Kaštan již skoro odkvetl. Neměl jsem rád vůni jeho květů, ale teď mi připomínala to, co dávno už není. Nad živými ploty se ještě vlnila záře ohňostroje, zvedal se křik, bylo slyšet orchestry, jejichž hlasy se prostupovaly, každou chvíli se vracelo sborové volání účastníků nějaké podívané, jak je přinášel vítr, snad hlasy cestujících v horské dráze. Avšak mé zákoutí zůstávalo téměř liduprázdné.

Tu se z postranní aleje vynořila černá vysoká postava. Zeleň už byla skoro úplně šedá, a tvář toho člověka — kráčel podivně pomalu šouravými krůčky, a stěží zvedal nohy od země — jsem rozeznal teprve, když se zastavil o několik kroků ode mne. Jeho ruce vězely v trychtýřovitých násadcích, z nichž vybíhaly dva tenké pruty zakončené černými hruškami. Opíral se o ně ne jako paralytik, ale jako člověk nad pomyšlení vyčerpaný. Nedíval se na mne, na nic — salvy smíchu, sborový křik, hudba, výbuchy raket jako by pro něho vůbec neexistovaly. Stál snad minutu, namáhavě dýchal a jeho tvář se mi objevovala znovu a znovu, v opakujících se záblescích ohňostroje. Byla tak stará, že z ní roky smyly celý výraz a zůstala pouze kůže, obepínající kosti. Když se znovu chystal vykročit a vysunul před sebe ty podivné berly nebo protézy, jedna mu uklouzla. Vyskočil jsem z lavičky, abych ho zachytil, ale on již opět získal rovnováhu. Byl o hlavu menší než já, ale přesto byl vysoký na člověka této doby; pohlédl na mne lesklýma očima.

„Promiňte,“ zamručel jsem. Chtěl jsem odejít, ale zůstal jsem: v jeho očích byl jakýsi rozkaz.

„Já jsem vás… už někde… viděl. Ale… kde?“ řekl hlasem nečekaně silným.

„Pochybuji,“ namítl jsem a zavrtěl hlavou. „Vrátil jsem se právě včera z velice daleké cesty.“

„Odkud?“

„Z Fomalhaut.“

Jeho oči se rozzářily.

„Arder! Tom Arder!!“

„Ne,“ řekl jsem, „ale byl jsem s ním.“

„A on?“

„Zahynul.“

Dýchal těžce.

„Pomozte mi usednout.“

Vzal jsem ho za ramena. Pod černou hladkou látkou byl kost a kůže. Pomalu jsem ho spouštěl na lavičku. Stál jsem nad ním.

„Sedněte si také.“

Usedl jsem. Ještě pořád dýchal těžce, s očima zavřenýma.

„To nic — rozčilení,“ zašeptal. Po chvíli zvedl víčka.

„Já jsem Römer,“ řekl bez úvodu.

Ze mne to vyrazilo dech.

„Jakže… vy… vy…? Kolik…?“

„Sto třicet čtyři,“ řekl suše. „Tehdy mi bylo sedm…“

Pamatoval jsem se na něho. Přijel k nám s otcem, fenomenálním matematikem, který byl asistentem Geonida, tvůrce teorie našeho letu. Arder tehdy ukazoval chlapci velkou zkušební halu, odstředivky, a takový zůstal v mé paměti: jako jiskra živý, sedmiletý chlapec, s otcovýma černýma očima. Arder ho zvedl do vzduchu, aby mohl zblízka nahlédnout do přetlakové komory, v níž jsem seděl.

Oba jsme mlčeli. V tom setkání bylo něco příšerného. Upíral jsem oči skrze tmu, s jakousi bolestnou, dychtivou žádostivostí na tu jeho tak strašlivě starou tvář, a hrdlo se mi svíralo. Chtěl jsem vytáhnout z kapsy cigaretu, ale nemohl jsem ji najít, tak se mi třásly prsty.

„Co se stalo s Arderem?“ vyptával se.

Řekl jsem mu.

„Nenašli jste — nic?“

„Ne. Tam se nenajde nic — víte.“

„Pokládal jsem vás za něho…“

„Chápu. Postava a tak dále,“ řekl jsem.

„Ano. Kolik je vám teď let? Biologických…“

„Čtyřicet.“

„Mohl jsem…“ zašeptal.

Pochopil jsem ho.

„Ničeho nelitujte,“ vykřikl jsem tvrdě. „Ničeho nelitujte. Ničeho, rozumíte?“

Poprvé přenesl pohled na mou tvář.

„Proč?“

„Protože já tu nemám co pohledávat,“ řekl jsem. „Nikdo mě nepotřebuje, ani já nikoho.“

Jako by mě neslyšel.

„Jak se jmenujete?“

„Bregg, Hal Bregg.“

„Bregg…“ opakoval, „Bregg… Ne, nevzpomínám si. Vy jste byl tam?“

„Ano. V Apprenous, když váš otec přivezl korektivy, které objevil Geonidés poslední měsíc před startem. Ukázalo se, že koeficienty refrakce v černých mračnech prachu byly příliš nízké; nevím, říká-li vám to něco?“ odmlčel jsem se nejistě.

„Říká, ovšemže,“ řekl se zvláštní intonací. „Můj otec, ovšemže. V Apprenous? Ale co vy jste tam dělal? Kde vy jste byl?“

„V gravitační komoře, u Janssena. Vy jste tam tehdy přišel, přivedl vás Arder, stál jste nahoře, na galerii a díval jste se, jak mi dávají čtyřicet gé. Když jsem vylezl, krvácel jsem z nosu — vy jste mi podal svůj kapesník…“

„Aha! Tak to jste byl vy?“

„Ano.“

„Zdálo se mi, že ten muž v komoře… měl tmavé vlasy.“

„Ano, nemám světlé, jsou šedivé, jenomže teď to není vidět.“

Zavládlo ticho delší než předtím.

„Vy jste samozřejmě profesorem,“ otázal jsem se ho jen proto, abych je přerušil.

„Byl jsem. Nyní už nejsem — ničím. Třiadvacet let. Ničím.“

A ještě jednou, docela tiše, opakoval.

„Ničím.“

„Dnes jsem kupoval knihy… a mezi nimi Römerovu Topologii. To jste vy anebo váš otec?“

„Já. Vy jste matematik?“

Pohlédl na mne s nějakým novým zájmem.

„Ne,“ řekl jsem, „ale měl jsem hromadu času… tam. Každý dělal, co chtěl. Mně… pomohla matematika…“

„Co tím myslíte?“

„Měli jsme množství mikrofilmů, beletrii, romány, nač si vzpomenete. Víte, že jsme s sebou vzali tři sta tisíc titulů? Váš otec pomáhal Arderovi kompletovat matematické oddělení.“

„Vím.“

„Zpočátku jsme to pokládali… za zábavu. Zabíjení času, ale již po několika měsících, kdy bylo spojení se Zemí úplně přerušeno a my jsme jen viseli, zdánlivě nepohnutě vůči hvězdám, tehdy, víte, číst, že nějaký Petr kouřil nervózně cigaretu a čekal, zda Lucie přijde, a když přišla, že měla rukavičky, to se člověk napřed začal smát jako učiněný blázen, ale potom ho zkrátka a dobře bral čert. Jedním slovem, nikdo pak po něčem takovém ani nesáhl.“

„A matematika?“

„Ne. Ne hned. Napřed jsem se pustil do jazyků, víte, a nenechal jsem toho až do konce, přestože jsem věděl, že je to téměř nepotřebné, vždyť až se vrátím, budou to archaické dialekty. Ale Gimma a zvláště Thurber mě pobízeli, abych dělal fyziku, že se mi to může hodit. Pustil jsem se do toho s Arderem a s Olafem Staavem. Jedině my tři jsme nebyli vědci…“

„Vy jste přece byl graduovaný?“

„Doktorát z teorie informace, z kosmodromie a diplom inženýra nukleonika, ale to všechno bylo z praxe ne teoretické. Vy přece víte, jak zná inženýr matematiku. Tak tedy fyzika, ale chtěl jsem mít ještě něco svého. Teprve pak — později — čistá matematika. Na matematiku jsem jaktěživ neměl buňky. Žádné, pranic, jedině houževnatost.“

„Ano,“ řekl tiše. „Musel jste ji mít, abyste… odletěl.“

„Spíš abych se dostal do výpravy,“ opravil jsem ho. „A víte, proč tomu tak bylo s matematikou? Pochopil jsem to až tam. Protože ona je nade vším. Ablovy a Kroneckerovy věci jsou stejně dobré dnes jako před čtyřmi sty lety. A tak tomu bude vždycky. Vznikají nové cesty, ale staré dále ještě vedou vpřed. Nezarůstají. Tam… tam je — věčnost. Matematika jediná se jí neleká. Tam jsem pochopil, jak bezpodmínečně je nezbytná. A silná. Nic se jí nevyrovná. A že mi to šlo tak těžko, to bylo také dobré. Lopotil jsem se s tím, a když jsem nemohl spát, opakoval jsem si materiál probraný ve dne.“

„Zajímavé,“ řekl, ale v jeho hlase nebyl zájem. Nevěděl jsem ani, zdali mě poslouchá. Daleko v parku vzlétaly ohnivé sloupy, červené a zelené požáry, doprovázely je sborové výkřiky radosti. Ale tady, kde jsme seděli, pod stromy, bylo tma. Umlkl jsem. Avšak to ticho bylo nesnesitelné.

„Pro mne to mělo sebezáchovnou hodnotu,“ řekl jsem. „Teorie množin… To, co Mirea a Awerin učinili s Cantorovým odkazem, víte, to operování s veličinami superinfinitezimálními, metainfinitezimálními, a ta kontinua dokonale štěpná a mocná… to byla nádhera. Čas, kdy jsem nad tím vysedal, pamatuji, jako by to bylo včera.“

„Není to tak zbytečné, jak si myslíte,“ zamumlal. Přece tedy naslouchal. „Neslyšel jste patrně o Igalliových pracích?“

„Ne. Co je to?“

„Teorie nekontinuitního antipole.“

„O antipoli nic nevím. Co je to?“

„Retroanihilace. Z toho vyšla parastatika.“