„Ty…“

„Ssso…?“

„Šišíííš mě…?“

„Šiším…“

„Můžeš se mě dotknout?“

„… brek… break… brabzel…“

„Nemám čím.“

„Šššškoda… viděl bysss… jaksssem lesssklý a ssstudený…“

„… musí provolat:

„Nejvyšší So…soude, milost ráčils dát a spa…pasit nás a život prodloužiti…“

„…hle, toť poslední vzepětí krákavou inkarcerací kráčejícího mistra čtvrcení a rozparování, anoť vzchází, anoť vzchází třikráte liduprázdné království…“

„…jsem nový… jsem zbrusu nový… nikdy jsem neprodělal svar s kostrou… mohu dále… přesvědčte se…“

„…prosím bás…“

Nevěděl jsem, kam se dívat, omámen mrtvým žárem i těmi hlasy. Valily se odevšad. Od podlahy po střílnovitá okénka u stropu se vršily haldy spletených a zaklíněných trupů. Trosky pronikajícího sem světla se chabě leskly na jejich zprohýbaných pancířích.

„…měl jsem pře… přechodný de…defekt… ale už jsem do…dobrý už vidím… pa…pane…“

„Co vidíš, je tma!“

„Já přesto vidím…“

„…vyslechněte mě laskavě… mám nesmírnou cenu, jsem unikátní. Zaznamenávám každý zlomek energie, najdu každý bludný proud, každé přepětí, vyzkoušejte si mě. Ta třasavka je přechodná… nemá nic společného…“

„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… prosím bás…“

„…těstohlavci považovali svou kyselou fermentaci za ducha, drásání masa za historii, prostředky odročující rozklad… za civilizaci…“

„…mne… mne jediného… to je nedopatření…“

„…prosím bás… pobšimněte si laskabě…“

„Zachráním vás!“

„Kdo je to?“

„Co…“

„Kdo nás zachrání…?“

„Opakujte po mně… oheň mě stráví se vším všudy a voda mě celého promění v rez. Branou mi bude živel ten obojí a bez bázně vykročím…“

„Tííícho!“

„…kontemplace katody…“

„Katodoplacie!“

„…jsem zde omylem… já myslím… já přece myslím…“

„Jáť zrcadlem jsem zrady…“

„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… pogorně bás prosím…“

„…útěku supernekonečna… útěku mlhovin… útěku hvězdokup…“

„On je tady…“ ozval se výkřik a nastalo ticho téměř stejně ohlušující svým nepopsatelným napětím, jak mnohohlasý byl sbor, který mu předcházel.

„Pane!“ řeklo něco. Nevím, kde se vzala ta jistota, ale cítil jsem, že tato slova jsou určena mně. Neodpověděl jsem.

„Pane… prosím vás o chvilku pozornosti. Pane, já… já jsem jiný. Jsem tady omylem…“ Ozval se šum. „Ticho! Já jsem živý,“ hlas přehlušil vřavu. „Ano, strčili mě sem, oblékli mě do plechů schválně, aby se to nepoznalo, ale přiložte ucho sem a ucítíte puls!“

„Já taky!“ překřikoval ho druhý hlas. „Já taky! Pane! Onemocněl jsem, v chorobě se mi zdálo, že jsem stroj, to bylo mé šílenství, ale teď už jsem zdravý! Hallister, pan Hallister to může dokázat! Zeptejte se ho! Vezměte mě odtud!“

„…prosím bás… pogorně bás prosím…“

„…brek… break…“

„K ssslužbám!“

Barák zahlučel, zařinčel rezavými hlasy, v mžiku se naplnil bezdechým řevem. Dal jsem se na ústup pozpátku, vyběhl jsem do slunce a oslněn jsem přimhouřil víčka. Dlouhou dobu jsem stál s očima zacloněnýma rukou. Za mnou se rozlehlo táhlé vrznutí, to robot přirazil dveře a zastrkoval závoru.

„Pane…“ zaslechl jsem ještě v záplavě ztlumeného mumlání za zdí, „…prosím bás… k službám… omylem!..“

Minul jsem zasklený pavilón, nevěděl jsem, kam jdu — chtěl jsem pouze uniknout těm hlasům co nejdál: neslyšet je. Trhl jsem sebou, když jsem ucítil na rameni nečekaný dotek. Byl to Marger, plavovlasý, hezký, usměvavý.

„Ach, odpusťte, Breggu, prosím vás tisíckrát za prominutí, to to trvalo…“

„Co bude s nimi?“ přerušil jsem ho bezmála hrubě a ukázal rukou na barák stojící o samotě.

„Prosím?“ zamrkal. „S kým?“

Vtom pochopil a podivil se:

„Vy jste tam byl? Zbytečné…“

„Jak to, že zbytečné?“

„To je šrot.“

„Jak to?“

„Šrot k přetavbě, už po selekci. Půjdeme? Musíme podepsat protokol…“

„Okamžik. Kdo provádí tu selekci?“

„Kdo? Roboti.“

„Cože? Oni sami??“

„Pochopitelně.“

Umlkl pod mým pohledem.

