Ten první den byl strašný. Eri nedělala nic ostentativně, schválně se mi nevyhýbala a po obědě se dokonce pokoušela trochu studovat — tu jsem ji požádal, abych směl zůstat v jejím pokoji a dívat se na ni. Slíbil jsem, že neřeknu ani slovo a nebudu rušit. Ale už po čtvrt hodince (tak jsem byl bystrý) mně bylo jasné, že ji má přítomnost tíží jako neviditelný balvan, prozradila mi to křivka jejích zad, její drobné, nepatrné pohyby, jejich zastíraná chtěnost, takže jsem zalit potem odtamtud utekl a začal se procházet po svém pokoji.

Neznal jsem ji ještě, ale již jsem věděl, že je to děvče bystré — a snad i víc. V dané situaci to bylo dobré i špatné. Dobré, protože i když nerozuměla — pak se aspoň domýšlela, kdo jsem, a neviděla ve mně barbarského netvora ani divocha. Špatné, jestliže tomu tak bylo, pak rada, jakou mi dal v poslední chvíli Olaf, byla bezcenná. Citoval mi aforismus, který jsem znal z knihy Hon: „Má-li být žena jako plamen, musí být muž jako led.“ A tak mou jedinou příležitost viděl v noci a nikoli ve dni. To jsem si nepřál, a proto jsem se tak trápil, ale chápal jsem, že v době tak krátké, jakou mám, neproniknu do jejího srdce prostřednictvím slov, a ať již budu říkat cokoli, slova uváznou na povrchu. To přece žádným způsobem nevyvracelo její důvody, její plně oprávněný hněv, který se projevil pouze jednou jedinkrát, krátkým výbuchem, tenkrát, když začala křičet: „Já nechci! Nechci!“ A to, že se potom tak rychle ovládla, pokládal jsem za špatné znamení.

K večeru se začala bát. Snažil jsem se být maličký jako tráva a tichý jako voda, jako Woow, ten malý pilot, nejmlčenlivější nemluva, jehož jsem znal, který dokázal, neříkaje nic, říci a udělat všechno, co chtěl.

Po večeři — nevzala do úst, a to mi nahnalo hrůzu — jsem cítil, že ve mně pomalu roste hněv, že jsem ji chvílemi téměř nenáviděl za svá vlastní muka, a bezbřehá nespravedlnost tohoto citu je ještě prohlubovala.

Naše první opravdová noc: když mi usnula na rukou, celá ještě horká, a její chvatný dech pomalu přecházel jednotlivými, čím dál slabšími povzdechy do hlubokého spánku, měl jsem téměř jistotu, že jsem zvítězil. Po celou dobu bojovala, ne se mnou, ale s vlastním tělem, které jsem poznával od úzkých nehtů, od drobných prstů, dlaní, nohou, jejich každou částečku jako bych otvíral a probouzel k životu polibky, dechem, vkrádaje se do ní — proti její vůli — s nekonečnou trpělivostí, takže přechody byly téměř nepozorovatelné; a když jsem cítil — jako smrt — vzrůstající odpor, ustupoval jsem, začínal jsem jí našeptávat bláznivá, nesmyslná, dětinská slůvka. Tu jsem opět umlkal a pouze ji hladil, obléhal jsem ji po celé hodiny laskáním a cítil jsem, jak podléhá, a jak její křečovitá nehybnost přechází v chvění posledního odporu. A pak se zachvěla jinak, již přemožena, ale já jsem čekal, ale nic už jsem neříkal, protože to bylo nad slova. Vysvobozoval jsem ze tmy její štíhlé, na poduškách ležící paže a ňadra, levý prs, protože tam bilo srdce stále rychleji. Oddechovala čím dál prudčeji, čím dál zoufaleji, až se to stalo. To ani nebyla rozkoš, ale milost zničení a splynutí, útok na hranici těl, aby se na vteřiny v prudkosti slily v jedno. Náš bojující dech, náš žár se změnil v zatracení, vykřikla jednou slabě, vysokým dětským hlasem, a pak mě objala. Ale potom její ruce ze mne sklouzly, úkradkem, jako v hlubokém studu a smutku, jako by náhle pochopila, jak strašně jsem ji podvedl a oklamal. A já jsem začal všechno, polibky kladené do záhybů prstů, němé úpěnlivé prosby, to něžné a tolik kruté dobývání, ještě jednou. A všechno se opakovalo jako v černém horkém snu, a najednou jsem ucítil, jak ruka, která se zabořila do mých vlasů, tiskne mou tvář na své nahé rameno se silou, jaké bych se v ní nenadal. A pak, smrtelně znavena, rychle oddychujíc, jako by ze sebe chtěla vychrlit vystupňovaný žár i nenadálý strach, usnula. A já jsem ležel bez hnutí, jako mrtvý, do krajnosti napjatý, jako bych se pokoušel pochopit, zdali to, co se stalo, znamená všecko nebo nic. Těsně před usnutím se mi zdálo, že jsme zachráněni, a teprve pak se dostavil klid, velký klid. Jako na Kereneji, když jsem ležel na horkých plotnách rozpukané lávy s Arderem, omdlelým, ale viděl jsem jeho rty, dýchající za zorníkem skafandru, a věděl jsem, že to nebylo nadarmo, ale neměl jsem už ani tolik sil, abych mu aspoň otevřel kohoutek náhradní láhve: ležel jsem jako ochrnutý s pocitem, že největší věc svého života mám už za sebou, a jestli teď umřu, že to již nic nezmění, a tato má nehybnost byla jako nevyslovené ticho triumfu.

