Když jsem vcházel do domu, přistoupil ke mně bílý robot:

„Volá vás telefon,“ řekl spiklenecky. „Velká dálka: Eurasie.“

Následoval jsem ho. Telefon byl v hale, takže jsem zasklenými dveřmi viděl při rozmluvě do zahrady.

„Hal?“ ozval se daleký, ale zřetelný hlas. „Zde Olaf.“

„Olaf… Olaf!!!“ opakoval jsem triumfálním tónem. „Chlape, kde jsi?!“

„V Narviku.“

„Co děláš, jak se ti vede? Dostals můj dopis?“

„Jasně. Proto jsem věděl, kde tě hledat.“

Chvíle ticha.

„Co děláš?“ opakoval jsem, snad méně jistě.

„No, co bych dělal. Nic nedělám. A ty?“

„Byl jsi v Adaptu?“

„Byl. Ale jenom den. Práskl jsem do bot. Nemohl jsem, víš…“

„Vím. Poslyš, Olafe… najal jsem si tady vilu. Já nevím, ale — poslyš! Přijeď sem!“

Neodpověděl. Když se ozval, byly v jeho hlase rozpaky. „Já bych přijel. Docela rád bych přijel, Hale, ale víš přece, co nám říkali…“

„Vím. Ale nemohou nám nic udělat. Ostatně, ať se dají vycpat. Tak přijeď.“

„Nač? Rozmysli si to, Hale, třeba bude…“

„Co?“

„Hůř.“

„Jak víš, že je zle?“

Zaslechl jsem jeho krátký smích, vlastně povzdech, tak tiše se smál.

„Tak proč mě tam chceš dostat?“

Vtom mi prolétl hlavou znamenitý nápad.

„Olafe, poslyš, tady je takové letovisko, víš. Vila, bazén, zahrada. Jenomže — už přece víš, jak to teď je, víš, jak žijí, že?“

„Něco už o tom vím.“

Tón, jakým to říkal, byl výmluvnější než jeho slova.

„Vidíš. Ted dávej pozor. Přijedeš sem, ale předtím… seženeš… boxerské rukavice. Dva páry. Zatrénujeme si. Uvidíš, jak to bude ohromné!“

„Člověče, Hale, kde já seženu rukavice? To se přece už desítky let nevyrábí.“

„Tak je dej ušít. Nebudeš mi namlouvat, že se nedají ušít čtyři pitomé rukavice. Uděláme si malý ring — a budeme se rvát. My dva smíme, Olafe! Doufám, žes už slyšel o betrizaci, co?“

„Jasně. Řekl bych ti, co si o tom myslím, ale nechci to říkat do telefonu. Ještě by se někdo mohl pohoršit.“

„Poslyš, tak přijeď. Uděláš, co jsem ti říkal?“

Delší dobu mlčel.

„Nevím, má-li to smysl, Hale.“

„Dobrá. V tom případě mi pověz, jaké máš plány. Máš-li nějaké plány, nebudu tě pochopitelně otravovat svými vrtochy…“

„Nemám žádné plány,“ odpověděl. „A ty?“

„Přijel jsem si trochu odpočinout, doplnit své vzdělání, číst,“ řekl jsem, „ale to nejsou žádné plány. To jen tak… zkrátka a dobře, nic lepšího mi nenapadlo.“

Neodpovídal. „Olafe?“

„Vypadá to, že jsme měli stejný start,“ zabručel. „Hale, na tom celkem nic není. Mohu se přece kdykoli vrátit, kdyby se ukázalo, že…“

„Heleď, nech si to!“ zvolal jsem netrpělivě. „Škoda slov. Sbal svých pět švestek a přijeď. Kdy tady můžeš být?“

„Třeba hned zítra ráno. Vážně si chceš zaboxovat?“

„A ty ne?“

Smál se.

„Člověče, a jak. A jistě ze stejného důvodu jako ty.“

„Ujednáno,“ řekl jsem honem. „Čekám tě. Na shledanou.“

Šel jsem nahoru. Vyhledal jsem mezi věcmi, které jsem měl v zavazadle, lana. Byl jich velký kotouč. Ringová lana. Ještě čtyři sloupky, gumu nebo žíněnky a budeme mít ring. Bez rozhodčího. Bude zbytečný.

Pak jsem zasedl ke knihám. V hlavě jako bych měl cement. Nebylo to poprvé. Ale obyčejně jsem se každým textem prokousával jako červotoč deskou železného dřeva, ale tak těžko mi to snad nešlo nikdy. Za dvě hodiny jsem prolistoval dvacet knih, ale na žádnou jsem nedokázal soustředit pozornost déle než pět minut. Ba i pohádky jsem odložil. Rozhodl jsem se, že se nebudu šetřit. Vzal jsem to, co se mi zrovna zdálo nejtěžší, monografii o analýze metagenů, a vrhl jsem se na první rovnice, jako bych se vrhal hlavou proti zdi.

Matematika přece jen měla — aspoň pro mne — nějaké spásné vlastnosti, takže když jsem asi za hodinu, s pootevřenými ústy, konečně pochopil, zmocnil se mě obdiv k tomu Ferretovi. Jak to dokázal? Vždyť já jsem přece chvílemi nevěděl, jak se to dělá, ani teď, když jsem urazil dráhu, kterou on vytyčil; sledovat ho krok za krokem, na to jsem ještě tak stačil, avšak on se přes to bezpochyby přenesl jediným skokem.

