejímala slabý puls elektrických výbojů mozku a tisíckrát zesílený odevzdávala jej věrně přístroji postavenému v hlavách stolu. Stálo tam průhledné těleso, tvarem připomínající glóbus. Jak víte, nepotvrdila se stará hypotéza, že jednou bude možno číst lidské myšlenky podle zápisů mozkových proudů. Řetězy asociací se u každého člověka utvářejí jinak a podobným křivkám proudů neodpovídají podobné pojmy. Proto se lékař s pomocí elektroencefaloskopu nemůže dovědět, co si nemocný myslí, může však zjistit, jak se utváří dynamika psychických procesů, a tak zjistit onemocnění nebo poruchu mozku. Schrey seděl delší dobu nepohnutě a zaposlouchával se do bzukotu zesilovače, jako kdyby chtěl vylovit z těchto zmatených zvuků nějakou melodii; konečně přístroj zapnul.

Uvnitř průhledného glóbu se rozsvětlilo. Vířily tam tisíce jisker uvězněných ve skle, a to tak rychle, že bylo vidět pouze chvějivé spirály a kruhy, fantastickou světelnou krajku rozvěšenou v prostoru, vroubkovanou teninkými ostrými zoubky; tu a tam zhuštěná vlákna jasu slévala jednotlivé výboje do perlových, mlhavě třpytných nitek; celá koule se pomalu plnila hlubokým fialovým svitem a připomínala malé nebe, probodávané drahami létavic. Milióny rozvětvujících se světelných drah se nepřetržitě splétaly a rozplétaly a vytvářely kresbu neobyčejně pravidelnou a krásnou. „Mluv na něho,“ zašeptal Schrey Anně. Viděl jsem ho ve světle linoucím se z nitra koule; tenký, ostrý nos vystoupil z tváře zalité černými stíny.

„Co mám mluvit?“ zeptala se Anna trochu v rozpacích.

„Cokoli,“ broukl Schrey a naklonil se ještě hlouběji nad rozzářenou kouli.

Anna přiblížila hlavu k přilbě. Uviděl jsem pouze její temný profil na světlejším pozadí.

„Chlapče, slyšíš mě, viď?“

Na kroužení světel se nic nezměnilo.

„Řekni mi, kdo jsi? Jak se jmenuješ?“

Její hlas zněl slabě na pozadí jednotvárného šumotu proudu. Tato otázka, desetkrát položená, zůstala vždycky bez odpovědi. Také nyní ležící mlčel a světelné jiskry se dále pohybovaly po svých uzavřených drahách a neúnavně prováděly neměnné výkyvy nahoru a dolů; Anna položila chlapci ještě mnoho otázek. Zmínila se o Ganymedu, o kosmodromické stanici, vyjmenovala všeobecně známé zemské názvy, ale to všechno nevyvolalo ve víření světel sebemenší změnu.

I když jsem až dosud neasistoval při tak zevrubném vyšetřování, vzpomněl jsem si na podrobnosti známé ještě ze studií. Tyto jiskry, jako uvězněné na oběžných drahách ustavičné cirkulace, byly pouze odrazem vyživovacích, vegetativních funkcí mozku. Jejich rytmičnost a symetrii nerušily nepravidelné, svíjivé výboje, které na laika působí dojmem chaosu, ačkoliv právě ty jsou obrazem myšlenky. Jako student jsem se těžko smiřoval s tím, že odrazem křišťálového řádu myšlení jsou blesky zdánlivě chaoticky sršící.

Přes Schreyovo rameno černající se ve tmě pozoroval jsem vnitřek koule. V některých místech zářila nerovnoměrně, jako kdyby se tam štěpil světelný proud na neviditelných úskalích a omýval je zlatavou pěnou, která črtá rozplyvavé obrysy vln a vírů.

Konečně Anna, kterou to rozladilo, se odmlčela. Již jsem také začínal cítit únavu a nepohodlnost pozice — stál jsem hodně nakloněn — Schrey si pro sebe něco nezřetelně bručel, nakonec si odkašlal a řekl:

„To stačí.“

Anna ho zřejmě neslyšela. Po vteřině mlčení vyplněného bzukotem zesilovačů řekla: „Máš někoho rád?“ Uplynul krátký zlomek vteřiny. Vtom se vířící světla zachvěla. Ze tmy vzlétl zlatý trysk, zatřpytil se, rozbil uzavřené okruhy a vlétl vzhůru. Zdálo se, že prorazí stěny skleněného vězení. Pak světlo skanulo dolů, zhaslo, zářivý povrch se znovu uzavřel a zbyla zase jen přízračná fluorescence proudících jisker.

Rychlým pohybem se Schrey vzpřímil, vypnul přístroj a rozsvítil stropní světla. Oslněn jsem zavřel oči.