A ráno všechno začalo od začátku. První hodiny se ještě styděla, ale nevím, zda to bylo pohrdání, namířené proti mně, nebo ona pohrdala sebou za to, co se stalo. Před obědem se mi ji podařilo přemluvit k malé projížďce. Jeli jsme po silnici podél obrovských pláží. V slunci ležel Tichý oceán, šumějící kolos, zbrázděný srpy bílých a zlatých pěn, až po horizont posypaný barevnými šátečky plachet. Zadržel jsem auto tam, kde pláže končily a přecházely v nečekaný, nevelký skalní sráz. Silnice tu ostře zatáčela, a když jsme stáli metr za jejím okrajem, mohli jsme se shora dívat na dravý příboj vln. Pak jsme se vrátili k obědu. Bylo to stejné jako včera, a ve mně všechno umíralo při myšlence na noc, protože jsem to nechtěl. Tak jsem to nechtěl. Když jsem se na ni nedíval, cítil jsem její pohledy. Snažil jsem se rozluštit, co znamenaly vrásky vracející se na její čelo, nečekaná zamyšlení — a nevím jak, ani proč — chvíli před večeří, když už jsme usedali ke stolu, najednou, jako kdyby mi někdo jediným úderem otevřel lebku, pochopil jsem všechno. Měl jsem chuť bušit se pěstí do hlavy, jaký jsem byl sobecký hlupák, jaký ničema, jenž obelhával sám sebe… Seděl jsem, omráčený, bez hnutí, jen se ve mně převalovala ta bouře, pot mi vyrazil na čelo, zmocnila se mě náhlá nevolnost.

„Co je ti?“ zeptala se.

„Eri,“ zachroptěl jsem, „já jsem až teď… přísahám ti! Teprve teď jsem pochopil, teprve teď… že jsi šla se mnou, protože ses bála, že já… viď?“

Její oči se rozšířily údivem, dívala se na mne pozorně, jako kdyby mě podezírala z nějakého podvodu, komedie…

Přikývla hlavou.

Vyskočil jsem.

„Jedeme.“

„Kam?“

„Do Klavestry. Zabal si věci. Budeme tam…“ pohlédl jsem na hodinky, „za tři hodiny.“

Stála nepohnutě.

„Opravdu?“ řekla.

„Opravdu. Eri… já nevěděl. Ano. Zní to nevěrohodně. Ale jsou jisté hranice. Ano, jisté hranice, Eri. Já to ještě dobře nechápu… Jak jsem mohl tak… já jsem snad klamal sám sebe. To je jedno. Ted už to nemá pražádný význam.“

Měla zabaleno velice rychle. Všechno se ve mně bortilo a řítilo, ale navenek jsem byl úplně, skoro úplně klidný. Když usedla vedle mne v autě, řekla:

„Hale, odpusť mi.“

„Co? Aha!“ pochopil jsem. „Ty sis myslela, že to vím…?“

„Ano.“

„Dobrá. Nemluvme už o tom.“

A zase jsme jeli stovkou; prchaly domky, fialové, bílé, safírové, silnice se vinula, zvyšoval jsem rychlost. Ruch byl velký, pak ustal. Domky ztrácely barvu, nebe se změnilo v temnou modř, objevily se hvězdy a my jsme se hnali vpřed v táhlém svištění větru.

Celá krajina zšedla, pahorky ztrácely oblost, měnily se v obrysy, v řady šedých hrbolů, silnice vystoupila z pološera širokým fosforeskujícím pásem. Poznal jsem prvé domky Klavestry, charakteristickou zatáčku, živé ploty. Těsně u vchodu jsem auto zastavil. Zanesl jsem její věci do zahrady pod verandu.

„Nechci… vejít do domu. Chápeš.“

„Chápu.“

Nechtěl jsem se s ní loučit, prostě jsem se obrátil. Dotkla se mé ruky. Trhl jsem sebou, jako bych se spálil.

„Hale, děkuji…“

„Nic neříkej… pro lásku, jen nic neříkej…“

Uprchl jsem. Naskočil jsem do auta, vyrazilo, rachot motoru jako by mne na okamžik vykoupil. Vjel jsem — již na dvou kolech — do rovinky. Byl jsem směšný. Pochopitelně se bála, že ho zabiji. Věděla přece, že jsem se pokoušel zabít Olafa, nevinného jako lilie, jen proto, že mi nedovolil — ale ostatně! Ostatně nic. Křičel jsem tam v tom autě, mohl jsem si dovolit všechno. Byl jsem sám, motor přehlušoval mé bláznění a nevím opět, kdy jsem pochopil, co mám dělat. A ještě jednou, jako poprvé — se dostavil klid. Už ne takový, poněvadž skutečnost, že jsem tak odporně využil situace a že jsem ji takovým způsobem přinutil, aby šla se mnou, a že všecko bylo proto… to bylo horší než jakákoli věc, kterou jsem si dovedl představit, neboť mě olupovala dokonce o vzpomínky, o myšlenky na tuto noc, o vše. Sám, vlastníma rukama jsem to zničil, jakýmsi nekonečným egoismem, zaslepeností, která mi nedovolovala vidět to, co bylo přímo na povrchu, to nejzřejmější… Ona přece nelhala, když říkala, že se nebojí mne. Ani o sebe se nebála, pochopitelně. O něho.