„Šelmy nejsou,“ řekl, „ale jsou roboti.“

„Co to znamená? Chceš říci, že je jim možno dát rozkaz zabít?“

„No ovšem.“

„Jak to víš?“

„Jistě to nevím, ale konec konců musí být připraveni na nejhorší. I betrizovaný pes může dostat vzteklinu.“

„Ale… ale ne… Počkej! Oni tedy přece jen mohou zabíjet? Tím, že vydají rozkazy? A není to docela jedno — jestli zabiju já sám, nebo vydám rozkaz?“

„Jim ne. Že prý pouze — in extremis, chápeš? Tváří v tvář pohromě, ohrožení, jako s tou vzteklinou. Normálně se to nestává. Ale kdybychom…“

„My?“

„Ano, například my dva. Kdybychom něco — no, chápeš — pak samozřejmě si to s námi vyřídí roboti, ne oni. Oni nemohou, jsou dobří.“

Chvíli jsem mlčel. Jeho široký hrudník zrudlý sluncem i pískem se pohyboval rychleji.

„Hale, kdybych věděl, kdybych já to věděl. Kdybych… já… to… věděl…“

„Nech toho.“

„Už se ti něco přihodilo?“

„Ano.“

„Ale víš, oč jde?“

„Ano. Byly dvě. Jedna mě pozvala, hned jak jsem vyšel z nádraží. Vlastně ne. Zabloudil jsem v tom zatraceném nádraží. Vzala mě k sobě.“

„Věděla, kdo jsi?“

„Řekl jsem jí to. Napřed se bála, pak — jakési smiřovačky — z lítosti nebo co — pak se vylekala už nadobro. Šel jsem do hotelu. Druhý den — víš, koho jsem potkal? Römera!“

„Nevykládej! Kolik je mu? Sto sedmdesát let?!“

„Ne, to byl jeho syn. Ostatně stejně je stár skoro půl druhého století. Mumie. Něco strašného. Hovořil jsem s ním. A víš co? On nám závidí…“

„Má co.“

„On to nechápe. No, stejně. A pak — jedna… herečka. Říká se jim realistky. Byla nade mnou u vytržení: opravdový pithecantropus! Šel jsem k ní a druhý den jsem odtamtud utekl. To byl zámek, no, nádhera. Rozkvétající nábytek, kráčející stěny, postele, které uhodnou myšlenky i přání… tak.“

„Mhm. Nebála se?“

„Pravda. Bála se, ale vypila něco, nevím, co to bylo, třeba nějaká droga, perto, nebo tak nějak.“

„Perto!?“

„Ano. Víš, co to je? Pil jsi to?“

„Ne,“ řekl pomalu. „Nepil, ale tak se právě jmenuje to, co ruší…“

„Betrizaci? Není možná!“

„To mi řekl ten člověk.“

„Kdo?“

„Nesmím ti říci, dal jsem slovo.“

„Dobře. Tak proto… proto ona…“

Vyskočil jsem.

„Sedni si.“

Sedl jsem si.

„A ty?“ řekl jsem. „Já pořád jenom o sobě…“

„Já? Nic. Totiž… nic mi nevyšlo. Nic…“ opakoval ještě jednou.

Mlčel jsem.

„Jak se jmenuje to město?“ zeptal se.

„Klavestra. Ale to městečko je vzdáleno několik mil. Víš co? Zaječíme si tam. Chtěl jsem dát opravit auto. Vrátíme se přes pole a proběhneme se trochu, co říkáš?“

„Hale,“ řekl pomalu, „ty starý koni…“

„Co?“

Jeho oči se usmívaly.

„Chceš vyhánět čerta lehkou atletikou? Jsi osel.“

„Tak se rozhodni: buďto kůň nebo osel,“ řekl jsem. „Co je na tom špatného?“

„To, že se ti to nepovede. Dotkl ses — některého z nich?“

„Jestli jsem je urazil? Ne. Proč?“

„Ne. Jestli ses ho dotkl.“

Až teď mi to došlo.

„Neměl jsem důvod.“

„Neradím ti to.“

„Proč?“

„To je úplně stejné, jako kdybys vztáhl ruku na chůvu. Chápeš?“

„Více méně. Měls nějaký výstup?“

Snažil jsem se, abych na sobě nedal znát úžas. Na palubě byl Olaf jedním z nejvyrovnanějších lidí.

„Ano. Udělal jsem ze sebe dokonalého blázna. Došlo k tomu první den, vlastně noc. Nemohl jsem vyjít z pošty. Tam nejsou dveře, jenom takové rotační… viděls to?“

„Otáčivé dveře?“

„Kdepak. To má, myslím, něco společného s tou jejich ochočenou gravitací. Zkrátka a dobře, motal jsem se v tom jako v hrnci. A jeden kluk s děvčetem si na mě ukazoval a smál se…“

Cítil jsem, že mi kůže na tváři začíná být nějaká těsná.

