Nejvyšší čas, abych našel toho člověka — napadlo mi. Obrátil jsem se na patě, našel chodník jedoucí opačným směrem a sjel jsem dolů. Ukázalo se, že to není ani to patro, ba ani ta hala, z které jsem přijel nahoru; poznal jsem to, protože tam nebyly ty obrovské sloupy. Není ostatně vyloučeno, že se sloupy někam vznesly. Všechno jsem pokládal za možné.
Octl jsem se v celém lese fontán; pak jsem narazil na bělorůžový sál plný žen. Mimoděk jsem strčil ruku do proudu vodotrysku osvětleného zdola. Snad proto, že by bylo docela milé setkat se s něčím aspoň trochu známým. Nic. Byl to vodotrysk bez vody. Po chvíli se mi zdálo, že cítím voňavku. Zvedl jsem ruku k chřípí. Voněla jako tisíc toaletních mýdel dohromady. Bezmyšlenkovitě jsem ji začal otírat o kalhoty. Zastavil jsem se před tou síní plnou žen, samých žen. Nepřipadala mi jako úpravna, ale jisté to nebylo. Raději jsem se neptal a vrátil se. Mladý muž, oblečený jako kdyby na něm ztuhla rozlitá rtuť, nakypřená (nebo spíš napěněná) u ramen, obepínající boky, hovořil se světlovlasou dívkou, opřenou zády o mísu vodotrysku. Děvče ve světlých šatech, docela obyčejných — což mi dodalo odvahy — drželo kytici bledě růžových květů, skrývalo v nich tvář a očima se usmívalo na chlapce. V posledním okamžiku, když jsem se u nich zastavil a užuž otvíral ústa, uviděl jsem, že ona ty květy jí — a hlas mi na okamžik selhal. Klidně žvýkala jemné plátky. Zvedla na mne oči. Strnuly. Ale na to už jsem byl zvyklý. Zeptal jsem se, kde je vnitřní okruh.
Zdálo se mi, že chlapec je nepříjemně překvapen, dokonce snad pohněván, že se někdo opovažuje rušit jejich t?te-?-t?te. Dopustil jsem se zřejmě nezdvořilosti. Napřed se podíval nahoru, pak sklopil oči; třeba se domníval, že objeví nějaké chůdy jako příčinu mé výšky. Neřekl ani slovo.
„Podívejte se, tam,“ zvolalo děvče. „Rast na Véká, váš rast, stihnete jej, honem!!“
Rozběhl jsem se naznačeným směrem — aniž jsem věděl kam — neměl jsem přece stále ponětí, jak ten zatracený rast vypadá. Po desíti krocích jsem uviděl stříbrnou nálevku, sestupující z výšky, základnu jednoho z těch obrovských sloupů, které mě předtím tak udivily — že by to byly létající sloupy? Lidé tam spěchali z různých stran, vtom jsem se s někým srazil. Ani jsem nezavrávoral, jen jsem zůstal stát jako vrytý do země. Zato on — obtloustlý mužíček v oranžovém oděvu — upadl, a stalo se s ním něco neuvěřitelného: jeho kožich před mýma očima zvadl, splaskl, jako propíchnutý balón. Stál jsem nad ním jako opařený, neschopný vykoktat omluvu. Zvedl se, zle se na mě podíval, ale neřekl nic. Obrátil se a odcházel energickým krokem. Manipuloval rukama na prsou a jeho oblek se nafoukl a znovu nabyl své dřívější skvělosti.
Na místě, které mi děvče ukázalo, zase už nikdo nebyl. Po té příhodě jsem zcela upustil od hledání rastů, vnitřního kruhu, duktů, styku a umínil jsem si dostat se z nádraží ven. Dosavadní zkušenosti nepovzbuzovaly, abych oslovoval kolemjdoucí; rozjel jsem se tedy naslepo za šikmou modrou šipkou vzhůru a prorazil jsem — bez zvláštního vzrušení — vlastním tělem dva nápisy zářící ve vzduchu: MÍSTNÍ OBVODY. Dostal jsem se na eskalátor dosti obsazený. Další patro bylo v tónu patinované, zlatými vykřičníky žilkované hnědi. Plynulé přechody stropů a vyhloubených stěn. Chodby bez sufitů, rozplývající se nahoře v zářivém peří. Jako kdybych se blížil k nějakým obytným prostorám. Mé okolí připomínalo systémy gigantických hotelových hal — okénka, niklované trubky podél stěn, výklenky s jakýmisi úředníky, možná, že to byly směnárny, možná pošta. Šel jsem dál. Byl jsem již téměř neochvějně přesvědčen, že tudy se k východu nedostanu (odhadl jsem to podle trvání jízdy vzhůru), že jsem se ocitl až v nadzemské části nádraží, ale stále jsem udržoval předsevzatý směr. Najednou volné prostranství, stěny obkládané malinovými deskami s jiskřivými hvězdičkami, řady dveří. Nejbližší byly pootevřené. Nahlédl jsem tam. Jakýsi vysoký, ramenatý člověk udělal v témže okamžiku totéž z druhé strany. Byl jsem to já sám v zrcadle přes celou stěnu. Pootevřel jsem dveře ještě víc. Porcelán, stříbrné trubky, nikl. Toalety.
