„Kdybyste dovolil… rád bych se vás zeptal, zdali jste neměli nějaké nesnáze s automaty,“ otázal se mne z ničeho nic. A spíše z tónu, než z obsahu jeho otázky jsem vycítil, jak mu záleží na mé odpovědi. O to mu tedy šlo? Oč vlastně?

„Jde vám o defekty? Těch jsme měli více než dost. To je celkem přirozené. Typy ve srovnání s vašimi tak zastaralé…“

„Ne, o defekty ne,“ pospíšil si s odpovědí, „spíše o výkyvy ve spolehlivosti v tak proměnlivých okolnostech… my dnes bohužel nemáme možnost vyzkoušet své automaty za tak krajních podmínek…“

Nakonec všechno vyústilo do otázky čistě technické. Byl prostě zvědavý, jak se jevily některé parametry činnosti elektronických mozků v oblastech mohutných magnetických polí, v mlhovinách, v trychtýřích gravitačních perturbací. Ale nebyl jsem si docela jist, zda tyto údaje netvoří náhodou tu část archívu výpravy, která zatím není určena pro veřejnost. Řekl jsem mu, co jsem věděl, a doporučil jsem mu, aby si přesnější data vyžádal od Thurbera, zástupce vědeckého velitele výpravy.

„A směl bych se odvolat na vás?“

„Ovšem.“

Nadšeně mi děkoval. Byl jsem trochu zklamán. Tak to je všechno? Ale díky tomuto rozhovoru vytvořilo se mezi námi jakési pouto odbornosti. Pak jsem se zase já zeptal, co vlastně dělá. Nevěděl jsem, co je ta — selekční stanice, kterou měl kontrolovat.

„Ach, nic zajímavého. Obyčejná sběrna šrotu… chtěl bych se věnovat hlavně teoretické práci, zatímco tohle je především praxe a — mezi námi — nijak zvlášť nepostradatelná…“

„Praxe? Práce ve sběrně šrotu? Cože? Vy jste přece kybernetik a tak…“

„Kybernetického šrotu,“ vysvětlil mi s úšklebkem. A dodal nějak pohrdavě: „U nás se totiž móóóc šetří, abyste věděl. Nic nesmí přijít nazmar… Ve svém ústavě bych vám mohl ukázat všelicos zajímavého, ale tady — co bychom si…“

Pokrčil rameny. Glider odbočil ze silnice do vysokých kovových vrat a zamířil na prostorné tovární nádvoří. Viděl jsem řady transportérů, pojezdné jeřáby, jakési zmodernizované martinské pece.

„Tak už budete mít vůz k dispozici,“ řekl Marger.

Z okénka ve zdi, kde jsme se zastavili, vyklonil se robot a něco mu řekl. Marger vystoupil. Viděl jsem, jak gestikuluje, pak se na mne pln rozpaků obrátil.

„Hezké nadělení,“ řekl. „Gloor onemocněl… to je můj kolega… a já sám nesmím… Jak to udělat?!“

„Oč jde?“ otázal jsem se a také jsem vystoupil.

„Kontrolu musí provádět dva lidé, nejméně dva,“ vysvětlil. Tu se jeho tvář rozjasnila.

„Pane Breggu! Vy jste přece také kybernetik! Kdybyste neměl nic proti tomu!!“

„Oho,“ zasmál jsem se. „Kybernetik? Antikvární, dodejte. Já tomu přece nerozumím.“

„Ale to je pouhá formalita!“ přerušil mě. „Technickou stránku si pochopitelně vezmu na starost já, jde jen o podpis, o nic víc!“

Ah, tak je to?“ řekl jsem pomalu. Dobře jsem mu rozuměl, pospíchal za ženou. Ale já se nerad vydávám za někoho, kým nejsem. Na statistu se nehodím. Řekl jsem mu to, i když snad mírnějšími slovy. Zvedl ruce jako v obraně.

„Nevykládejte si to ve zlé! Leda že byste měl naspěch. Pravda… měl jste si něco vyřídit v městě. No, já už si nějak… promiňte, že…“

„To může počkat,“ namítl jsem. „Mluvte, prosím. Budu-li moci, pomohu.“

Vešli jsme do bílé budovy stojící stranou. Marger mě vedl chodbou, podivně pustou. Ve výklencích stálo několik nehybných robotů. V malé, prostě zařízené pracovně vytáhl ze skříně ve zdi svazek papírů. Rozkládal je po stole a začal mi vysvětlovat, v čem záleží jeho — totiž naše — funkce. Přednášet rozhodně nedovedl. Zapochyboval jsem brzy o vyhlídkách jeho vědecké kariéry: stále u mne předpokládal vědomosti, o nichž jsem neměl ponětí. Musel jsem mu stále skákat do řeči a klást zahanbujícně elementární otázky. Ale on, jelikož měl z pochopitelných důvodů zájem na tom, aby mě neodradil, přijímal všechny projevy mé ignorance div ne jako přednosti. Nakonec jsem se dověděl, že již desítky let trvá naprosté oddělení výroby od života.