Odpustil bych si všechny hvězdy, kdybych nosil v hlavě — aspoň na měsíc — zlomek toho, co v ní nosí on.

Znělka ohlásila večeři a mne hned píchlo u srdce pomyšlení, že tady již nejsem sám. Vteřinu jsem uvažoval, nemám-li přece jen povečeřet nahoře, ale zastyděl jsem se. Mrštil jsem pod postel tím hnusným trikotem, který ze mne dělal napumpovanou opici, natáhl jsem svůj nezaplatitelný, starý vytahaný svetr a sestoupil do jídelny. Seděli již u stolu. Až na několik banálních zdvořilůstek bylo ticho, neboť ani oni vlastně nehovořili. Slova byla zbytečná. Domlouvali se pohledy, hovořila na něho kývnutím hlavy, mrknutím, letmým úsměvem. A ve mně pozvolna narůstala ledová tíha, cítil jsem, jak mé ruce lační a touží někoho sevřít, stisknout, rozdrtit. Proč jsem takový primitiv, myslil jsem si zoufale. Proč, místo abych přemýšlel o Ferretově knize, o problémech, které objevil Starek, místo abych se staral o své věci, musím se držet na uzdě, abych to děvče nehltal očima jako vlk!

Ale to ještě nebylo nic. Doopravdy jsem se zhrozil, teprve když jsem nahoře za sebou zavřel dveře pokoje. V Adaptu po lékařské prohlídce prohlásili, že jsem docela normální. Doktor Juffon mi řekl totéž. Ale cožpak mohl normální člověk prožívat to, co jsem v tuto chvíli cítil já? Kde se to vzalo? Já sám jsem nejednal, byl jsem pouhým svědkem! Dělo se něco neodvratného, jako pohyb planety, vynořování, zatím téměř nepozorovatelné, poznenáhlé, ještě beztvaré. Přistoupil jsem k oknu, vyhlédl do zšeřelé zahrady a pochopil, že to ve mně muselo zrát od oběda, od prvého okamžiku, jenže to potřebovalo svůj čas. Proto jsem odjel do města. Proto jsem zapomněl na hlasy z temnoty…

Byl jsem odhodlán ke všemu. Kvůli tomu děvčeti. Nechápal jsem, jak k tomu došlo, ani proč je tomu tak. Nevěděl jsem, je-li to láska nebo šílenství. Bylo mi to jedno. Nevěděl jsem nic, až na to, že jsem na nic nebral ohled. A bojoval jsem s tím, stoje u otevřeného okna, jak ještě nikdy s ničím. Tiskl jsem čelo k chladivé zdi výklenku a strašlivě jsem se obával sám sebe.

„Musím něco udělat,“ říkal jsem si tiše. „Musím něco udělat. Je to jistě tím, že mi něco schází. To přejde. Nemůže mi na ní záležet. Neznám ji. Není ani zvlášť hezká. Já přece nic neprovedu. Nic neprovedu,“ prosil jsem sám sebe. „Nedopustím se přece žádného… nebesa černá i modrá!“

Rozžehl jsem světlo. Olaf! Olaf mě zachrání! Všecko mu řeknu. Ujme se mě. Odjedeme někam. Udělám, co mi poručí. Všecko. On jediný pochopí. Přijede už zítra. To je dobře.

Chodil jsem po pokoji. Cítil jsem všecky svaly, jako bych byl plný šelem. Chystaly se ke skoku, rvaly se spolu; najednou jsem klesl u postele na kolena, zaťal zuby do pokrývky a vyrazil ze sebe ne vzlyk, ale divný zvuk, suchý, odporný; nechtěl, nechtěl jsem nikomu ublížit, ale věděl jsem, že si nemám co nalhávat, že mi nepomůže Olaf, nikdo.

Vstal jsem. Za těch deset let jsem se naučil činit okamžitá rozhodnutí. Musil jsem nejednou převzít odpovědnost za život vlastní i cizí, a dělal jsem to vždycky stejně. Naplňoval mě chlad, můj mozek jako by se měnil v zařízení, které má zjistit klady a zápory, zvážit je a pak s konečnou platností rozhodnout. Dokonce i Gimma, který mě neměl rád, uznával mou nezaujatost. Nyní, i kdybych chtěl, nedovedl bych jednat jinak než tenkrát, v bezvýchodných situacích. Ostatně toto byla bezvýchodná situace. Zachytil jsem zrakem svou vlastní tvář v zrcadle. Světlé, skoro bílé duhovky, stažené zornice, hleděl jsem nenávistně. Odvrátil jsem se. Neměl jsem ani pomyšlení, že bych ulehl do lůžka. Tak jak jsem stál, přehodil jsem nohy přes římsu okna. Od země mě dělily čtyři metry. Skočil jsem a dopadl jsem téměř bez hluku. Rozběhl jsem se potichu k bazénu. Minul jsem ho. Vyběhl jsem na silnici. Bledě fosforeskující vozovka se táhla k horám, vinula se mezi nimi jako světelný had, hádek, až jako čárka jasu zmizela v temnotě.