„To je horší,“ řekl.

„Ano. Jsem tady od předvčerejška. Nevím, jak to, ale — už když jsme mluvili — bez sebemenšího důvodu, bez žádných… nic, nic. Docela nic.“

„Zajímavé,“ podotkl.

„Co je zajímavé?“

„Se mnou je to podobné…“

„Tak proč jsi přiletěl?“

„Hale, prokázals dobrodiní, chápeš?“

„Tobě?“

„Ne. Někomu jinému. Nebylo by to dopadlo dobře.“

„Proč?“

„Buďto to víš, nebo to nepochopíš.“

„Vím, Olafe, čím to je? Jsme opravdu — barbaři?“

„Nevím. Deset let jsme byli bez žen. Nezapomeň.“

„To nevysvětluje všechno. Ve mně je, víš… taková nějaká bezohlednost… na nikoho se neohlížím, chápeš?“

„Ještě se ohlížíš, synu,“ řekl. „Ještě se ohlížíš.“

„No ano, ale víš, oč jde.“

„Vím.“

Zase jsme mlčeli.

„Chceš ještě vyprávět, nebo — box?“ zeptal se.

Dal jsem se do smíchu.

„Kde jsi sehnal rukavice?“

„Hale, neuhodneš.“

„Dals je udělat?“

„Kdepak. Ukradl.“

„Ne.“

„Na mou čest. Z muzea… Musel jsem schválně zaletět do Stockholmu, víš?“

„Tak pojďme.“

Vybalil svůj skrovný majetek a převlékl se. Oba jsme na sebe hodili koupací pláště a sešli dolů. Ještě bylo časně. Normálně by snídani servírovali až za půl hodiny.

„Pojďme raději za dům,“ řekl jsem. „Tam nás nikdo neuvidí.“

„Pojďme.“

Zastavili jsme se na loučce uprostřed vysokých keřů. Napřed jsme udupali trávu, beztoho dost nízkou.

„Bude to klouzat,“ řekl Olaf a přejel podrážkou po improvizovaném ringu.

„Nevadí, bude to těžší.“

Navlékli jsme si rukavice. Bylo to poněkud složité, protože nám je neměl kdo zavázat a robota jsme volat nechtěli.

Postavil se proti mně. Tělo měl úplně bílé.

„Ještě ses neopálil!“ poznamenal jsem.

„Potom ti řeknu, co se se mnou dělo. Nechtělo se mi na pláž. — Gong!“

„Gong!“

Začali jsme lehce. Předstíraný úder. Únik. Únik. Rozehříval jsem se. Šel jsem na dotek, ne na úder. Nechtěl jsem ho přece zbít. Byl jsem o dobrých patnáct kilo těžší a jeho o málo delší paže nevyřazovaly mou převahu tím spíše, že jsem byl beztoho lepším boxerem. Proto jsem ho několikrát na sebe pustil, přestože jsem nemusel. Najednou nechal klesnout rukavice… Jeho tvář ztuhla. Zlobil se.

„Tak ne!“ řekl.

„Oč jde?“

„Žádné ulejvání, Hale. Buďto opravdový box, nebo to sbalíme.“

„Dobrá,“ řekl jsem a vycenil jsem zuby. „Box!“

Pomalu jsem šel na tělo. Rukavice narážely na rukavice a vydávaly ostrý mlaskavý zvuk. Vycítil, že jde do tuhého a kryl se. Tempo se zrychlovalo. Předstíral jsem úder střídavě levičkou a pravičkou, v celých sériích. Poslední úder šel skoro pokaždé na tělo. Nestačil. Nečekaně přešel on do útoku. Vyšel mu čistý direkt, odlétl jsem o dva kroky. Hned jsem se vrátil. Tančili jsme kolem sebe, zasadil úder, skrčil jsem se, couvl jsem a z poloviční distance jsem umístil pravý direkt. Plný zásah. Olaf změkl, na okamžik se přestal krýt, ale hned se mi to pokoušel vrátit, obezřetněji, zvedákem. Následující minuta uběhla bombardováním krytu. Rukavice s ostrým zvukem narážely na předloktí, ale neubližovaly. Jednou jsem taktak unikl, škrábl mě rukavicí po uchu, ale byla to taková bomba, že by mě byla složila. Znovu jsme si vyměnili místa. Dostal do prsou, tupě, nekryl se, mohl jsem ho zasáhnout, ale ani jsem se nehnul. Stál jsem jako ochrnutý — byla v přízemním okně, její tvář svítila bíle jako to, co halilo její ramena. Byl to zlomek vteřiny, v příštím okamžiku mě omráčil tvrdý úder. Klesl jsem na kolena.

„Promiň,“ zaslechl jsem Olafovo volání.

„Není co, ten sedl…“ zamumlal jsem, když jsem se zvedal.

Okno bylo zase již zavřené. Bojovali jsme ještě tak půl minuty, najednou Olaf ustoupil.

„Co je ti?“

„Nic.“

„Nelži.“

„Budiž. Už se mi nechce. Nebudeš se zlobit?“

„Proč. Nemělo to stejně smysl, hned tak naplno… pojďme.“

Šli jsme k bazénu. Olaf skákal lépe než já. Uměl nádherné věci. Zkoušel jsem salto nazad s vrutem, jako on, ale toliko jsem strašlivě narazil stehny na vodu. Seděl jsem na kraji nádrže a poléval vodou kůži, která pálila jako oheň. Olaf se smál.

