Usmál jsem se zdvořile.

„Možná že ne. V čem vidíte ty nesnáze?“

„Psychologie se hodně zmatematizovala.“

„Já taky. Až k tomu místu, které jsme opustili před sto lety. Je potřeba víc?“

„Vy přece nejste matematik?“

„Není to mé povolání, ale studoval jsem to. Na Prométheovi. Měl jsem tam… spoustu volného času, víte?“

Užaslá, zrozpačitělá neřekla už nic. Nechala mi lístek se soupisem titulů.

Když odešla, vrátil jsem se k psacímu stolu a ztěžka usedl. Dokonce ona, pracovnice Adaptu… Matematika? Kdepak. Barbar. Nenávidím je, říkal jsem si. Nenávidím. Nenávidím. Nevěděl jsem ani, koho tím myslím. Všechny. Ano, všechny. Podvedli mě. Připravili mě o ně, poslali mě, aniž sami věděli, co dělají, neměl jsem se vracet, jako Venturi, Arder, Thomas, ale vrátil jsem se, aby se mě báli, abych chodil, jako nežádoucí výčitka svědomí. Nejsem k ničemu, říkal jsem si, kdybych aspoň mohl plakat, Arder to uměl. Říkal, že za slzy se člověk stydět nemusí. Možná, že jsem doktorovi lhal, neřekl jsem to nikdy nikomu, a určitě to nevím, jestli bych to udělal pro někoho jiného, snad ano, pro Olafa, později. Ale tím jsem si nebyl docela jist. Arder! Jak oni nás zničili, a jak my jsme jim věřili a po celou tu dobu jsme cítili za sebou Zemi, blízkou, věřící v nás, myslící na nás. Nikdo to nevyslovil, proč? O samozřejmých věcech se nemluví!

Vstal jsem. Nevydržel jsem sedět. Chodil jsem z kouta do kouta.

Dost. Otevřel jsem dveře do koupelny, ale vždyť tam ani voda nebyla, abych si ji vychrstl na hlavu. Ostatně, co je to za nápad! Vyslovená hysterie.

Vrátil jsem se do pokoje a začal balit.

Celé odpoledne jsem strávil v knihkupectví. Ale knížky v něm nebyly. Netiskly se už bezmála půl století. A já se na ně tolik těšil, po mikrofilmech, z nichž se skládala knihovna Prométhea. A nic z toho nebylo. Člověk se už nemohl prohrabávat v regálech, potěžkávat v ruce svazky a odhadovat jejich váhu, napovídající rozsah četby. Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán. Číst se daly pomocí optonu. Byl dokonce podobný knize, ale s jednou jedinou stránkou ve dvou deskách. Při smáčknutí se objevovaly následující stránky textu. Ale optonu se užívalo zřídka, jak mi řekl prodávající robot. Veřejnost dávala přednost lektonům, četly hlasitě, daly se nařídit na libovolný druh hlasu, tempo, modulaci. Pouze vědecké publikace pro malý okruh zájemců byly ještě tištěny na plastiku, imitaci papíru. A tak se všechny mé nákupy vešly do jedné kapsy, přestože to bylo téměř tři sta titulů. Hrstka krystalického zrní — tak vypadaly knihy. Vybral jsem si hodně spisů historických, sociologických, trochu statistiky, demografie a z psychologie to, co mi doporučilo děvče z Adaptu. Také několik větších matematických příruček, větších samozřejmě ve smyslu obsažené náplně, ale ne rozměru. Robot, který mě obsluhoval, sám byl hotovou encyklopedií díky tomu, že je pomocí elektronických katalogů, jak mi řekl, přímo spojen se vzorníky všech možných spisů na celé zeměkouli. V knihkupectví se zásadně vyskytovaly pouze jednotlivé „exempláře“ knih, a jakmile je někdo potřeboval, nahrával se obsah žádaného spisu do krystalku.

Originály — „krystomatrice“ — byly neviditelné, byly totiž uloženy za ocelovými deskami, bledě modře naemailovanými. Takže knihy se teď tiskly pokaždé, když je někdo potřeboval. Otázka nákladu, jejich výše, rozebrání, přestal existovat. Bylo to skutečně velkolepé, ale přesto mi knížek bylo líto. Když jsem se dověděl, že jsou antikvariáty s papírovými knihami, vyhledal jsem jeden. Dočkal jsem se zklamání; vědecké tituly téměř neexistovaly. Literatura zábavná, trochu dětské, několik ročníků starých časopisů.

