Doktor Juffon by měl ze mne radost, pomyslil jsem si. Třetí den, a už! A jaký začátek. Ne leckdo. Znamenitá herečka, hvězda! Ani se moc nebála, ale i kdyby, pak jí ten strach taky působil potěšení. Jen tak dál! Ale proč se mnou mluvil o sblížení? Vypadala ta jejich sblížení takhle? Jak hrdinsky jsem se vrhl do toho vodopádu! Ušlechtilá gorila. A pak krasavice, jíž se koří davy, mě štědře odměnila: jak to od ní bylo velkomyslné.

Celá tvář mě pálila: ty pitomče, opakoval jsem si vlídně, co vlastně chceš? Ženy? Měl jsi ženu. Měl jsi už všechno, co tady můžeš mít, včetně návrhu hrát v reálu. Teď budeš mít dům, budeš se procházet po zahrádce, číst si knížky, dívat se na hvězdy, a ve své skromnosti říkat si tiše pro sebe: byl jsem tam. Byl a vrátil se. Dokonce i fyzikální zákony pracovaly v tvůj prospěch, ty klikaři, máš před sebou celý život, polovinu života a vzpomínáš si, jak vypadal Römer o víc než sto let mladší než ty?

Ulder se začal snášet k zemi, ozvalo se svištění a krajina plná bílých a modrých silnic, jejichž povrch se leskl jako politý emailem, rostla před očima. Velká rybníky i malé čtvercové bazény vysílaly vzhůru sluneční záblesky. Stále větší a skutečnější byly domky, rozsypané na vrcholcích nevysokých hor, točité úvaly. Na obzoru, modravé vzduchem, se táhlo pohoří se zabílenými vrcholky. Ještě jsem zahlédl pískem vysypané stezky, trávníky, záhony květů, chladivou zeleň vody v betonovém roubení, cestičky, keře, bílou střechu. Všechno se pomalu obrátilo, obklopilo mě a zůstalo stát, jako by se mě to zmocňovalo.

Dveře se otevřely. Bíle oranžový robot čekal na trávníku. Vystoupil jsem.

„Vítám vás v Klavestře,“ řekl a jeho bílé bříško nečekaně zazpívalo: ozvala se skleněná melodie, jako by tam měl hrací strojek.

Smál jsem se ještě, když jsem mu pomáhal vynášet věci. Pak se otevřel zadní příklop ulderu, který ležel na trávě jako malá stříbrná vzducholoď, a dva oranžoví roboti vytlačili mé autíčko. Těžká modrá karosérie zazářila v slunci. Docela jsem na ně zapomněl. A pak všichni roboti, naložení mými zavazadly, krabicemi, balíčky, vykročili husím pochodem k domu.

Byla to velká krychle s okny přes celou stěnu. Vstupovalo se do ní přes solárium zasklené panoramatickým sklem, pak následovala hala, jídelna a dřevěné schody nahoru. Robot, ten s hracím strojkem, mě nezapomněl upozornit na tuto pamětihodnost.

Nahoře bylo pět pokojů. Vybral jsem si pokoj na východní stranu. Nic zvláštního. V ostatních, především v tom s vyhlídkou na hory, bylo příliš mnoho zlata a stříbra, zatímco můj měl pouze zelené skvrnky, jako smačkané lístky na krémovém podkladu.

Roboti, pracující obratně a tiše, uložili všechen můj majetek do skříní ve zdi, a já si stoupl k oknu. Přístav, kotviště, řekl jsem si. Teprve když jsem se vyklonil, mohl jsem zahlédnout modravý obláček hor. Dole se rozkládala květinová zahrada s několika desítkami starých ovocných stromů v pozadí. Měly pokřivené, upracované haluze a pravděpodobně již nerodily.

Trochu stranou k silnici (viděl jsem ji předtím z ulderu, byla zakryta živými ploty) zvedala se nad křovím věžička trampolíny. Tam byl bazén. Když jsem se obrátil, roboti už byli pryč. Přestěhoval jsem lehký, jako vyfouknutý psací stůl k oknu, poskládal jsem na něj balíčky vědeckých časopisů, sáčky s krystalky knih i přístroj na čtení — zvlášť jsem si uložil nedotčené ještě zápisníky a péro. Bylo to mé staré péro. Při zvýšení gravitace teklo a všecko umazalo, ale Olaf je dokonale opravil. Založil jsem si desky na poznámky, napsal jsem si na ně: Dějiny. Matematika. Fyzika. Všechno to jsem dělal honem, protože jsem spěchal do vody. Nevěděl jsem, smím-li vyběhnout jen v plavkách, a na koupací plášť jsem zapomněl. Zašel jsem tedy do koupelny na chodbě. Tam jsem manévroval lahvemi s pěnivou tekutinou, až jsem si vyrobil ohavnou, ničemu nepodobnou maškarádu. Strhal jsem ji ze sebe a dal se do práce ještě jednou. Druhý plášť dopadl trošku lépe, ale i tak to bylo dílo hodné Robinsona Crusoe. Ořezal jsem nožem všecky větší cípy rukávů a okrajů, pak již vypadal k světu.

