Knihu uzavírala kapitola o možnostech explorace pomocí robotů. I tento průzkum přinášel mrtvé vědomosti, ale touto cestou by se předešlo ztrátám na lidech.

A byl tam ještě několikastránkový dovětek, pokus o odpověď na otázku, zda existuje možnost cest nadsvětelnými rychlostmi a dokonce možnost tak zvaného „bezprostředního kosmického styku“, to jest překračování vesmírných hlubin bez ztráty času, — nebo téměř bez ní — díky nějakým, dosud neznámým vlastnostem látky a prostoru, pomocí nějakého „dálného spojení“. Tato teorie, či spíše hypotéza, nepodložená prakticky žádnými fakty, měla svůj název: teletaxie. Starek se domníval, že má argument, který vyvrací i tuto neodvolatelně poslední naději. Kdyby existovala, tvrdil, jistě by ji byla objevila některá z nejpokročilejších civilizací naší galaxie. Nebo jiných galaxií. V tom případě by její představitelé mohli navštívit v době nad pomyšlení krátké, prostřednictvím „dálného spojení“, všechny planetární systémy i slunce, včetně našeho. Avšak Země podobnou „teletaktiku“ doposud nezaznamenala. A to je důkaz, že o tomto bleskovém způsobu probádání kosmu lze sice uvažovat, ale nikdy je — uskutečnit.

Vracel jsem se domů jako omráčený, s jakýmsi téměř dětským pocitem osobní křivdy. Starek, jehož jsem nikdy neviděl, mě ranil jako nikdo. Můj neobratně vyprávěný obsah nepodává nezvratnou logiku jeho vývodů. Nevím, jak jsem se dostal do pokoje, jak jsem se převlékl. Jednu chvíli jsem dostal chuť na cigaretu — a zjistil jsem, že již dávno kouřím, sedě schoulený v posteli, jako bych na něco čekal. Pravda: na oběd. Na společný oběd. To bylo tak: měl jsem maličko strach z lidí. Nechtěl jsem si to přiznat, a proto jsem ukvapeně přistoupil na to, že budu vilu sdílet s cizími lidmi. A snad skutečnost, že jsem na ně čekal, vyvolávala ten můj podivný spěch, jako bych se snažil všechno stihnout, připravit se na jejich přítomnost, být díky knihám obeznámen s tajemstvím moderního života. Tak naplno bych si to nebyl přiznal ještě ani dnes ráno, ale po Starckově knize jako by tréma před setkáním ze mne najednou spadla.

Vytáhl jsem z přístroje na čtení namodralý, zrnku podobný krystalek a s úžasem plným hrůzy jsem jej odložil na stůl. To on mi zasadil tu ránu palicí do hlavy. Prvně od návratu jsem si vzpomněl na Thurbera a na Gimmu. Musím se s nimi sejít. Snad má ta knížka pravdu, ale nějaká jiná pravda stojí za námi. Stoprocentní pravdu nemá nikdo. Není to možné. Z otupělosti mě vytrhla znělka. Přitáhl jsem si svetr a zaposlouchán do sebe, již klidnější, sestoupil jsem dolů. Slunce prosvětlovalo víno na verandě, hala — jako vždycky odpoledne — byla plna rozptýlené, nazelenalé záře. V jídelně bylo prostřeno pro tři. Když jsem vstoupil, otevřely se protější dveře a objevili se ti mladí manželé. Na nynější dobu byli dost vysocí. Setkali jsme se v polovině cesty — jako diplomaté. Představil jsem se, podali jsme si ruce a zasedli ke stolu.

Zmocnil se mě jakýsi otupělý klid, asi jako boxera, který se před chvílí zvedl z prken po technicky bezvadném knokautu. Z té své lhostejnosti, jako z lóže, jsem pozoroval mladou dvojici.

Dívce nemohlo být ani dvacet. Daleko později, po obědě, jsem dospěl k přesvědčení, že bych ji nedovedl popsat, jistě si nebyla podobná ani na fotografii a já jsem na druhý den vůbec neměl představu, jaký vlastně má nosík, zdali rovný, nebo maličko nahoru.

Způsob, jakým vztahovala ruku po talířku, působil mi radost jako něco vzácného, jako překvapení, které nepotkává člověka denně. Usmívala se zřídkakdy a klidně, jako se špetkou nedůvěry k sobě samé, jako by si myslila, že se málo ovládá, že je příliš bujná, nebo snad vzpurná, a snažila se tomu moudře čelit, ale stále se té přísnosti vůči sobě samé nějak vyhýbala, věděla to, a dokonce jako by jí to připadalo i směšné.