„To nevadí, že chůva,“ řekl jsem. „Doufám, že už se nebude smát.“

„Ne. Má zlomenou klíční kost.“

„Nic ti neudělali?“

„Ne. Protože jsem zrovna vystoupil z létacího stroje. A on mě vyprovokoval. Neudeřil jsem ho hned, Hale. Jenom jsem se zeptal, co je směšného na tom, když jsem tady tak dlouho nebyl, ale on se znovu zas smál a řekl, ukazuje prstem vzhůru, aha, z toho opičího cirkusu…“

„Opičího cirkusu?“

„No. A pak…“

„Počkej. Proč z opičího cirkusu?“

„Nevím. Třeba slyšel, že astronauty roztáčejí na centrifugách. Nevím, protože už jsem s ním nemluvil… No, a tak. Pustili mě, jenomže od té doby má Adapt na Luně líp zpracovávat navrátilce.“

„Má se ještě někdo vrátit?“

„Ano. Skupina Simoniadiho, za osmnáct let.“

„Ještě máme čas.“

„Hromadu.“

„Ale jsou mírní, uznej,“ řekl jsem. „Zlomil jsi mu klíční kost a oni tě beze všeho pustili.“

„Mám dojem, že kvůli tomu cirkusu,“ řekl.

„Jim samým je před námi… víš jak? Nejsou přece padlí na hlavu! Ostatně, byl by skandál. Hale, člověče, ty nic nevíš.“

„No.“

„Víš, proč nic neoznámili o našem návratu?“

„Něco prý bylo v reálu. Neviděl jsem to, ale kdosi mi to říkal.“

„Ano, bylo. Umřel bys smíchem, kdybys to viděl.

‚Včera v ranních hodinách se vrátila na Zemi skupina badatelů z mimoplanetárního prostoru. Osádka je zdráva. Vědecké výsledky výpravy se postupně zpracovávají.‘ Konec, tečka, punktum.“

„Není možná.“

„Slovo. A víš, proč to udělali, protože se nás bojí. Proto nás rozptýlili po celé zeměkouli.“

„Ne, tomu nerozumím. Nejsou to přece pitomci. Sám jsi to před chvílí říkal. Snad si myslí, že jsme opravdu šelmy. Že se začneme lidem vrhat na hrdlo.“

„Kdyby si to myslili, vůbec by nás sem nepustili. Ne, Hale, o nás nejde. Jde o něco víc. Čím to, že to nemůžeš pochopit?“

„Zřejmě jsem zhloupl. Mluv!“

„Široká veřejnost si to vůbec neuvědomuje…“

„Co?“

„To, že hyne průzkumnický duch. Že výpravy neexistují, to vědí. Ale nepřemýšlejí o tom. Myslí si, že výpravy nejsou, protože jsou nepotřebné, a hotovo. Ale jsou lidé, kteří to vědí znamenitě. A vědí, co se děje, jaké to bude mít důsledky. Jaké už to má důsledky.“

„No?“

„Drdy—drdy. Na věky věkův drdy—drdy. Nikdo už nepoletí k hvězdám. Už nikdo nebude riskovat nebezpečný experiment. Už nikdo na sobě nevyzkouší nebezpečný lék. Co? Že o tom nevědí? I vědí! A kdyby se rozneslo, kdo jsme, co jsme udělali, proč jsme letěli, co to bylo, pak by se nikdy, nikdy nepodařilo skrýt tu tragédii!“

„Drdy—drdy?“ zeptal jsem se, užívaje jeho obratu. Možná, že by náhodnému posluchači naší rozmluvy připadal směšný, ale mně do smíchu nebylo.

„Jasně. A podle tvého názoru to není tragédie?“

„Nevím, Ole, poslyš, pro nás to musí být a zůstane velkou věcí. Jak jsme se dali připravit o ty roky — o všechno, no, pak to považujeme za nejdůležitější. Ale třeba to není, musíš být objektivní. Řekni sám: co jsme vykonali?“

„Jak to, co?“

„No, vytřep rance, vysyp všecko to, co sis přivezl z Fomalhautu?“

„Zbláznil ses?“

„Vůbec ne. Jaké jsou výsledky té výpravy?“

„My jsme byli piloti, Hale. Zeptej se Gimmy, Thurbera…“

„Ole, nalejme si čistého vína. Byli jsme tam spolu a víš dokonale, co oni dělali. Co dělal Venturi, než zahynul, co dělal Thurber, no, proč se tak díváš? Co jsme přivezli? Čtyři fůry všelijakých analýz. Spektrálních. Takových a makových. Vzorky hornin, pak tu živu, nebo metaplazmu, nebo jak se nazývá to svinstvo z Bety Arktura. Normers si ověřil svou teorii gravimagnetických vírů a ještě se ukázalo, že na planetách C Meoli mohou existovat nikoli triploidy, nýbrž silikonové tetraploidy a na tom měsíci, kde se málem oddělal Arder, není nic, kromě prašivé lávy a bublin velikých jako mrakodrapy. A proto, abychom se přesvědčili, že ta láva tuhne do takových velkých, podělaných bublin, my jsme zahodili deset let života a vrátili se sem, abychom byli pro posměch a stali se zrůdami z panoptika. Tak pro jakou prachsetsakramentskou kravinu jsme tam lezli? Nechtěl bys mi to říct? Nač nám to bylo dobrý?“

„Pomalu,“ řekl.

Měl jsem vztek. On taky. Oči se mu zúžily. Napadlo mi, že se ještě serveme a rty mi začaly cukat. A tu se najednou také on usmál.