Sestoupil jsem dolů, ještě nejistý, není-li někdo doma. Hala byla prázdná. Zahrada také, jen oranžový robot stříhal trávu kolem růžových keřů. Již odkvétaly.

K bazénu jsem vlastně doběhl. Voda se leskla a vlnila. Vznášel se nad ní neviditelný chlad. Odhodil jsem plášť na zlatý písek, který mi spálil chodidla, a za dunění kovových schůdků jsem vyběhl na vrchol můstku. Byl nízký, ale pro začátek docela dobrý. Odrazil jsem se, udělal přemet — na víc jsem si netroufal po takové pauze — a zabodl se do vody jako nůž.

Vynořil jsem se celý šťastný. Dlouhými tempy jsem začal zabírat, jedním směrem, obrátka, a druhým směrem — bazén měřil padesát metrů. Přeplaval jsem jej osmkrát, plným tempem, než jsem vylezl na břeh. Voda ze mě crčela jako z tuleně. Ulehl jsem na písek se srdcem hlasitě bušícím. Bylo to dobré. Země měla své půvaby. Po několika minutách jsem byl suchý. Vstal jsem, rozhlédl se: nikde nikdo. Báječné. Vyběhl jsem na můstek. Napřed jsem udělal salto nazad. Povedlo se, přestože jsem se příliš silně odrazil. Místo desky byl na trampolíně obdélník plastiku, péroval jako pružina. Pak dvojité salto, nijak zvlášť se mi nepodařilo, narazil jsem na vodu stehny. Kůže mi okamžitě zrudla, jako spálená. Opakoval jsem je. O trochu lépe, ale ne tak, jak se patří. Po druhém obratu jsem se při přechodu do svislé polohy nestačil narovnat a zvrtal jsem to nohama. Byl jsem však tvrdohlavý a měl jsem čas, spousty času! Třetí, čtvrtý, pátý skok. Už mi trochu hučelo v hlavě, když jsem se pokusil o salto s vrutem, ale předtím jsem se ještě jednou, pro všechny případy, rozhlédl. Byla to hotová blamáž, fiasko, náraz na vodu ze mne vyrazil dech, pořádně jsem se napil. Pak jsem s prskáním a kašláním vylezl na písek a usedl pod děrovaný žebřík můstku. Styděl jsem se, vztek jsem měl, ale najednou jsem se dal do smíchu. Nato jsem si zaplaval čtyřstovku, pauza, a další čtyřstovku.

Když jsem se vracel domů, vypadal svět jinak. To mi chybělo snad ze všeho nejvíc, napadlo mi. Bílý robot čekal u dveří.

„Budete jíst v pokoji nebo v jídelně?“

„Budu jíst sám?“

„Ano. Margerovi přijedou až zítra.“

„Tak třeba v jídelně.“

Šel jsem nahoru a převlékl se. Nevěděl jsem ještě, čím zahájím své studium. Snad dějinami, to bude nejmoudřejší, i když mě lákalo dělat všechno najednou a nejvíc — vrhnout se na tajemství přemožené gravitace. Ozvala se znělka. Telefon to nebyl. Nevěděl jsem, co to znamená, a tak jsem se spojil s domácím inforem.

„Oběd se podává,“ vysvětlil melodický hlas.

Jídelna byla plna světla profiltrovaného přes zeleň, šikmé tabulky u stropu zářily jako křišťál. Na stole ležel jeden příbor. Robot přinesl jídelní lístek.

„Ne, ne,“ řekl jsem, „je mi jedno co.“

První chod připomínal studenou ovocnou polévku. Druhý již nepřipomínal nic. S masem, bramborami a zeleninou jsem se zřejmě musel rozloučit navždycky.

Bylo moc dobré, že jsem jedl sám, protože zákusek mi explodoval pod lžičkou. Je to možná řečeno příliš silně, v každém případě jsem měl šlehačku na kolenou i na svetru. Byla to jakási komplikovaná konstrukce, tvrdá pouze na povrchu a já jsem ji neopatrně nabodl lžičkou.

Když se objevil robot, zeptal jsem se, mohu-li dostat kávu do pokoje.

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Ihned?“

„Ale hodně kávy.“

Řekl jsem to, protože na mne padla, jistě po té koupeli, ospalost. A najednou mi bylo líto prospaného času. Tady jsem se opravdu cítil docela jinak než na palubě. Odpolední slunce pražilo do starých stromů, stíny byly krátké, shlukly se u kmenů, vzduch v dálce se chvěl, ale v pokoji vládl chládek. Posadil jsem se za psací stůl, ke knihám. Robot mi přinesl kávu. Průhledná termoska obsahovala dobré tři litry. Neřekl jsem nic. Přecenil zřejmě mou kapacitu.