Bylo pro mne snazší ošidit robota.

„Psychoped.“

„Děkuji. Zazvoním za několik dnů.“

Odložil jsem sluchátko. Díkybohu, nebyl to astronaut — aspoň něco.

Spojil jsem se s hotelovým inforem a zeptal se, jakou mi může doporučit zábavu na dvě tři hodiny.

„Zveme vás do našeho realonu,“ řekl.

„Co dávají?“

„Snoubenku. Nejnovější real Aen Aenis.“

Sjel jsem dolů, bylo to v podzemí. Představení již začalo, ale robot u vchodu mě ujistil, že jsem skoro o nic nepřišel — hraje se teprve několik minut. Zavedl mě do tmy, vykouzlil z ní jakýmsi podivným způsobem vejcovité křeslo, usadil mě do něho a zmizel.

První dojem byl, jako kdybych seděl u jeviště, nebo ne — přímo na scéně — tak blízko byli herci. Jako bych je měl na dosah ruky. Nemohl jsem si vybrat nic lepšího, byl to totiž příběh z mých dob, neboli historické drama. Rok nebyl přesně určen, ale soudíc podle některých podrobností, děj se odehrával několik let po mém odletu.

Zpočátku mi působily potěšení kostýmy, výprava byla naturalistická, ale právě proto mě to bavilo, protože jsem postřehl spousty omylů a anachronismů. Hrdina, velmi hezký, stihlý brunet, odešel z domu ve fraku (bylo časně ráno) a jel autem na schůzku se svou milou. Měl dokonce cylindr, ale šedý, jako by to byl Angličan a jel na derby. Pak se objevila romantická krčma s hospodským, jakého jsem jaktěživ neviděl, vypadal jako pirát. Hrdina si sedl na šosy fraku a pil pivo brčkem; a tak podobně.

Najednou jsem se přestal usmívat. Vešla Aen. Byla oblečena nesmyslně, ale v mžiku to ztratilo význam. Divák věděl, že miluje jiného, a toho mladého muže klamala. Typicky sentimentální role zalétne ženy, plačtivá, kýčovitá a banální. Avšak Aen se tím nedala strhnout. Byla to dívka, která vždycky žila okamžikem, neuvažující, něžná, bezmyšlenkovitá a pro bezmeznou naivitu své ukrutnosti — nevinná bytost, která dělala nešťastnými všechny, protože nechtěla udělat nešťastným nikoho. V objetí jednoho zapomínala na druhého a dělala to tak, že člověk věřil v její okamžitou upřímnost…

Ta slátanina se před očima prostě rozpadávala, nezbylo z ní nic, zůstávala jen Aen, velká herečka.

Real byl něco víc než nová forma divadla. Když jsem se totiž zadíval na nějaký úsek scény, zvětšoval se a rozrůstal a tak vlastně divák svou vlastní volbou rozhodoval o tom, chce-li vidět zvětšený detail nebo celek obrazu. Přitom proporce toho, co zůstávalo v rámci zorného pole, nebyly deformovány. Byla to jakási po čertech důmyslná optická kombinace — která poskytovala iluzi nadživotně plastické, jakoby umocněné skutečnosti.

Zajel jsem nahoru do pokoje, abych si zabalil věci, protože jsem měl za několik minut odjet. Zjistil jsem, že mám těch věcí více, než jsem tušil. Nebyl jsem ještě se vším hotov, když se ozval telefon: přistavili mi ulder.

„Hned budu dole,“ řekl jsem. Robot — nosič vzal má zavazadla a zrovna jsem vycházel z pokoje, když se znovu ozval telefon. Zaváhal jsem. Nevtíravý signál se neúnavně opakoval. Aby to nevypadalo, že utíkám, řekl jsem si a zvedl sluchátko, i když jsem si nebyl docela jist, proč to opravdu dělám.

„To jsi ty?“

„Ano. Vzbudila ses?“

„Už dávno. Co děláš?“

„Viděl jsem tě v reálu.“

„Ano?“ řekla, ale z jejího hlasu jsem vycítil uspokojení. Znamenalo to: je můj!

„Ne.“

„Jaké: ne?“

„Děvče — jsi velká herečka. Ale já jsem docela jiný člověk, než se ti zdá…“

„Dnes v noci se mi to také zdálo?“ přerušila mě. V jejím hlasu se kmitlo pobavení — a najednou se vrátila směšnost. Nemohl jsem z ní vybřednout: quaker z hvězd, který již jednou zhřešil — přísný, zoufající a skromný.

„Ne,“ řekl jsem s potlačeným vztekem, „nezdálo se ti to. Ale já odjíždím.“

„Navěky…“

Bavila se tím rozhovorem.

„Děvče,“ začal jsem a nevěděl jsem, co říci. Chvíli jsem slyšel jen její dech.

„A co dál?“ zeptala se.