Výroba byla automatizována. Probíhala pod kontrolou robotů, na něž dohlíželi další roboti. Ve výrobním cyklu již nebylo místo pro lidi. Společnost lidí byl jeden celek, roboti a automaty druhý celek. A jen aby se zabránilo nepředvídaným aberacím v neměnném řádu té mechanické armády práce, lidé museli provádět namátkové kontroly. Vykonávali je specialisté. Marger byl jedním z nich.

„Nepochybuji, že najdeme všechno v mezích normy,“ vysvětloval, „a pak, až zrevidujeme dílčí procesy, podepíšeme to. A tím to skončí.“

„Ale já pořád nevím, co se tu vyrábí…“ ukázal jsem na budovy za oknem.

„Nic!“ zvolal. „Právě, že nic. O to jde. Je to obyčejná sběrna šrotu… říkal jsem vám to přece…“

Úloha, jež mi tak nečekaně připadla, mne nijak zvlášť netěšila, ale nyní jsem již nemohl déle odmítat. „Dobrá… tak co mám vlastně dělat?!“

„Totéž co já: obejít soustrojí…“ Nechali jsme papíry v pracovně a šli jsme na tu kontrolu. První byla na řadě velká třídírna, kde automatické čelisti chytaly celé stohy plechů, zprohýbaných a rozbitých kadlubů, hnětly je a vrhaly do lisu. Bloky, které z nich vypadávaly, putovaly na pásech k hlavnímu transportéru. U vchodu si Marger nasadil na tvář malou masku s filtrem a druhou podal mně. Dorozumívat se voláním bylo vyloučeno, takový zde vládl hluk. Vzduch byl plný rezavého prachu, narudlých mračen valících se zpod lisů. Prošli jsme další halou, stejně hlučnou, a pohyblivým chodníkem jsme vyjeli vzhůru do patra, kde řady drtičů pohlcovaly drobnější, již úplně beztvárný šrot, vsypávaný do trychtýřů. Zasklený most vedl do protilehlé budovy. Tam Marger prohlédl záznamy kontrolních hodin a hned jsme vyšli na tovární nádvoří, kde nám robot zastoupil cestu a řekl, že inženýr Gloor volá Margera k telefonu.

„Promiňte mi na okamžik, hned se vrátím!“ zvolal Marger a seběhl po točitých schůdcích do nedalekého zaskleného pavilónku. Osaměl jsem na kamenných, sluncem rozpálených deskách. Rozhlédl jsem se. Budovy na protější straně nádvoří jsme již navštívili. Byly to třídírny a haly s drtiči. Vzdálenost a zvuková izolace působily, že odtamtud nedoléhal žádný hluk.

Za pavilónem, kde zmizel Marger, stála o samotě nízká, nezvykle dlouhá budova, něco jako plechový barák. Zamířil jsem k němu, hledaje stín. Avšak z kovových stěn sálal nesnesitelný žár. Chystal jsem se již odejít, když mě upoutal zvláštní, těžko definovatelný zvuk, jenž se rozléhal v baráku. Nepodobal se hlasu pracujících strojů. Asi po třiceti krocích jsem našel ocelové dveře. Stál před nimi robot. Když jsem vešel do jeho zorného pole, otevřel a ustoupil stranou. Nesrozumitelné hlasy zesílily. Nahlédl jsem dovnitř: nebylo tam docela tma, jak se mi v první chvíli zdálo. Mrtvý žár rozpálených plechů mi ztěžoval dýchání, takže bych se byl okamžitě vzdálil, kdyby mě nebyly ochromily hlasy, které jsem slyšel.

Byly to lidské hlasy — zkreslené, splývající v chraptivý chór, nezřetelné, blábolivé, jako kdyby v temnotě promlouvala hromada pokažených telefonů. Udělal jsem dva nejisté kroky, něco mi zapraštělo pod nohou a z podlahy se ozvalo hlasitě:

„…prosím bás… prosím bás… prosím bás pogorně…“

Ztuhl jsem. Dusný vzduch měl kovovou pachuť. Hlas přicházel zdola.

„…prosím bás pogorně podíbejte se… prosím bás…“

Přidal se k němu druhý, rytmicky skandující monotónní hlas:

„…anomálie excentrická… asymptoto kulovitá… nadire nekonečna… prasystéme lineární… systéme holonomický… prostore polymetrický… prostore sférický… prostore naježený… prostore ponořený…“

„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… prosím bás pogorně…“

Celé šero se hemžilo chrčivým šuškáním. Vyklouzlo z něho hlasitější:

„…živočich planetární, zetlelé bahno z těl, hle, rozbřesk bytí, fáze prvotní… i vynoří se milující med z krvavých těstomozkovců…“

„…brek… break… brabzel… be… brewe… weryskop…“

„… třído iracionální… třído mocná… třído pouštní… třído tříd…“

„…prosím bás… pogorně bás prosím… pobšimněte

si…“

„Tííícho…“