Mezi Kosmokratorem a zátokou křižoval motorový člun. Převáželi jsme přístroje, akumulátory, kola drátů a ocelové dílce konstrukce, z nichž jsme smontovali na břehu nevelké přístaviště, které nám mělo usnadnit vyloďování nákladů.
Když byly přípravné práce skončeny, vydali jsme se — Osvatič a já — na obchůzku Bílé koule, abychom pátrali po podzemním vedení. Užívali jsme indukčních aparátů. Elektrická ozvěna prvního potrubí se ozvala u mohutného skalního žebra nad zátokou. Bylo to totéž potrubí, které vedlo k jihozápadu přes soutěsku, kráter a náhorní planinu a končilo v jezeře s železným břehem. Označili jsme toto místo narychlo nakupenou hromadou kamenů a šli jsme dál. Všiml jsem si, že kamenitý terén je suchý, přestože stále drobně mžilo. Skály byly tak horké, že se kapky deště měnily při dopadu v páru. Všechny trhliny v půdě vyplňoval navátý písek, tvrdý, hrubozrnný, který se zvedal a vyletoval zpod bot v malých obláčcích, a když zavál vítr, pokrýval celé prostranství šedavým mračnem. Když jsme sestoupili s výšinky nad zátokou, ztratili jsme Bílou kouli s očí. Zakryly nám ji hustě nakupené křemenné jehly. Některé dosahovaly výšky až třiceti metrů. Jako mocné hladké sloupy tyčily se mezi zrádnými balvany, které byly přes svou velikost velmi vratké a nejednou uhýbaly pod nohou jako propadliště. Postupně jsme označili místa nad dalšími potrubími, kde měly být umístěny oscilografy. Přestalo pršet a v mracích se objevily ojedinělé zelené kousky oblohy. Nad zemí se mlha srážela a čím dál tím víc houstla, zato nahoře se obloha vyjasňovala. Konečně svál vítr chumáče mlh nad vodu a odhalil úbočí kotliny. Necelý kilometr od břehu odrážela se od skal zelená skvrna stanu, v němž byla pozorovatelna. Odtamtud sledoval Lao Ču postup naší práce. Když jsme na místě, kudy probíhalo jedenácté potrubí, postavili poslední hromádku kamení, vrátili jsme se do rakety. Na břeh odpluli Soltyk a Rainer. Počasí se ustalovalo; sněhobílá mračna plula po nebi, zářícím nejčistší zelení. Každých několik minut vysvitlo slunce a v jeho záři se krajina jakoby rozšiřovala. Na pozlacených skalách se rýsovaly tmavé pruhy úžlabin a komínů; světlo bylo tak ostré, že bylo možno pouhým okem počítat balvany na protějším břehu jezera. Se hřbetu Kosmokratoru jsme pozorovali velkým dalekohledem, postaveným na stativu, jak Soltyk a Rainer přirážejí k břehu zátoky a vystupují na pahorek. Pod skalním žebrem je Lao Ču zadržel a oznámil jim a zároveň i nám, že gravimetr ukazuje výkyvy síly pole. V témže okamžiku začal se vzduch nad břehem jezera kroutit jako ohýbané sklo. Objevovaly se v něm různobarevné duhové plochy, pomalu se snášející k hladině vody. Tu zase obrysy vzdálených skal, lemované zářivou obrubou, plápolaly jako čadící plamen. Za nějakou dobu se všechno zase uklidnilo a druhové se mohli pustit do práce. Hned jeden, hned druhý scházel k přístavišti, pak vystupoval vzhůru s těžkým nákladem oscilografu a mizel nám s očí v bludišti rozeklaných skalisek. Po čtyřech hodinách zaujal místo v pozorovatelně Rainer a na obchůzku se vydali Lao Ču a Tarland. Soltyk, který připlul na motorovém člunu, oznámil, že v blízkosti Bílé koule je radiové spojení rušeno silným duněním proudu. Všichni, kdo pracovali na břehu, byli vyzbrojeni signálními pistolemi, aby se mohli domluvit s pozorovatelem u gravimetru, kdyby rádio vypovědělo službu. V šest hodin večer byly přístroje rozestaveny. Obepínaly Bílou kouli kruhem, jehož obvod měřil asi půl druhého kilometru. Bylo je třeba obejít každé dvě hodiny, vytáhnout exponovaný registrační film a nasadit nový. V osm jsme přivezli první cívky filmů se záznamy. Putovaly ihned do kabiny s maraxem. Po dvou hodinách šli na břeh Rainer a Soltyk. Své poslání vykonali bez překážek a odevzdali druhou sérii filmů. Arseňjev, jestliže právě nebyl s Čandrasékharem u maraxu, vystupoval na palubu, aby kontroloval údaje hlavního gravimetru. Blížila se desátá hodina zemské noci: slunce se prodíralo řídkými řasovitými obláčky a vody jezera ležely tak nehnutě, že v raketě nebylo možno pozorovat ani nejslabší kolébání. Když přišla znovu řada na Osvatiče a na mne, objevil se mezi křemennými jehlami nad neviditelnou Bílou koulí chvějící se kalný mrak, podobný ženoucímu se trychtýři smršti. Lao Ču, který byl v pozorovatelně, zadržel nás u břehu tím, že vypálil tři červené a jednu kouřovou raketu. Vypadalo to, že Bílá koule začíná fungovat: od jezera dolétaly čím dál tím prudší poryvy větru, teplota pobřežních skal vystoupila v několika minutách o dvacet stupňů. V téže době dunění proudu znemožnilo radiové spojení na vzdálenost větší než několik metrů. Intensita pole se zvětšila několika malými skoky, ale pak se ustálila. Fysik nám dal znamení, že můžeme vyrazit. Vyšplhali jsme se na skalní žebro. Kousek pod jeho hřebenem stál první přístroj, chráněný malým stanem z plachtoviny. Vyměnili jsme film, což nám zabralo několik minut času, a šli jsme dál. S vrcholku vyvýšeniny jsme mohli přehlédnout rozlehlé prostranství. Vzduch byl velmi čirý. Řiďounká mlha zahalovala jen nejvzdálenější vrcholky hor. Najednou jsem se zarazil. Rozervaná, divoká kamenitá pláň u našich nohou, z níž vyčnívaly jehly, písečné přesypy a roztříštěné ploché balvany, byla prázdná.
