„Ty odcházíš?“

Přiběhla ke mně, klekla na kolena vedle lůžka a zavrtěla hlavou, že ne.

„Ne?“

„Ne.“

„A nikdy neodejdeš?“

„Nikdy!“

Objal jsem ji. Přitiskla tvář k mému obličeji a ze mne všechno vyprchávalo: dohořívající struska umíněnosti, hněvu i šílenství posledních hodin, strach, zoufalství, ležel jsem prázdný, jako mrtvý — a jen jsem ji tiskl k sobě, stále silněji, jako by se mi vracely síly; bylo ticho. Světlo se lesklo v zlatých čalounech pokoje a někde daleko, jako na jiném světě, za otevřenými okny hučel Pacifik.

Snad se to bude zdát zvláštní. Ale ten večer ani tu noc jsme nepromluvili nic. Nic, ani jediné slovo. Až na druhý den, k večeru, jsem se dověděl, jak to bylo: Jakmile jsem odjel, uhodla proč, a padla na ni hrůza. Nevěděla, co dělat. Napřed chtěla zavolat bílého robota, ale pochopila, že to nepomůže. Ani on — jinak mu neříkala — on by také nemohl. Snad Olaf. Olaf jistě, ale nevěděla, kde ho hledat, nebyl ostatně čas.

Vzala si tedy domácí glider a rozjela se za mnou. Brzy mě dohnala a držela se mi v patách, pokud ještě byla naděje, že se vracím do domku.

„Byla bys vystoupila?“ zeptal jsem se.

Váhala.

„Sama nevím, myslím — že ano. Teď si to myslím, ale — nevím sama.“

Pak, když uviděla, že jedu dál, vyděsila se ještě více. Ostatek jsem věděl.

„Ne. Nechápu,“ řekl jsem. „Teď teprve nechápu. Jak jsi to mohla udělat?“

„Řekla jsem si, že… se nic nestane.“

„Věděla jsi, co chci udělat a kde?“

„Ano.“

„Jak?“

Za dlouhou dobu:

„Nevím. Snad proto, že tě už trochu znám…“

Mlčel jsem. Chtěl jsem se ještě vyptat na mnoho věcí, ale netroufal jsem si. Stáli jsme u okna. S očima zavřenýma, jako bych tušil prostory, jež oceán otvírá, řekl jsem:

„No, budiž, Eri… ale co teď. Co… bude?“

„Již jsem ti řekla.“

„Tak to nechci…“ zašeptal jsem.

„Jinak to být nemůže,“ odpověděla po dlouhé chvíli. „Ostatně…“

„Ostatně?“

„Nechci.“

Týž den k večeru opět jako by se to zhoršilo. Vracelo se to totiž a pokračovalo, znovu ustupovalo — proč? Nevím. Ona snad také nevěděla. Jako kdybychom se opravdu blízkými stávali až tváří v tvář zoufalé skutečnosti a jedině tehdy se znali a mohli si opravdu porozumět. Zase noc. A ještě jeden den. Čtvrtý den jsem ji slyšel, jak hovořila telefonem a strašně jsem se polekal. Pak plakala. Ale při obědě se již usmívala.

A to byl konec i začátek. Za další týden jsme jeli do Mae, hlavního města obvodu, a tam na úřadě, před bíle oblečeným mužem, jsme vyslovili formuli, která z nás udělala muže a ženu. Téhož dne jsem telegrafoval Olafovi. Příští den jsem zašel na poštu, ale nebylo tam od něho nic. Napadlo mi, že se někam přestěhoval, a proto to zdržení. Ale popravdě řečeno již tehdy, na poště, jako by mě bodl neklid. To mlčení nebylo Olafovi podobné, ale po tom všem, co jsme prožili s Eri, myslil jsem na to jen chvilinku a jí jsem neřekl nic. Jako bych na to byl zapomněl.

Na dvojici, kterou spojila pouze divokost mého bláznovství, vycházeli jsme spolu znamenitě. Život jsme si docela zajímavě rozdělili. Došlo-li k výměně názorů, Eri dovedla hájit své stanovisko, ale pak šlo většinou o věci všeobecného rázu. Eri byla například přesvědčenou zastánkyní betrizace a hájila ji argumenty nevyčtenými z knih. Skutečnost, že své mínění tak otevřeně postavila proti mému, pokládal jsem za dobré znamení. Avšak takové diskuse se neodehrávaly ve dne. V denním světle si netroufala hovořit o mně způsobem objektivním, klidným. Anebo snad nechtěla. Nevěděla asi, co z jejích slov bude jen výtkou nějakého mého zlozvyku, směšnůstky „chlapíka z plechovky od konzerv“, (abych užil Olafova rčení), a co útokem zaměřeným na základní hodnoty mé doby. Ale v noci — snad proto, že temnota trochu redukovala mou přítomnost a oslabovala ji — hovořila se mnou o mně, totiž — o nás, a já byl rád těm tichým rozhovorům ve tmě, protože milosrdně skrývala nejedno mé ohromení.

