Mezi chlapci, kteří naslouchali v hlubokém mlčení, nastal rozruch. Nejmenší z nich se prudce prodíral pod pažemi kamarádů, až konečně, udýchaný a rudý jako mák, vystrčil hlavu nad lesklý okraj stolu a vyrazil ze sebe:

„Pane profesore! Mně je teprve čtrnáct, ale… nesmějte se mi, prosím vás… ale já jsem ještě nikdy neviděl tak chytrého člověka. Řekněte mi, co mám dělat… abych se stal takovým člověkem, jako jste vy?“

Čandrasékhar upřel na chlapce své temné, klidné oči.

„Já mám daleko k ideálu,“ řekl, „ani bych jím ostatně nechtěl být. Jediná věc ve mně, která má nějakou hodnotu, je myslím skutečnost, že mám rád matematiku. Co víc vám mohu říci? Můj učitel mi vštípil zásadu, které jsem se snažil zůstat věrný. Ta zásada zní: Nikdy klid! Nikdy se nespokojit s vykonaným, vždycky jít dál. Všichni lidé, kteří něčeho dosáhli, řídili se v životě tímto heslem. Když po mnoha letech vyčerpávajících bádání objevil Max Planck kvantový princip energie, považovali to povrchní lidé za skvělé vyvrcholení jeho úsilí a pokládali jeho dílo za ukončené. Ale pro něho se tento objev stal dalším tajemstvím, jehož odhalení zasvětil celý život. Nikdy se neobdivujte vlastním myšlenkám, hoši, nikdy si nedopřávejte klidu, bušte do svých theorií takovou silou, aby se sesulo všechno, co v nich není pravdivé. Vím, že je nesnadné tak jednat, ale ve vědě, ostatně stejně jako v životě, už nejsou císařské silnice. Údobí náhodných objevů a nezasloužených kariér již patří minulosti. A teď, dovolíte-li, vyprovodím vás kousek. Zůstanete u nás přes noc, nebo se ještě dnes vracíte?“

„Budeme nocovat dole v chatě.“

„Výborně! Pojďme tedy. Neviděl jsem nebe čtrnáct hodin.“

Trojúhelníkovitou chodbou a šachtou vyšli z rakety. V hale kypěla práce tempem stále stejně prudkým. Lešení z trubek, vysouvajících se jako dalekohled, bylo již odstaveno od stabilisačních ploch, místo toho je bylo nyní vidět u hlavy rakety, která byla obsypána dělníky. Chlapci, loučíce se očima s vysoko se zvedajícím, jak ze stříbra ulitým tělesem rakety, sjeli společně s profesorem po pohyblivých schodech, a když projeli v motorovém voze tunelem, octli se na čerstvém vzduchu za obvodem továrních zdí. Nízké dešťové mraky se trhaly a mizely za horami. V trhlinách jejich špinavě šedého příkrovu se ukazovalo jasné nebe.

Profesor vedl chlapce neznámou jim cestou kolem západní zdi. Vysoké věže a komíny zůstaly brzy za nimi. Před nimi se táhly travnaté, mírně zaoblené pláně, které v dálce, pod skalními stěnami, přecházely v příkré jazyky skalní ssuti. Rozhovor se točil kolem výpravy na Venuši.

„Ano, ano, vycházíme z laboratoří…“ říkal Čandrasékhar. „V minulosti stačila tužka a papír a dnes se stává matematika rušným a nadmíru dobrodružným povoláním…“

Vyprávěl jim o Venuši, o bílých mračnech, jimiž je zahalena, o strašných bouřích a cyklonech, které tam řádí, o tajemných oceánech bakelitu… To vše chlapce ani dost málo neodstrašovalo; oči jim zářily ještě jasněji. Někdo se ptal na tajuplné obyvatele Venuše. Není o nich známo nic nového? Jak bude výprava vůči nim postupovat? Bude válka?

„Útočit nechceme,“ odpověděl profesor; „budeme-li však k tomu donuceni, budeme se samozřejmě bránit. Jak? Nebereme s sebou téměř žádné zbraně, ale naše atomové motory jsou přece zdrojem neobyčejně účinné třaskaviny. Máme také na palubě několik ručních paprskometů… a jisté množství gammexanu. Nemyslím, že by to byla myšlenka příliš šťastná, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Nevíte, co je to gammexan? Je to nový, velmi účinný prostředek proti hmyzu. Jak snad víte, zastávají někteří vědci urputně domněnku, že Venuše je obydlena nějakým druhem hmyzu. Já sám tento názor nesdílím…“

„A jaký je váš názor?“

Čandrasékhar se opět usmál:

„Žádný. Mohu vám s čistým svědomím opakovat Sokratova slova: "Vím, že nic nevím," Odpovím vám, až je uvidím.“

Půda se svažovala. Úzký chodníček, vinoucí se mírnými obloučky, sestupoval k balvanům, porostlým zelenavě stříbrným mechem.

„Vidíte?“ ukázal profesor. „Ledovcová moréna. A tam za tou hrází je mořské oko, jezero…“

Vítr, který se zvedal, přinášel vlhký, osvěžující chlad. Po stéblech trav chvějivě klouzaly těžké kapky. Chodníček zmizel. Když přešli rozrytý vápencový práh, vyčnívající z trávy jako vybílené žebro netvora, octli se na srázném břehu. Pod nimi ležela širá vodní hladina, sevřená tmavomodrým prstencem skalisek. Jejich úbočí spadala k zrcadlové ploše jako zkamenělé laviny a odrážela se v ní o tón hlubším obráceným obrazem. Slunce každým okamžikem ztrácelo svůj oslňující lesk a zapadalo za zubaté štíty, potápějíc do černé vody sloup rubínově červeného světla. Zlomy a výčnělky skalních stěn tonuly v soumraku, celá krajina bledla a temněla, zato obloha, nasáklá podivně smutnou, temně azurovou září, nabývala odstínu stále studenějšího. Poslední mraky dohasínaly jako chladnoucí masy oranžové strusky. Všichni zmlkli. Stáli mezi dvěma vysokými skalisky jako ve zřícenině obrovské brány a hleděli do propasti nebe, které se nad jejich hlavami vyjasnilo. Vítr hned sílil a hned slábl — tehdy sem z dálky dolétal hukot neviditelného vodopádu.

Vraceli se už za šera. Chlapci povídali o svých dojmech z právě uplynulého dne, skákali si navzájem do řeči, a protože dostávali hlad, přidávali víc a více do kroku, až se profesor octl mezi posledními. Mluvil málo. Jen jednou se zeptal svých společníků, čím chtějí být.

Z těch pěti, kteří zůstali s ním, chtěl být jeden atomovým chemikem, jeden astrobiologem a tři piloty kosmických letadel.

„A matematikem ani jeden?“ zeptal se profesor napůl vážně, napůl žertem. Nejmenší z chlapců, který šel vedle něho, řekl, že on bude matematikem.

„Tak už ne astronautem? Není správné měnit tak často svá rozhodnutí. Ale možná, že mi tím jen chceš udělat radost?“

Chlapec neupadl do rozpaků:

„Astronautem i matematikem… jako vy.“

Čandrasékhar neodpověděl.

Šli už po rovině a doháněli ty, kteří šlapali před nimi, takže bylo slyšet, o čem se baví v prvních řadách.

„Slyšel jsem, že už brzy bude možno vyrábět synthetické bílkoviny,“ řekl jeden.

„Dříve nebyla věda to, co teď,“ dodal jiný, „a proto bylo na světě zle.“

„To je pravda, když člověk čte dějiny, tak to teprve vidí!“

„Když jsem byl malý,“ říkal profesorovi ten nejmenší, jako by se mu svěřoval, „nevěřil jsem, že kdysi byly na světě války. Nemohl jsem si to srovnat v hlavě. Lidé tehdy byli nějací divní. Byli to divoši, hotoví divoši.“

„Blázni byli!“ vykřikl někdo hněvivě.

Profesor se zastavil. Ti, kteří šli vpředu, vrátili se v domnění, že se chce s nimi rozloučit. Nedaleko hořela světla budov.

„Mýlíš se, chlapče,“ řekl Čandrasékhar. „Vy se také mýlíte. V minulosti byli lidé docela stejní jako my, jen svět byl špatně organisován. Víte, nač chtěli užít atomové energie a jak to dopadlo. Neříkejte však lidem, kteří žili před půl stoletím, blázni a divoši. Právě tehdy přece žili ti, kdo bojovali s temnými silami, které jsou v člověku, a to je daleko obtížnější než nejdelší meziplanetární výprava! A přestože oni sami věděli jen malý zlomek toho, co dnes známe my, nesmíme jimi pohrdat, protože jim děkujeme za to, že dnes můžeme stavět umělá slunce a elektrické mozky. A jim děkujeme za to, že vzlétneme k hvězdám.“

Položil ruce na ramena těch, kteří stáli nejblíže, a dodal:

„Je správné, že máte smělé plány pro budoucnost. To, co nám dnes připadá nové a neobyčejné, jako třeba naše výprava, bude pro vás již běžnou zkušeností. Vy jste směna, která nás vystřídá, a vy půjdete vpřed. Půjdete dál, stále dál, protože čím plněji poznává člověk svět, tím širší obzory se před ním otvírají. Pamatujete si heslo mého učitele?“

„Nikdy klid!“ ozvali se ze tmy chlapci trochu nesladěným, ale zvučným sborem.

„Svěřuji vám je. Na shledanou! Jestliže se ještě někdy uvidíme, budu vám moci odpovědět na mnoho otázek, protože to už bude po našem návratu.“

Vystoupil z kruhu chlapců, kteří ho obklopovali, a dlouhým volným krokem zamířil tam, kde svítila světla závodu. V hlubokém mlčení sledovali chlapci jeho siluetu. Malý okamžik — a zmizela v šeru.