„Vyšel jsi z cviku.“

„Kdepak. Vrut jsem nikdy pořádně neovládal. Že to tak umíš!“

„To ti zůstane, víš. Já dnes poprvé.“

„Vážně?!“

„Vážně. To je nádhera.“

Slunce již stálo vysoko. Ulehli jsme na písek se zavřenýma očima.

„Kde jsou?“ zeptal se po dlouhém mlčení.

„Nevím. Jistě v pokoji. Jejich okna vedou na zadní stranu domu. Nevěděl jsem to.“

Tušil jsem, že sebou hnul. Písek byl moc žhavý.

„Ano, to proto,“ řekl jsem.

„Viděli nás?“

„Ona.“

„Polekala se, co?“ zabručel.

Neodpověděl jsem. Znovu jsme nějakou dobu nemluvili.

„Hale…“

„Co?“

„Oni už téměř nelétají, víš?“

„Vím.“

„Víš proč?“

„Tvrdí, že to nemá smysl.“

Vyprávěl jsem mu stručně, co jsem vyčetl u Starcka. Ležel bez hnutí, ale věděl jsem, že soustředěně naslouchá.

Když jsem skončil, nepromluvil okamžitě.

„Četl jsi Shapleye?“

„Ne. Jakého Shapleye?“

„Ne. Myslil jsem, žes četl všecko… To byl astronom z dvacátého století. Přišla mi náhodou do ruky jedna jeho věc, zrovna o tom. Nápadně podobné tomu tvému Starckovi.“

„Neříkej, to není možné. Ten Shapley to přece nemohl předvídat. Nejlíp uděláš, když si Starcka přečteš sám.“

„Ani nápad. Víš, co to je? Paraván.“

„Jak to?“

„Tak to. Mám dojem, že vím, co se stalo.“

„No.“

„Betrizace.“

Zvedlo mě to.

„Myslíš?“

Otevřel oči.

„Jasně. Nelítají — a nikdy už nebudou! Bude to čím dál horší. Drdy—drdy! Jediné veliké drdy—drdy! Nemohou se dívat na krev. Nemohou myslet na to, co se může stát, když…“

„Počkej,“ řekl jsem, „to není možné. Jsou přece lékaři. Musí existovat chirurgové…“

„To nevíš?“

„Co?“

„Lékaři operace jenom plánují. Provádějí je roboti.“

„Není možná!“

„Když ti říkám. Sám jsem to viděl. Ve Stockholmu.“

„A co když lékař musí nepředvídaně zasáhnout?“

„Nevím přesně. Existuje prý nějaký přípravek, který částečně odstraňuje následky betrizace. Na velice krátkou dobu, a hlídají jej, že nemáš ani ponětí! Ten, co mi to říkal, nechtěl povědět nic konkrétního. Bál se.“

„Čeho?“

„Hale, nevím. Já myslím, že oni provedli strašnou věc. Oni v lidech zabili — člověka.“

„No, to bych netvrdil,“ řekl jsem chabě. „Konečně…“

„Počkat. To je přece prosté. Ten, kdo zabije, je připraven na to, že zabijí jeho, ne?“

Mlčel jsem.

„A proto — v jistém smyslu — to je nutné, abys mohl riskovat — vším. My můžeme. Oni ne. Proto se nás bojí.“

„Ženy?“

„Nejen ženy. Všichni, Hale!“

Znenadání usedl.

„Co?“

„Dostals hypnagog?“

„Hypna… ten přístroj pro studium ve spánku? Ano.“

„Užívals ho?“ skoro vykřikl.

„Ne… Oč jde…?“

„Máš štěstí. Hoď to do bazénu.“

„Co je? Nač je to? Tys už to užíval?“

„Ne. Něco mi našeptávalo. Vyslechl jsem si to v bdělém stavu, přestože to návod zakazoval. No, to si nepředstavíš!“

Také já jsem usedl.

„Co je tam?“

Tvářil se pochmurně.

„Bonbónky. Učiněná cukrárna, říkám ti. Abys byl mírný — abys byl hodný — aby ses smířil s každou nepříjemností, jestli ti někdo nerozumí, nebo nechce být na tebe hodný, — ženy, chápeš? — pak je to tvá vina a ne jejich. Nejvyšším statkem je společenská rovnováha, stabilizace, a tak dále a tak dále, dokolečka dokola. A závěr: tiše žít, psát paměti, ne pro vydání, ale jen tak pro sebe, pěstovat sport a vzdělávat se. Poslouchat představené.“

„To má být náhražka betrizace?“ zabručel jsem.

„Jasně. Byla tam ještě spousta věcí. Že se nesmí užívat síly, ani útočného tónu vůči nikomu, a udeřit někoho že je velká hanba, dokonce zločin, protože to působí strašný šok. Že bez ohledu na okolnosti se nesmí bojovat, že pouze zvířata bojují, že…“

„Počkej moment,“ řekl jsem. „A co když z rezervace uprchne šelma… pravda, šelmy už také nejsou…“