Vyprávěla mi o sobě, o svém dětství, a takto jsem se dověděl, podruhé, či vlastně poprvé, protože vyprávění dostalo reálnou lidskou náplň, jak mistrně byla zbudována tato společnost ustavičné, citlivé stabilizované harmonie. Pokládala — ta společnost — za zcela přirozené, že mít děti a vychovávat je v prvních letech života je otázka vysokých kvalifikací a všestranné přípravy, prostě zvláštního studia. Manželé, aby získali povolení mít potomka, museli skládat něco jako zkoušky. Napřed mi to připadalo prostě neslýchané, ale po zralé úvaze jsem musel uznat, že paradoxními zvyky jsme byli zatíženi vlastně my, lidé minulosti, a ne oni. Ve staré společnosti přece nikdo nesměl postavit dům, most, léčit nemoci, vykonávat prostá administrativní opatření bez určitého vzdělání. A jedině věc nejvýše odpovědná, plození dětí, utváření jejich psychiky, byla ponechána osudu, slepé náhodě a náhodnému chtíči. Společnost pak zasáhla teprve tehdy, až došlo k omylům, na jejichž nápravu bylo nejednou pozdě.

Čili právo na dítě bylo nyní zvláštním vyznamenáním, jež nebylo udělováno komukoli. Dále, rodiče nemohli izolovat děti od jejich vrstevníků — tvořily se pečlivě vybírané skupiny dětí obou pohlaví, kde byly zastoupeny nejrůznější povahy. Tak zvané „těžko vychovatelné děti“ byly podrobovány dodatečným hypnagogickým zásahům. A vyučování vůbec začínalo velice záhy. Nebyly to hodiny čtení a psaní, k tomu docházelo daleko později. Nezvyklost vyučování nejmladších tkvěla v tom, že do funkce světa, Země, do bohatství a mnohotvárnosti společenského života byly zasvěcovány zvláštním druhem her. Již čtyřletým až pětiletým dětem byly tak jakousi přirozenou cestou vštěpovány zásady tolerance, soužití, úcty k odchylným názorům a zdůrazňována bezvýznamnost těch nejodlišnějších vnějších fyzických znaků u dětí (tedy lidí) různých ras. To všecko se mi zdálo velice krásné, ale s jedinou, ale zato zásadní výhradou. Neotřesitelným základem toho světa, jeho všeřídícím pravidlem, byla betrizace. Výchova zřejmě směřovala právě k tomu, aby byla přijímána jako samozřejmost, stejně jako narození a smrt. Dokonce i když jsem slyšel, jak ve škole přednášejí dějepis, zmocňoval se mě hněv, který jsem jen stěží přemáhal. V tomto pojetí byly dřívější doby epochou zvířeckosti a barbarského, nezkroceného plemenění, prudkých katastrof hospodářských a vojenských. Ale i úspěchy civilizace — ty nezatajované — byly líčeny jako úspěch oněch sil a směrů, které lidem umožňovaly přemáhat tmářství a surovost doby. Bylo jich tedy dosaženo nějak navzdory všeobecné tendenci žít na úkor druhých. To — stálo tam — čeho se dosahovalo jen s největší námahou, co mohlo být vyplněním tužeb pouze nečetných jedinců, k čemu vedla cesta plná nebezpečí a odříkáni, kompromisů a morálních porážek, vykupujících hmotné úspěchy, je nyní všeobecné, snadné a zabezpečené.

Pokud se mluvilo všeobecně, ještě to ušlo. Byl jsem ochoten uznat zavržení řady jevů z minulých dob, řekněme válek. Rovněž jsem musel počítat za úspěch — a nikoli za ztrátu — naprosté odstranění různic, napětí, mezinárodních konfliktů. I když mi to zpočátku připadalo překvapující, snad i trochu podezřelé. Konflikty, rozpory přece musí existovat, jenže se o nich nemluví. Ale horší bylo, když se přehodnocování dotýkalo mých věcí nejsoukromějších. Neboť kosmických výprav se nezřekl jen Starek ve své knize (podotýkám, že napsané půl století před mým návratem).

Tu mě mohla lecčemus naučit Eri, absolventka archeologie. První, již betrizovaná generace změnila radikálně svůj postoj k astronautice. Avšak i po změně kladných znamének na záporná zůstal zájem nadále intenzívní. Soudilo se tehdy, že došlo k tragickému omylu, který vyvrcholil právě v letech příprav naší expedice. Tehdy totiž obdobné výpravy startovaly hromadně. Omyl netkvěl pouze v tom, že výsledky těchto výprav byly hubené, že prozkoumání oblasti v poloměru mnoha světelných let od Slunce nepřineslo — až na objevení primitivních a nám naprosto cizích forem vegetace na nečetných planetách — setkání se žádnou vysoce vyvinutou civilizací. Za nejhorší se nepokládalo ani to, že hrůzné trvání letu — jak budou vytyčovány cíle stále vzdálenější — bude měnit osádky raket, těchto vyslanců Země, ve stádo nešťastných, na smrt zmučených bytostí, které po přistání tady i tam budou potřebovat všestrannou péči a rekonvalescenci. Jinými slovy, rozhodnutí vyslat ty nadšence do kosmu je bezhlavost a ukrutenství. Ale nejpádnější námitkou bylo, že dobýt vesmíru se stalo údělem Země, která ještě neučinila všechno pro sebe samu, jako by nebylo zřejmé, že nekonečné hlubiny lidského utrpení, nespravedlnosti, strachu a hladu nebudou odstraněny hrdinskými lety do vesmíru.