„Ano, ano,“ řekl chirurg nezřetelně jako vždy. „Notorická aphasie… Jaká? Asi deset polí těžce poškozených… a hlouběji, tractus corticothalamicus… ale vypadá to, že thalamus je celý… i spoje…“ a najednou přistoupil k Anně, jako by ji po prvé uviděl, položil jí ruce na ramena a řekl:

„Báječné, děvče, jak tě to napadlo?“

Anna se bezradně usmála.

„Nevím. Dokonce jsem si myslela, že je to hloupost. Vždyť přece nervové dráhy…“

„Nebyla to hloupost, nebyla!“ přerušil ji Schrey a zatřásl jejími útlými rameny.

„Přerušené dráhy, není-liž pravda? Ale jsou mnemóny, více nebo méně trvalé, jsou vzpomínky, které je možno zničit jen současně s celým člověkem. Velice dobře jsi to udělala. Nevím, ale…“

Aniž dokončil, přistoupil k lůžku a uvolnil ležícího. Chlapec široce otevřel oči s obrovskými zřítelnicemi. Tak obrovskými, že vypadaly jako dvě černá slunce při zatmění, lemovaná úzkým proužkem šedomodré aureoly. Tyto oči, lhostejné a nevzrušené, dívaly se skrze nás.

„Abulie… čelní pole…“ bručel Schrey, „zapeklitá věc… ale to nevadí… budeme ještě operovat…“

Místem, kde se pravidelně stýkali lidé z nejrůznějších pracoven a kolektivů, byla sportovní hala. Sám jsem radil všem, aby systematicky pěstovali lehkou atletiku, předcházel jsem příkladem a chodil každý druhý den cvičit. Naším trenérem byl Zorin, Ametův přítel. Nikdy jsem se vlastně nedověděl, je-li pilotem, který se také zabývá mechaneuristikou, nebo obráceně, mechaneuristou, který se věnuje řízení letadel. Byl to ostatně problém pouze zdánlivý. Jak sám říkal, potuloval se tak dlouho po různých kosmodromických stanicích, že mu to docela rozrušilo rytmus spánku a bdění; mohl pracovat nebo spát v kteroukoli hodinu denní nebo noční. Zorin byl skvělý atlet — právě tak jsem si představoval Ametu, pokud jsem ho ještě neznal. Nejsložitější gymnastické sestavy prováděl velmi lehce, jakoby mimochodem. Když přistupoval k nářadí, zastavoval se, jako kdyby se zaposlouchával do svého vlastního těla a čekal na nějaké tajné znamení, že je připraveno; najednou byl na hrazdě, začal dělat sklopky a toče. Chvílemi se zastavoval, na vzdory přitažlivosti, a prováděl kratinké efektní cviky. Ve všech jeho pohybech, ve způsobu, jakým podával ruku, ve zdánlivě těžké, třebas tiché chůzi, byla utajena ospalá kočičí grácie, jako kdyby mu zároveň působilo radost, že má tak nádherné tělo a stále musel přemáhat jeho lenost. Všichni jsme byli do něho zblázněni; uměl naše ambice povzbuzovat jakýmsi co nejdětštějším způsobem. Vzpomínám si, že Ryliant chodil každý večer do tělocvičny, aby trénoval jistý přešvih, a mořil se tak několik týdnů jen proto, aby na něho Zorin konečně přátelsky mrkl. Byl prý vynikajícím konstruktérem; jeho kolegové z Tembharovy skupiny nejednou vyprávěli o zvláštní intuici, s jakou odhadl velmi vzdálené důsledky plánovaných stereometrických řešení. Myslím, že to nějak souviselo s ovládáním prostoru, za jaké vděčil svému tělu. Nebylo vůbec známo, jak a kdy pracuje — přicházel k Tembharovi jako host, strávil v laboratoři hodinku, vzal si úkol a za dva tři dny se vracel již s hotovým řešením v hlavě. Nikdy si nedělal žádné poznámky, tak skvělou měl paměť. Modravý lesk jeho volné selenitové kombinézy jste mohli nečekaně spatřit v některé ze vzdálených, temných chodeb, které vedly daleko od srdce rakety, na obvodu letadla, někde nad letištní halou nebo v nultém poschodí. Často se tam pouštěl sám. Kráčel-li po jeho boku člověk, mohli jste dát hlavu na to, že je to Ameta. Zdálo se, že spolu nikdy nemluví. Oba totiž ovládali umění mlčet způsobem, který mě stejně udivoval jako rozčiloval, tak je mi cizí. Tu zase kolébavým, lehkým krokem přecházeli po hvězdné palubě a prohodili jeden k druhému jednou za půl hodiny slůvka pro někoho jiného nesrozumitelná — názvy nějakých raket nebo možná kosmodromických stanic — a mlčeli dál na společně zvolené téma.