Trochu mi to bylo k smíchu, ale celkem jsem byl vlastně zpitomělý. Rychle jsem se vrátil. Jiná chodba, pruhy bílé jako mléko, pohybující se dolů. Zábradlí eskalátoru bylo měkké, teplé. Nepočítal jsem patra; čím dál více lidí, zastavovali se u emajlovaných krabic, které vyrůstaly ze stěn na každém kroku. Jediný dotek prstu, něco jim vypadlo do ruky, schovávali to do kapes a šli dál. Sám nevím, proč jsem udělal přesně totéž jako člověk ve volném fialovém obleku přede mnou. Klávesnice s malou jamkou pro špičku prstu, stisknutí a přímo do nastavené dlaně mi vypadla barevná, poloprůhledná trubička, jako by ohřátá. Zatřepal jsem s ni, dal si ji k očím, nějaké pilulky? Ne. Zátka? Neměla zátku. Žádný uzávěr, nač je to? Co dělali ti ostatní? Schovávali to do kapsy. Nápis na automatu? LARGAN. Stál jsem; strkali do mne. Najednou jsem si sám připadal jako opice, které podali plnicí péro nebo zapalovač. Na zlomek vteřiny mě zaplavil slepý vztek, zaťal jsem zuby, zavřel oči a splynul jsem, mírně shrben, s proudem chodců. Chodba se rozšiřovala, již to byl sál. Ohnivá písmena REAL AMMO REAL AMMO.
Přes proud spěchajících, nad jejich hlavami, zahlédl jsem zdaleka okno. První okno. Panoramatické, obrovské.
Bylo jako všechny noční oblohy promítnuté naplocho. Až po obzor z rozzářené mlhy — barevné galaxie náměstí, hvězdokupy spirálních světel, záře chvějící se nad mrakodrapy, ulice: plazivý hadí pohyb světelných korálků, a nad tím, ve vertikálním víření neonů, vodotrysky a blesky, kruhy, rakety i láhve z ohně, rudé májíčky signálních světel na hrotech věží, okamžik trvající slunce i krvotoky reklam v mechanicky dravém pohybu. Stál jsem, díval se a slyšel za sebou rytmický dusot tisíců nohou. Vtom město zmizelo a objevila se obrovská, třímetrová tvář:
„V rámci cyklu Pohlednice z dávných velkoměst, vysílali jsme právě montáž žurnálů ze sedmdesátých let. Následuje přenos Transtelu ze studia kosmolitů…“
Div jsem neutekl. Nebylo to okno, ale jakýsi televizor. Přidával jsem do kroku. Trochu jsem se zpotil.
Dolů. Rychleji. Zlaté čtverce světel. Uvnitř davy, pěna na sklenicích, tekutina téměř černá, ne však pivo, neboť jedovatě zeleně opalizovala; a mladí lidé, chlapci a dívky, objímající se, po šesti osmi, a uzavírající celou šířku ulice. Kráčeli ke mně, museli uvolňovat ruce, aby mě nechali projít. Trhlo to se mnou. Sám nevím, kdy jsem vkročil na pohyblivý chodník. Docela blízko se mihly kolem užaslé oči. Hezké snědé děvče v něčem, co se na něm třpytilo jako nafosforizovaný kov. Látka dívku obepínala. Byla jako nahá. Tváře bílé, žluté, několik urostlých černochů, ale já jsem byl stále nejvyšší. Rozestupovali se přede mnou. Nahoře, za konvexními skly pádily rozmazané stíny, hrály neviditelné orchestry, a tady pokračovala podivná promenáda v temných uličkách — bezhlavé postavy žen: chmýří halící jejich ramena svítilo, takže bylo vidět pouze šíje, vyrůstající z něho jako podivuhodné bílé stvoly, a rozptýlená záře vycházela z vlasů — byl to svítivý pudr? Úzký průchod mě zavedl před řadu groteskních pohyblivých, ba dokonce roztančených soch: jakási široká, po stranách zvýšená ulice hlaholila zábavou, smíchem. Co připadalo těm lidem tak směšné? Ty sochy?
Obrovské postavy v kuželích reflektorů, které vrhaly světlo rubínové, medové, husté jako sirup, s překvapivou koncentrací barvy. Mhouřil jsem oči, propadal se. Srázná, brčálově zelená pasáž. Křehké, pitoreskní pavilónky, pagody, do nichž se chodilo po můstcích, rozklenutých nad zrcadlovitou tekutinou. Plno drobných místností, vůně smažení, ostrá, dráždivá, řady plynových plaménků za okny, cinkot skla, opakující se kovové, nepochopitelné zvuky. Dav, který mě sem vnesl, se srazil s jiným, pak se udělalo volněji, všichni nasedali do vagónu otevřeného ze všech stran, ne, byl jenom průhledný, jako odlitý ze skla. Dokonce i sedadla byla nějaká skleněná, i když měkká. Ani jsem nevěděl, jak jsem se tam octl — jeli jsme. Vagón uháněl, lidé překřikovali megafon, který opakoval:
