„Jsi starý kůň,“ řekl. „Dovedeš člověka rozvzteklit, víš?“

„K věci, Olafe, k věci.“

„K jaké věci? Sám nemluvíš k věci. A kdybychom přivezli slona s osmi nohama, který řehtá čistou algebru, to bys byl spokojený, co? Cos tam čekal na tom Arkturu? Ráj? Vítězný oblouk? Oč ti jde? Za těch deset let jsem od tebe neslyšel tolik blbostí, jako jsi jich teď naplácal za minutu.“

Nadechl jsem se.

„Olafe, nedělej si ze mne blázny. Víš, oč mi šlo. Šlo mi o to, že bez toho… lidé… mohou žít…“

„To bych řekl! A jak!“

„Počkej. Mohou žít a dokonce, je-li tomu tak, jak říkáš, že přestali létat kvůli té betrizaci, jestlipak stálo za to, jestli mělo smysl, zaplatit takovou cenu? Ten problém se teprve musí rozřešit, kamaráde.“

„Vážně? Řekněme, že se oženíš. Co se tak díváš? Nemůžeš se oženit? Můžeš. Já ti povídám, že můžeš. A budeš mít děti. No, a poneseš je k betrizaci s písní na rtech, že?“

„S písní ne, ale co bych mohl dělat. Nemohu vést válku proti celému světu…“

„No, kéž ti dopřejí štěstí nebesa černá i modrá,“ řekl. „A teď, jestli chceš, můžeme jet do města.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Oběd bude za dvě a půl hodiny. Stihneme to.“

„A kdybychom to nestihli, to už nám nic nedají?“

„Dají, jenže…“

Zrudl jsem pod jeho pohledem. Jako by to neviděl, začal si otřepávat písek z bosých nohou. Šli jsme nahoru, převlékli se a odjeli autem do Klavestry. Ruch na silnici byl velký. Poprvé jsem spatřil barevné glidery, růžové a bělocitrónové. Nalezli jsme mechanickou dílnu; zdálo se mi, že vidím úžas ve skleněných očích robota, který prohlížel rozbitý vůz. Nechali jsme ho tam a vrátili se pěšky. Ukázalo se, že jsou dvě Klavestry, stará a nová. Ve staré, místním průmyslovém centru, jsem byl včera s Margerem. Ta nová, módní letovisko, se hemžila lidmi, skoro výhradně mladými, převážně pod dvacet! V křiklavých lesklých úborech vypadali chlapci jako by byli převlečeni za římské vojáky, protože se ta látka třpytila v slunci jako krátké pancíře. Hodně děvčat, většinou hezkých, často v plážových úborech odvážnějších než všechno, co jsem kdy viděl. Sám jsem nevzbuzoval větší pozornost, ale když jsem šel s Olafem, cítil jsem na sobě pohledy celé ulice. Barevné skupinky pod palmami se při pohledu na nás zastavovaly. Byli jsme vyšší než ostatní. Lidé zůstávali stát, ohlíželi se, byl to strašně hloupý pocit.

Když už jsme vkročili na silnici a odbočili přes pole k jihu, k domovu, otřel si Olaf čelo kapesníkem. Také já jsem se trochu zpotil.

„Aby to čert vzal,“ řekl.

„Nech si to pro lepší příležitost.“

Kysele se usmál.

„Hale!“

„Co?“

„Víš, jak to vypadá? Jako scéna z filmového ateliéru. Římané, kurtizány a gladiátoři.“

„Ti gladiátoři — to jsme my?“

„No, právě.“

„Běžíme?“ řekl jsem.

„Běžíme.“

Klusali jsme přes pole. Bylo to asi pět mil. Ale vzali jsme to příliš vpravo a museli jsme se kousek vracet. Ale ještě jsme se stačili před obědem vykoupat.

Zaklepal jsem na Olafův pokoj.

„Jsi-li přítel, vstup!“ ozval se jeho hlas.

Stál tam nahý, a z lahve, kterou držel v ruce, stříkal si na trup světle žlutou tekutinu, která ihned tuhla v kyprou látku.

„To je to tekuté prádlo,“ řekl jsem. „Jak to můžeš dělat?“

„Nevzal jsem si druhou košili,“ zamručel. „Ty to nesnášíš?“

„Ne, a ty?“

„Roztrhala se mi košile.“

Na můj užaslý pohled se ušklíbl a dodal:

„Ten chechtavý paňáca, víš.“

Neřekl jsem už nic. Oblékl si své staré kalhoty — pamatoval jsem se na ně ještě z Prométhea — a sešli jsme dolů. Prostřeno bylo pouze pro tři a v jídelně nikdo.

„Budeme čtyři,“ obrátil jsem se na bílého robota.

„Prosím ne, pan Marger odjel. Paní Margerová, vy a pan Staave, celkem tři. Mám nosit na stůl, nebo počkáte na paní Margerovou?“

„Snad počkáme,“ pospíšil si s odpovědí Olaf. Správný chlap. Děvče právě přišlo. Mělo na sobě touž sukni jako včera, vlasy trochu urousané, jako kdyby vyšlo rovnou z vody. Představil jsem jí Olafa, byl klidný a důstojný. Nikdy jsem nedovedl být tak důstojný jako on.

Trochu jsme konverzovali. Řekla, že její manžel musí každý týden na tři dny odjet za služebními povinnostmi, a že voda v bazénu navzdory slunci není tak teplá, jak by mohla být. Ale tento rozhovor rychle skončil, a přestože jsem se velice namáhal, nemohl jsem na nic přijít a zahalil se v mlčení a jenom jsem jedl, zatímco jsem proti sobě měl jejich tak kontrastující siluety. Všiml jsem si, že si ji Olaf prohlíží, ale jen tehdy, když jsem na ni mluvil a ona se dívala na mne. Jeho tvář byla bezvýrazná. Jako by po celou dobu myslil na něco jiného.

Ke konci oběda přišel bílý robot a oznámil, že večer bude voda v bazénu ohřátá, jak si paní Margerová přála. Poděkovala a odešla do svého pokoje. Zbyli jsme sami dva. Olaf se na mne podíval a já jsem se znovu hrozně začervenal.

„Jak je možné,“ řekl Olaf a vložil si do rtů cigaretu, kterou jsem mu nabídl, „že chlap, který si troufal vlézt do té smrduté díry na Kerenei, starý kůň — ne, nikoli kůň, nýbrž vlastně starý nosorožec, stočtyřicetiletý, začíná…“

„Nech toho, bud tak hodný,“ zavrčel jsem. „Abys věděl, radši bych tam vlezl ještě jednou…“

Nedokončil jsem.

„Ne, už to neudělám. Slovo. Ale víš, Hale, musím ti říci, že tě chápu. A dám krk na to, že ty ani nevíš, proč…“

Ukázal hlavou směrem, kudy odešla.

„Proč?“

„Ano. Víš?“

„Ne. Ale ty taky ne.“

„Vím. Mám to říci?“

„Prosím tě, ale žádné sprosťárny.“

„Ty ses vážně zbláznil!“ rozhořčil se Olaf. „Je to prosté. Ty jediný jsi vždycky měl ten defekt. Neviděls, cos měl před nosem, ale jenom to, co bylo hodně daleko, všelijaké ty Cantory, Korbasilee… a tak dále.“

„Nevytahuj se.“

„Já vím, to je v klackovském stylu, ale my jsme se zastavili ve vývoji, když za námi zašroubovali těch osm set šedesát matic.“

„A co dál?“

„Že ona je dočista, jak byla děvčata za našich časů. Nemá v nosíku ten červený hnus, ani ty pokličky na uších, ani svítící chuchvalce na hlavě, není samé zlato. Děvče, jaké jsi mohl potkat v Ceberto nebo v Apprenous. Pamatuju si na dočista stejné. To je všechno.“

„Ať mě vezme čert,“ řekl jsem tiše, „snad ano. Ano. Ano, s jedním rozdílem.“

„No?“

„Již jsem ti to řekl. Hned na začátku. Tehdy jsem se tak nechoval a popravdě řečeno, nepředstavoval jsem si… považoval jsem se za mírnou, tichou vodu…“

„No pravda. Škoda, že jsem si tě nevyfotografoval, když jsi vylezl z té díry na Kerenei. Uviděl bys tu tichou vodu. Člověče, já myslil, že — eh!“

„Nechme plavat Kereneiu i všechny její jeskyně a vůbec všecko,“ navrhl jsem. „Víš, Olafe, než jsem přijel sem, byl jsem u jednoho doktora, Juffon se jmenuje, ohromně sympatický. Osm křížků má za sebou, ale…“

„To je náš úděl,“ poznamenal Olaf klidně. Vyfukoval kouř a díval se, jak se rozplývá nad trsem bledě fialových květů, podobných vzrostlé hyacinte, a pokračoval:

„Nejlíp je nám mezi tááákovými dědečky. S tááákovou bradou. Když si na to vzpomenu, začne to se mnou lomcovat. Víš co? Koupíme si drůbežárnu, budeme slepicím kroutit krkem.“

„Nedělej ze sebe blázna. Tak ten doktor, víš, mi řekl spoustu chytrých věcí. Že přátele mít nemůžeme, to znamená vrstevníky, blízké lidi nemáme — a zbývají nám pouze ženy, a že je teď horší najít jednu ženu než více. A měl pravdu. Už jsem se o tom přesvědčil.“

„Hale, já vím, že jsi chytřejší než já. Ty sis vždycky liboval ve všelijakých — nemožnostech. Abys to měl zatraceně těžké. Aby se ti to nepovedlo napoprvé, ale abys napřed třikrát vylétl z kůže, a teprve pak. Jinak by ti to nevonělo. Nedívej se tak na mne, já se tě nebojím.“

„Zaplaťpámbu. To by tak scházelo.“

„Co jsem to chtěl říci? Aha. Víš, napřed jsem myslel, že vyhledáváš samotu a že tak bifluješ proto, že se chceš stát něčím více než pilotem a chlapíkem od toho, aby ten kolovrátek hrál. Pořád jsem čekal, až začneš nosit nos vzhůru, a dokonce ti musím říci, že když jsi otravoval Normerse a Venturiho s těmi svými hloupostmi a pouštěl ses s nevinnou tváří do takových těch učených disputací, víš, to jsem si myslil, že už začínáš. Ale pak došlo k tomu výbuchu, vzpomínáš…“