Koupil jsem si (jedině za staré knihy se muselo platit) něco pohádek z doby před čtyřiceti lety, abych si ujasnil, co se teď pokládá za pohádku — a vypravil jsem se do sportovního skladu. Tady už mé zklamání bylo bez hranic. Lehká atletika se udržovala v jakési zakrnělé podobě. Běhy, vrhy, skoky, plavání, ale téměř žádné boje. Box už neexistoval, a to, čemu se říkalo zápasy, to bylo jakési vysloveně směšné přetlačování místo poctivého boje. Podíval jsem se na jedno utkání z mistrovství světa v projekčním sále skladu a myslil jsem, že mě vztekem vezme čert. Občas jsem se dal do smíchu jako blázen. Ptal jsem se na zápas ve volném stylu, judo, jiu-jitsu, ale nikdo ani nevěděl, co to je. Je to pochopitelné, jestliže kopaná jako disciplína vymřela bez nástupce, protože v ní dochází k ostrým střetnutím a úrazům. Hokej existoval, ale jaký! Hrálo se v kombinézách tak nafouknutých, že hráči vypadali jako obrovské míče. Komický byl pohled na dvě mužstva, která se spolu pružně srážela. Ale ona to také byla fraška a ne zápas. Skoky do vody ano, ale pouze ze čtyř metrů. Hned jsem si vzpomněl na svůj (svůj!) bazén a získal jsem skládací trampolínu, abych si zvýšil tu, kterou najdu v Klavestře. Celý ten krach byl důsledkem betrizace. Že zmizely býčí a kohoutí zápasy a jiná krvavá podívaná, toho jsem nelitoval. Nikdy jsem také nebyl stoupencem profesionálního rohování, ale ta vlažná polívčička, jaká zbyla, mě vůbec nelákala. S proniknutím techniky do sportu jsem se smířil jedině v turistice. Zvlášť podvodní turistika se rozvinula. Prohlédl jsem si různé typy potápěčských souprav, malá elektrická torpéda, na nichž se dalo cestovat u dna jezer, kluzáky, vodní vznášedla, pohybující se na podušce stlačeného vzduchu, vodní mikroglidery. To vše bylo opatřeno zvláštním zařízením, které zabraňovalo nehodám.

Dostihy, dokonce velmi populární, jsem nemohl uznat za sport. Pochopitelně, žádní koně, žádná auta, závodila automaticky řízená vozidla, a mohlo se na ně sázet. Tradiční závodní sporty silně ztratily na významu. Vysvětlili mi, že hranic fyzických možností člověka bylo dosaženo a zlepšovat rekordy mohl pouze člověk nenormální, nějaká zrůda, vynikající silou nebo rychlostí. Rozumově jsem se s tím musel smířit. Nesporně chvályhodná byla skutečnost, že pozůstatky atletických disciplín, které hromadnou popravu přetrvaly, se masově rozšířily. Přesto však jsem z té tříhodinové přehlídky odešel zdrcen.

Vybrané sportovní nářadí jsem si dal poslat do Klavestry. Od kluzáku jsem po zralé úvaze upustil, chtěl jsem si koupit jachtu, ale plachetní jachty zmizely, totiž ty opravdové, s meči, byly jenom jakési ubohé necky, zaručující bezpečnost do té míry, že jsem nechápal, jak může jízda na nich přinášet nějaké potěšení.

Když jsem se vracel do hotelu, byl večer. Od západu táhla nadýchaná, zarudlá mračna, slunce už se skrylo, vyšel měsíc v první čtvrti a v nadhlavníku zářila jako druhá luna nějaká velká umělá družice. Vysoko nad domy se hemžily létací stroje. Počet chodců se zmenšil, zato se stupňoval ruch gliderů a objevila se ta štěrbinová světla, ožehující jízdní dráhu, jejichž význam jsem stále ještě neznal. Vracel jsem se jinou cestou a dostal jsem se do velkého parku. Napřed se mi zdálo, že je to park Terminál, avšak ten — i se skleněnou horou nádraží — se zvedal v dálce, v severní, vyšší části města.

Byl to, mimochodem řečeno nezvyklý pohled. Zatímco celou krajinu již halil soumrak probodávaný pouličními světly, nejvyšší patra Terminálu ještě zářila jako zasněžené alpské štíty.

V parku byl nával. Rostlo tam hodně nových odrůd stromů, zvláště palem, rozkvetlé bezostné kaktusy; v zákoutí vzdáleném od hlavních alejí se mi podařilo objevit kaštan starý nejméně dvě stě let. Tři lidé mé postavy by neobjali jeho kmen. Usedl jsem na malou lavičku a nějakou dobu hleděl do nebe. Jak nevinně, jak dobrotivě shlížely hvězdy, mihotavé, chvějící se v neviditelných proudech atmosféry, která před nimi chránila Zemi. Poprvé jsem jim v duchu řekl „hvězdičky“, poprvé po tolika letech! Tam by se to nikdo neodvážil vyslovit, měli bychom ho za blázna. Hvězdičky, na mou duši, krvelačné hvězdičky! Nad stromy již zcela temné vzlétl ohňostroj a já jsem znenadání, s překvapující realitou spatřil Arktura. Viděl jsem, jak letím nad tou ohnivou plání, zuby mi cvakají zimou, a po mé kombinéze stéká, rudá od rzi, tající jinovatka z mrazicího zařízení. Sbíral jsem vývěvou vzorky korony, zaposlouchával se do svištění kompresorů, neztrácejí-li obrátky, protože vteřinová havárie, zaseknutí, by proměnila pancéře, aparáty i mne v nepostřehnutelný obláček páry. Kapka, dopadající na rozpálený plát, nemizí tak rychle, jak rychle se pak vypaří člověk.