„Osvatiči, podívejte se,“ vykřikl jsem, „Bílá koule zmizela!“
Pohlédl před sebe.
„Ke všem čertům!“
„Okamžik, okamžik …“ opakoval jsem. „Vzpomínám si, že ten ohromný plochý balvan pod třemi jehlami byl po pravé straně, koule a tamhlety jehlance po levé straně. A teď je balvan těsně u jehlanů… ani tam není místo… kde tedy stála koule předtím? I kdyby se nakrásně propadla, zůstala by aspoň jáma, nějaké prázdné místo!?“
Bezradně jsme se rozhlíželi.
„Co dělat?“ zeptal jsem se. Obrátil jsem se ke vzdálenému úbočí, kde se na šedém pozadí zelenal stan s gravimetrem, ne větší než hlavička zápalky. Pokoušel jsem se zavolat fysika radiem, ale bylo slyšet jen praskání, následující za sebou s rychlostí kulometné palby. Vypálil jsem jednu bílou a dvě kouřové rakety. Podle smluveného klíče to znamenalo: „Můžeme jít dál?“ Dosti dlouhá doba uplynula, než v dálce vyskočila zelená jiskřička, stoupala vzhůru, zastavila se a pomalu klesala dolů, hnána větrem nad jezero.
„Všechno v pořádku,“ řekl Osvatič. Obrátili jsme se a oba jsme současně vykřikli úžasem. Jako nesmírná světlá kupole, obklopená širokým pásem volného místa, tyčila se nad kamenným mořem Bílá koule.
„To byl nějaký zrakový klam,“ řekl jsem konečně, ale sám jsem docela nevěřil vlastním slovům. Pak jsem se pustil dolů. Protože všechny oscilografy byly navzájem spojeny tenkým kabelem, který synchronisoval jejich záznamy, šli jsme dál podle bílého drátu, střídavě šplhajíce a sbíhajíce po hromadách balvanů.
U každého přístroje jsme se na chvíli zastavili. Já jsem vytahoval cívky exponovaného filmu, Osvatič nasazoval nový z náhradních, které nesl v batohu. Za necelou hodinu jsme obešli devět přístrojů. Cesta k desátému vedla po vrcholku zaoblené skály. Po levici se zvedal za křemennými hroty vrchol Bílé koule, kamenitá pláň po pravici byla vanovitě propadlá. Tato prohlubeň byla vyplněna hromadami balvanů. Připomínala opuštěný lom. V jistém okamžiku jsem se tam podíval a zůstal jsem stát. Dole, asi sto metrů ode mne, na velkém kameni někdo seděl. Byla to temná, zavalitá postava, sedící bez hnutí. Osvatič, který šel první, předešel mě asi o dvacet kroků. Zavolal jsem na něho. Obrátil se a také se zastavil. Zdálo se, že neví, co dělat. Bez rozmyšlení jsem se rozběhl dolů, přeskakuje hromady kamení. Na okamžik jsem ztratil postavu s očí. Když jsem se k ní přiblížil natolik, že jsem si ji mohl dobře prohlédnout, zjistil jsem, že to není živá bytost. Velká, dlouhá, nepravidelná kamenná deska se opírala o plochý kus skály. Světlo se silně odráželo od jejích rudohnědých hran. Bylo to skoro divné, že mohla z dálky vypadat jako lidská postava. Jen při skreslujícím pohledu shora připomínala poněkud nakloněné torso.
„Je to kus lávy!“ zvolal jsem. Osvatič, stojící na vyvýšeném místě, díval se dál směrem ke mně. Určitě mě neslyšel, protože poruchy byly velmi silné. Dal jsem mu tedy znamení rukou, že to nic není, že jsem se mýlil. Obrátil se a šel dál. Opodál vyčnívala za skalním jehlancem stříška stanu, chránícího oscilograf.