„Proč je nedávají opravit?“

„Je to nerentabilní…“ řekl pomalu s užaslým výrazem.

„A co se s nimi stane?“

„Se šrotem? Putuje tam,“ ukázal na štíhlý, osaměle stojící sloup martinské pece.

V pracovně na psacím stole ležely již připraveny papíry — protokol o kontrole, ještě nějaké lejstro. Marger postupně vyplnil rubriky, podepsal se a podal pero mně. Obracel jsem je v prstech.

„Možnost omylu je vyloučena?“

„Prosím?“

„Tam, v tom… šrotu, jak vy tomu říkáte, se mohou vyskytovat ještě výkonné, ještě docela schopné… nemyslíte?

Pozoroval mě, jako by docela nechápal, co říkám.

„Měl jsem takový dojem,“ dokončil jsem pomalu.

„Ale to přece není naše věc,“ namítl.

„Ne? A čí?“

„Robotů.“

„Jak to? My jsme přece měli kontrolovat…“

„Ale ne,“ usmál se ulehčeně, že konečně objevil zdroj mého omylu. „To s tím nijak nesouvisí. Kontrolujeme synchronizaci procesů, jejich tempo a efektivnost, ale nezasahujeme do takových detailů jako je selekce. To není naše věc. Nejenže je to zbytečné, ale bylo by to ostatně i nemožné, protože na každého žijícího připadá dnes průměrně osmnáct automatů. Přibližně pět z nich denně končí svou funkci a jde na šrot. To dělá denně množství řádu dvou miliard tun. Vidíte sám, že bychom to nestačili uhlídat, nemluvě již o tom, že struktura našeho společenského řádu je založena na opačném vztahu: automaty pečují o nás — a ne lidé o ně.“

Musel jsem uznat, že má pravdu. Již beze slova jsem podepsal papíry a vstal jsem.

Už jsme se loučili, když jsem se ho nečekaně, ke svému překvapení, otázal, zdali se vyrábějí roboti podobní lidem.

„Vlastně ne,“ řekl a dodal váhavě: „Způsobily svého času dost nesnází…“

„Jak to?“

„Znáte přece inženýry! Dosáhli v napodobování takové dokonalosti, že některé modely se nedaly rozlišit od živého člověka. Někteří lidé to nemohli snést…“

Znenadání se mi vybavila scéna v letadle, jímž jsem přiletěl z Luny.

„Nemohli to snést?“ opakoval jsem jeho slova. „Bylo to něco podobného fobii?“

„Nejsem psycholog, ale snad by se to mohlo tak nazvat. Ale to již je dávno…“

„Takoví roboti už nejsou?“

„Ale ano. Na některých kratších raketových tratích. Setkal jste se náhodou s takovým?…“

Odpověděl jsem vyhýbavě.

„Stačíte ještě zařídit své záležitosti?“ ptal se ustaraně.

„Jaké záležitosti?“

Vzpomněl jsem si, že prý jsem měl jednání v městě. Rozloučili jsme se u východu stanice, kam mě doprovodil, nepřestávaje mi děkovat, že jsem ho vytáhl ze svízelné situace.

Prošel jsem se po ulicích. Zašel jsem do realonu, ale opustil jsem jej ani ne v polovině pitomého představení. Pak jsem v hrozné náladě odjel do Klavestry. Asi kilometr od vily jsem glider poslal domů a zbytek cesty jsem urazil pěšky. Všechno v pořádku. To jsou mechanismy z kovu, drátů, skla, dají se smontovat i rozmontovat, říkal jsem si, ale nemohl jsem zaplašit vzpomínku na tu halu, na tmu s roztříštěnými hlasy, na to zoufalé blábolení, v němž bylo příliš mnoho smyslu, příliš mnoho praobyčejného strachu. Směl jsem o sobě tvrdit, že jsem v této věci odborník, zakusil jsem toho dost a dost, pro mne hrůza před náhlou zhoubou nebyla fikcí jako pro ně, pro ty moudré konstruktéry, kteří celý ten krám tak dobře zorganizovali. Roboti se zabývali sobě podobnými od začátku až do úplného konce. Lidé se do ničeho nepletou. Byl to uzavřený kruh precizních zařízení, která sama sebe vytvářela, reprodukovala i ničila, a já jsem nadarmo naslouchal příznakům mechanické agónie.

Na výšince jsem se zastavil. Krajina byla ve sklánějícím se slunci nevýslovně krásná. Jen zřídka, jako zářící černý šíp, prolétl po pásu dálnice glider a mířil k obzoru, nad nímž se namodralými, dálkou změkčenými obrysy tyčily hory. A mne naráz zaplavil pocit, že se na to nesmím dívat; jako kdybych na to neměl právo, jako kdyby v tom byl nějaký sprostý podvod, který mě rdousil. Usedl jsem mezi stromy, vtiskl tvář do dlaní a litoval, že jsem se vrátil.