„Nevím.“ Opravil jsem se rychle: „Nic. Odjíždím. Nemá to — smysl.“

„Rozhodně nemá,“ souhlasila, „a právě proto to může být skvělé. Cos viděl? Opravdové?“

„Ne. Snoubenku. Poslyš…“

„To je hotový padák. Nemohu se na to dívat. Má nejslabší věc. Podívej se na Opravdové, nebo ne. Přijď večer. Ukáži ti. Ne, ne, dnes nemohu. Zítra.“

„Aen. Nepřijdu. Já vážně za chvíli odjíždím…“

„Neříkej mi Aen, říkej mi děvče…!“

„Děvče — ať tě vezme čert!!“ řekl jsem a odložil jsem sluchátko. Strašně jsem se zastyděl. Zvedl jsem je ještě jednou, znovu odložil a vyrazil z pokoje jako štvanec. Sjel jsem dolů, kde se ukázalo, že ulder je na střeše. Tak tedy, nahoru!

Na střeše byla zahradní restaurace a letiště. Vlastně restaurace na letišti, směsice pater, létající nástupiště, neviditelné stěny — nenašel bych svůj ulder ani za rok. Ale dovedli mě k němu div ne za ručičku. Byl menší, než jsem si myslil. Zeptal jsem se, jak dlouho potrvá let. Chtěl jsem si něco přečíst.

„Asi dvacet minut.“

Nemělo tedy smysl pouštět se do četby. Vnitřek ulderu trochu připomínal experimentální raketu Thermo—Fax, kterou jsem kdysi zalétával, byl pouze daleko komfortnější, ale jakmile se zavřely dveře za robotem, který mi zdvořile přál šťastnou cestu, stěny se naráz staly průhlednými, a protože jsem seděl na prvním ze čtyř křesel (ostatní nebyla obsazena), měl jsem dojem, jako bych seděl na židli postavené ve velké sklenici.

Bylo to hrozně komické, ale nemělo to nic společného s raketou nebo letadlem. Spíš s létajícím kobercem. To podivné letadlo se s táhlým svistem napřed vzneslo svisle vzhůru, bez sebemenších vibrací, a pak pokračovalo v letu vodorovně jako vystřelený šíp. Stalo se opět totéž, co jsem zpozoroval už jednou: zrychlení nebylo provázeno vzrůstem gravitace. Tehdy, na nádraží, jsem si mohl namlouvat, že jsem obětí klamu, ale teď jsem si tím byl jist. Těžko vyslovit, jaký pocit se mě zmocnil — protože jestli se jim podařilo učinit zrychlení nezávislé na gravitaci, pak všechny hibernace, zkoušky, selekce, muka a utrpení naší cesty byla naprosto zbytečná. To, co jsem cítil v tomto okamžiku já, mohl zakusit jedině přemožitel himalájského štítu, který se po nepředstavitelné námaze výstupu přesvědčí, že na vrcholu stojí hotel plný výletníků, protože zatímco on se sám plahočil, z druhé strany postavili lanovku a zábavní park s atrakcemi. Skutečnost, že bych se nebyl dočkal — kdybych já žil na Zemi — tajuplného vynálezu, mě ani trošku netěšila — spíše snad myšlenka, že tento trik nebude možno uplatnit v kosmické navigaci. Byl to pochopitelně projev ryzího sobectví a já si to uvědomoval, ale otřes byl příliš silný, než abych se zmohl na přiměřené nadšení.

Zatím ulder letěl, již beze zvuku: pohlédl jsem dolů. Právě jsme letěli nad Terminálem. Pomalu se přesouval dozadu; vypadal jako pevnost z ledu. Na horních patrech, z města neviditelných, se černaly obrovské trychtýře raketových vletů. Pak jsme proletěli poměrně blízko jehlové stavby, té s černými a stříbrnými pásy, jež se tyčila nad ulderem. Ze země člověk nedocenil její výšku. Byla jako trubkovitý most spojující zemi s nebem, a ty „poličky“, které z ni vyčnívaly, se hemžily uldery a jinými většími stroji. Lidé na těch letištích vypadali jako zrnka máku rozsypaná po stříbrném talíři. Letěli jsme nad bílými a modrými koloniemi domů, nad zahradami; ulice byly čím dál širší, také vozovky byly barevné, převládala bledě růžová a okr. Moře budov se rozprostíralo až po obzor, zřídkakdy rozděleno pruhy zeleně, a já se polekal, že to bude takové až do Klavestry. Avšak ulder zvýšil rychlost, domy se rozběhly, rozptýlily po zahradách, místo nich se objevily obrovské závitnice a přímky silnic. Táhly se v mnoha patrech, setkávaly se, křižovaly, mizely pod zemí, sbíhaly se hvězdicovitě, a v podobě pruhů vylétaly do plochého, proti vysokému slunci šedozeleného prostoru hemžícího se glidery. Pak se mezi čtverci stromů vynořily obrovské stavby se střechami tvaru konkávních zrcadel a v jejich ohniscích doutnalo něco rudého. Později se cesty od sebe vzdálily, a převládla zeleň, čas od času přerušovaná obdélníkem odlišné vegetace — červené, modré — nemohly to být květy — barvy byly příliš intenzívní.