Běžel jsem stále rychleji, abych unavil to srdce, bušící tak rytmicky, tak silně. Hnal jsem se asi hodinu, až jsem před sebou zahlédl světla nějakých domů. Na místě jsem se obrátil. Byl jsem už unavený, ale právě proto jsem dodržoval tempo a říkal si: „Tu máš! Tu máš! Tu máš!“ Tak jsem běžel a běžel, až jsem dorazil k dvojité aleji živého plotu — a zůstal jsem stát před zahradou vily.

Těžce oddechuje, stanul jsem u bazénu. Usedl jsem na betonovou obrubu, sklonil hlavu a spatřil odraz hvězd. Netoužil jsem po hvězdách. Nepotřeboval jsem hvězdy. Byl jsem blázen, šílenec, když jsem bojoval o účast ve výpravě, když jsem ze sebe dal dělat ranec, z něhož tryskala v gravirotorech krev, a nač mi to bylo, proč, proč jsem nevěděl, že musím být obyčejným, tím nejobyčejnějším člověkem, že to není jinak možné, že nestojí za to žít.

Uslyšel jsem šelest. Prošli kolem mne. Objímal její ramena, kráčeli stejným krokem. Sklonil se. Stíny jejich hlav splynuly.

Vstal jsem. Líbal ji. Objímala jeho hlavu. Viděl jsem bledé stíny jejích paží. Tu hanba dosud nepoznaná, hnusná probodla mě skrz naskrz jako hmotná čepel, div jsem neomdlel. Já, poutník z hvězd, Arderův druh, stojím po návratu v zahradě a myslím jediné na to, jak připravit jakéhosi člověka o děvče, přestože neznám ani jeho ani ji, já dobytek, já odporné zvíře z hvězd, něco daleko horšího… horšího…

Nemohl jsem se na to dívat — ale díval jsem se. Konečně pomalu odešli, přivinuti k sobě. Oběhl jsem bazén a vyrazil ven. Vtom jsem před sebou spatřil velkou černou hmotu a současně jsem o něco zavadil rukama. Bylo to auto. Po hmatu jsem nalezl dvířka. Když jsem je otevřel, rozsvítilo se světélko.

Ted již jsem dělal všechno v cílevědomém, soustředěném spěchu, jako bych měl někam jet, jako bych musel…

Motor naskočil. Pohnul jsem volantem a ve světle reflektorů jsem vyjel na silnici. Ruce se mi trochu třásly, a tak jsem tím pevněji sevřel obruč. Najednou jsem si vzpomněl na černou bedničku. Prudce jsem zabrzdil, až mě to sneslo k okraji silnice, vyskočil jsem, zvedl kapotu a horečně ji začal hledat. Motor vypadal docela jinak, nemohl jsem ji najít. Byla možná až vpředu. Kabely, litinový blok, kazeta. Něco neznámého, čtverhranného. To je ono. Nástroje. Pracoval jsem divoce, ale pozorně, takže jsem si ani nezkrvavěl ruce. Konečně jsem oběma rukama sevřel tu těžkou, jako z kovu odlitou krychli a mrštil jsem jí do křovin u silnice. Byl jsem volný. Přibouchl jsem dvířka a vyrazil vpřed. Již procitl vítr rychlosti. Rostla. Motor řval, pláště vydávaly svištivý, pronikavý sykot. Zatáčka. Vjel jsem do ní bez brždění, řízl jsem ji zleva, vyjel jsem. Druhá, ostřejší. Řev kol byl strašlivý, cítil jsem, jak mne — i se strojem — drtí obrovská síla a tlačí mě na vnější stranu zatáčky. Ale to mi ještě nestačilo. Další zákrut. V Apprenous měli speciální auta pro piloty. Dělali jsme na nich krkolomné kousky, šlo o reflex. To je znamenité cvičení. Mimo jiné smyslu pro rovnováhu. Tak třeba překlopit auto v zatáčce na dvě vnější kola a nějakou dobu tak jet. Kdysi jsem to uměl. A dokázal jsem to i teď, na té pusté silnici, když jsem se řítil do tmy drcené reflektory. Ne, že bych se chtěl zabít. Bylo mi to zkrátka jedno. Mohu-li být bezohledný vůči jiným, musím být tvrdý i k sobě. Dostal jsem auto do zatáčky a zvedl je, že chvílí běželo nakloněno na jednu stranu po pekelně ječících pláštích, a znovu jsem je překlopil na druhou stranu. Narazil jsem zadkem vozu na něco tmavého. Strom? Už tam nebylo nic, pouze řev motoru vyrůstající z rychlosti, pak bledý odraz ciferníků v okenní tabulce a vítr, který jedovatě svištěl. Jednu chvíli jsem proti sobě uviděl glider, který se mi pokoušel vyhnout a sjel až k samému okraji silnice. Malý pohyb volantem a prolétl jsem kolem něho, těžký stroj se zatočil jako vlček, dutý rachot, třesk trhaného plechu a tma. Reflektory byly rozbité, motor zhasl.