Přitahovala pochopitelně můj pohled, a já s tím musel bojovat. Přesto jsem se na ni každou chvíli upřeně zadíval, na její kaštanové vlasy vyzývající vítr. Skláněl jsem hlavu nad talíř, pokukoval po ní úkradkem, když jsem sahal pro misky, takže jsem dvakrát málem převrhl vázičku s květinami; jedním slovem, počínal jsem si skvěle. Ale oni jako by mě vůbec neviděli. Měli jakési své, pouze o sebe se zachycující háčky pohledů, neviditelné nitky dorozumění, které je spojovalo. Nevím, zdali jsme za celou tu dobu vyměnili dvacet slov o tom, že je venku hezky, že krajina je půvabná a že je toto místo jako stvořené pro odpočinek.

Marger byl ani ne o hlavu menší než já, chlapecky štíhlý, přestože mu již mohlo být třicet pryč. Nosil tmavší oblek, byl to blondýn s dlouhou lebkou a s vysokým čelem. Zpočátku se mi zdálo, že je nevšedně hezký, ale jen do té chvíle, dokud zachoval nehybnou tvář. Sotvaže na ženu promluvil — a jejich rozhovor se skládal z náznaků a z jednotlivých slůvek pro nezasvěceného zcela nesrozumitelných — a usmál se přitom, stával se téměř ošklivým. A vlastně ne, pouze proporce tváře jako by se měnily v neprospěch! Rty se stahovaly vlevo, ztrácel výraz, dokonce i jeho úsměv byl bezbarvý, přestože měl krásné bílé zuby. Ale když ožil, pak měl i oči příliš modré i bradu příliš ukázkově vymodelovanou a vůbec, celý byl jako neosobní ideál mužské krásy rovnou z módního žurnálu. Co bych si namlouval — od prvního okamžiku jsem k němu pocítil antipatii.

Děvče — v duchu jsem tak musel jeho ženu nazývat i kdybych sám nechtěl — nemělo ani krásné oči, ani rty nebo pozoruhodné vlasy. Nebylo na něm nic neobyčejného. Celé bylo neobyčejné. S takovou dívkou bych mohl, stan na zádech, prochodit Skalisté hory křížem krážem, napadlo mi. Proč zrovna hory? Nevím. Vyvolávala ve mně představy tábořišť v kosodřevině, námahy výstupů, mořského pobřeží, kde není nic než písek a vlny. Snad jen proto, že neměla namalované rty? Přítomnost jejího úsměvu jsem cítil na druhé straně stolu, i když se vůbec neusmívala. V nenadálém záchvatu neomalenosti jsem náhle rozhodl podívat se na její hrdlo — a jako bych se dopouštěl krádeže.

Přihodilo se to již na sklonku oběda. K mému překvapení se na mne obrátil Marger — dal bych na to hlavu, že jsem se začervenal. Mluvil delší dobu, než jsem pochopil, oč mu jde. Že v domě mají pouze jeden glider a on že si jej bohužel musí vzít, protože pojede do města. Kdybych se tam také chystal, a nechtěl čekat do večera, jestli bych se nesvezl zároveň s ním. Mohl by mi samozřejmě poslat z města jiný glider, nebo…

Přerušil jsem ho. Začal jsem v tom smyslu, že se nikam nechystám, vtom jsem zaváhal, jako bych si na něco vzpomněl, a najednou již slyším svůj vlastní hlas, jak říká, že mám opravdu v úmyslu jet do města, a kdybych mohl…

„No, to je znamenité,“ řekl. Vstávali jsme zrovna od stolu. „Kdy by se vám to nejlépe hodilo?“

Chvíli jsme dělali cavyky, až jsem z něho dostal, že on má dost napilno. Řekl jsem tedy, že mohu vyjet třeba hned. Smluvili jsme si schůzku za půl hodiny.

Vrátil jsem se nahoru, trochu zaražen tímto obratem událostí. Na Margerovi mi nijak nezáleželo. A v městě jsem neměl pranic na práci. Nač mi tedy byla ta eskapáda? Navíc se mi zdálo, že jsem svou ochotu poněkud přehnal. Kdybych do města opravdu pospíchal, roboti by mi jistě ani nedovolili jít pěšky, ani by mě nenechali na holičkách. Že by něco ode mne chtěl? Ale co? Vždyť mě vůbec neznal. Lámal jsem si tím bůhsuď proč hlavu, až přišla smluvená hodina a já sešel dolů.

Jeho žena tam nebyla, ani v okně se neukázala, aby se s ním ještě jednou na dálku rozloučila. V prostorném vozidle jsme oba nějakou dobu mlčeli, pozorovali vynořující se zatáčky a serpentiny dálnice, která se vinula mezi horami. Poznenáhlu se zapředla rozmluva. Dověděl jsem se, že Marger je inženýr.

„Zrovna dnes musím na kontrolu do městské selekční stanice,“ řekl. „Vy prý jste také kybernetik…“

„Ze starší doby kamenné,“ namítl jsem. „Promiňte, ale jak to víte?“

„V cestovní kanceláři mi řekli, kdo bude naším sousedem, byl jsem pochopitelně zvědavý…“

„Aha.“

Na nějaký čas jsme se odmlčeli. Stále častěji se objevující značky z barevného plastiku nás upozornily, že se blížíme k předměstí.