Zhluboka jsem se nadechl. Nic se mi nestalo, ani jsem se nenatloukl. Pokoušel jsem se rozsvítit reflektoryz nic. Malá světla: levé svítilo. V jeho kalném svitu jsem spustil motor. Vůz se pracně, s těžkým supěním vydrápal na silnici. Musel to být dobrý stroj, když mě poslouchal přes všechno, co jsem s ním tropil. Nastoupil jsem zpáteční cestu již volněji. Ale sotva noha sešlápla pedál, zas už mě čerti brali. Jakmile jsem uviděl zatáčku, vyždímal jsem z motoru plný výkon. Konečně, vymrštěn setrvačností dopředu, za svistotu pneumatik jsem zastavil těsně před živým plotem. Zajel jsem do houští. Vůz rozhrnul křoví a zarazil se o nějaký kmen. Nechtěl jsem, aby viděli, co jsem z něho udělal. Nalámal jsem větví, naházel je na kapotu s vytlučenými reflektory. Rozbitý byl jedině předek a vzadu zbyla z první srážky se stromem nebo čím ve tmě nevelká prohlubinka.

Pak jsem naslouchal. Dům byl temný. Všechno mlčelo. Velké ticho noci stoupalo k hvězdám. Nechtělo se mi vracet domů. Odešel jsem od rozbitého auta, a když se tráva, vysoká, zrosena, dotkla mých kolen, klesl jsem do ní a zůstal tak ležet, až se mi oči zavřely a já tam usnul.

Probudil mě něčí smích. Znal jsem jej. Byl jsem při plném vědomí, dříve než jsem otevřel oči, a poznal jsem, kdo to je. Byl jsem promáčen do niti, všechno bylo zvlhlé rosou, slunce ještě stálo nízko. Na nebi chomáčky bílých obláčků. A naproti mně, na malém kufříku, seděl Olaf a smál se.

Oba jsme vyskočili jako na povel. Měl úplně stejnou ruku jako já — tak velkou i tak tvrdou. „Kdys přijel?“

„Před chvílí.“

„Ulderem?“

„Ano. Já jsem taky tak spal… první dvě noci, víš?“

„Neříkej!“

Přestal se usmívat. Já taky. Jako by mezi námi něco stanulo. Mlčky jsme se zkoumali pohledem.

Byl mé postavy, dokonce snad o prst vyšší, ale štíhlejší. Jeho tmavé vlasy prozrazovaly v ostrém světle jeho skandinávský původ, ale vous měl docela světlý — výrazný orlí nos a krátký horní ret, který ihned odhaloval zuby. Jeho bledě modré, veselím temnějící oči se rády smály; úzké rty s věčným lehkým úšklebkem, jako by všechno přijímal skepticky. Snad ten jeho výraz působil, že jsme se zpočátku drželi dál od sebe. Olaf byl o dva roky starší než já. Jeho nejlepším přítelem byl Arder. Teprve když zahynul, sblížili jsme se definitivně, až do konce.

„Olafe,“ řekl jsem, „musíš mít hlad, ne? Pojď, sníme něco…“

„Počkat!“ řekl. „Co je tohle?“ Sledoval jsem jeho pohled.

„Ale to nic. Auto. Koupil jsem si je, víš, abych si připomněl…“

„Vyboural ses?“

„Ano. Jel jsem v noci, víš…“

„Ty ses vyboural?“ opakoval.

„No vyboural, na tom nic není. Celkem to dobře dopadlo. Pojď… nebudeš tady přece s tím kufrem…“

Zvedl jej. Nic víc neřekl. Nedíval se na mne. Svaly na tvářích mu několikrát zacukaly.

Něco uhodl, napadlo mi. Neví sice, co zavinilo havárii, ale tuší…

Nahoře jsem mu řekl, aby si ze čtyř volných pokojů vybral, který chce. Vzal si ten s vyhlídkou na hory.

„Proč sis jej neponechal ty sám — aha! vím —“ usmál se, „to zlato, že?“

„Ano.“

Dotkl se rukou stěny.

„Doufám, že je obyčejná? Žádné obrázky, televize…“

„Buď klidný,“ usmál jsem se pro změnu já. „To je poctivá zeď.“

Zatelefonoval jsem pro snídani. Chtěl jsem pojíst s ním. Bílý robot přinesl kávu. A bohatě prostřený podnos. Byla to zvlášť vydatná snídaně. Jedli jsme mlčky. S radostí jsem pozoroval, jak žvýkal, až se mu pramének vlasů nad uchem pohyboval. Pak Olaf řekl:

„Kouříš ještě?“

„Kouřím. Přivezl jsem si dvě stovky cigaret. Co bude dál, nevím. Zatím kouřím. Chceš?“

„Dej mi.“

Zapálil jsem si.

„Co bude? Hrajeme s vyloženými kartami?“ zeptal se po delší době.

„Ano. Povím ti všecko. Ty mně taky?“

„Samosebou. Ale nevím, Hale, má-li to cenu.“

„Řekni mi jedno: víš, co je nejhorší?“

„Ženy.“

„Ano.“

Opět jsme mlčeli.

„To kvůli tomu?“ zeptal se.

„Ano. Uvidíš při obědě. Dole. Vila je v nájmu. Polovinu mají oni.“

„Oni?“

„Novomanželé.“

Pod pihovatou kůží mu lícní svaly zase vystoupily.