Byla to doba velkých tragédií. Betrizovaná mládež se odcizovala vlastním rodičům. Nesdílela jejich zájmy. Ošklivila si jejich krvelačný vkus. Na mezidobí jednoho čtvrtstoletí bylo třeba zavést dva druhy časopisů, knih, divadelních her: jeden pro starší, druhý pro mladší pokolení. Ale to všecko se odehrálo před osmdesáti lety: nyní přicházely na svět děti třetí betrizované generace a nebetrizovaných zůstala na živu hrstka. Byli to starci stočtyřicetiletí. To, co tvořilo náplň jejich mladosti, zdálo se novému pokolení stejně daleké jako nám tradice starší doby kamenné.

V učebnici dějepisu jsem konečně nalezl informace o tom druhém největším úspěchu minulého století: bylo to ovládnutí gravitace. Nazývali ten čas také „věk parastatiky“. Má generace snila o ovládnutí tíže, doufajíc, že to způsobí naprostý převrat v astronautice. Skutečnost byla jiná. K převratu došlo, ale zachvátil především zeměkouli.

Problém „mírové smrti“ zaviněné dopravními nehodami byl postrachem mé doby. Vzpomínám si, co se nejgeniálnější mozky napřemýšlely, jak uvolnit silnice a cesty, ustavičně nabité, a jak aspoň trochu snížit stále vzrůstající statistiku nehod. Při katastrofách hynuly ročně milióny lidí, problém se zdál neřešitelný jako kvadratura kruhu… Bezpečnost chodců nejsme s to zaručit dnes ani v budoucnu, říkalo se. Nejdokonalejší letadlo, nejsilnější automobil nebo vlak, může se vymknout lidské kontrole. Automaty jsou spolehlivější než člověk, ale také se mohou pokazit. Každá, i ta nejdokonalejší technika, obsahuje určitou hranici, procento nespolehlivosti.

Parastatika, gravitační inženýrství, přineslo rozřešení stejně nečekané jako nutné, neboť svět betrizovaných se logicky musel stát světem naprosté bezpečnosti. Jinak by biologická dokonalost tohoto zásahu uvízla ve vzduchoprázdnu.

Römer měl pravdu. Podstata objevu se nedala vyjádřit jinak než matematikou, a dodám hned: pekelnou. Řešení nejobecnější, platné „pro všechny možné vesmíry“ přinesl Emil Mitke, syn poštovního úředníka, „jednostranný génius“, který učinil s teorií relativity totéž, co s Newtonovým učením provedl Einstein. Byla to historie dlouhá, nevšední, a jako každá pravdivá historie, neuvěřitelná. Směsice pohnutek nejmalichernějších i nejušlechtilejších, lidské směšnosti i lidské velikosti, která vyvrcholila po čtyřiceti letech vznikem „malých černých bedniček“.

Ty malé černé bedničky musel mít bez výjimky každý dopravní prostředek, každá loď nebo letadlo. Byly zárukou „dočasné spásy“, jak se na sklonku života žertem vyjádřil Mitke. V okamžiku nebezpečí, pádu letadla, srážky aut nebo vlaků, jedním slovem při katastrofě, uvolňovaly náboj „gravitačního antipole“, které při svém vzniku pohltilo setrvačnou sílu, uvolněnou při srážce (nebo řečeno obecněji: při prudkém zabrždění, při zániku rychlosti) a výsledkem toho procesu byla nula. Tato matematická nula byla tou nejpravdivější skutečností: absorbovala celý náraz, celou energii katastrofy a zachraňovala takto nejen osádky dopravních prostředků, ale také ty, jež by jinak rozdrtila jejich slepá hmota.

Černé bedničky se octly všude: dokonce ve výtazích, v jeřábech, v opascích parašutistů, na zaoceánských lodích a motorových kolech. Jednoduchost jejich konstrukce byla stejně ohromující jako složitost teorie, která stála u jejich zrodu.

První úsvit zarůžověl stěny mého pokoje, když jsem smrtelně unaven klesl na lůžko s vědomím, že jsem poznal základy překonání gravitace — po betrizaci — druhou největší revoluci, k jaké došlo za mé pozemské nepřítomnosti.

Vzbudil mě robot, který mi přinesl snídani do pokoje. Byla už téměř jedna. Usedaje na lůžku, ubezpečil jsem se, že mám po ruce Starckův spis Problematika hvězdných letů, který jsem minulou noc odložil.

„Měl byste jídat večeři pravidelně, pane Breggu,“ řekl mi vyčítavě robot. „Jinak onemocníte. A také četba do bílého rána se nedoporučuje. Lékaři na to mají velmi nepříznivý názor, víte?“

„Vím,“ odpověděl jsem, „a jak ty to víš?“

„Je to má povinnost, pane Breggu.“

Podal mi podnos.

„Příště se polepším,“ řekl jsem.

„Doufám, že jste si nevyložil špatně můj upřímný zájem, který nechtěl být dotěrností,“ odpověděl.

„Ani v nejmenším,“ řekl jsem.

Zatímco jsem míchal kávu a cítil, jak se mi pod lžičkou rozpouštějí kousky cukru, žasl jsem — způsobem stejně klidným jako mnohotvárným — nejen nad tím, že jsem skutečně na Zemi, že jsem se vrátil, nejen nad vzpomínkou na celonoční četbu, která mi ještě vířila a kypěla v hlavě, ale prostě nad tím, že sedím v posteli, že mi bije srdce, že žiju. A zatoužil jsem na počest tohoto objevu něco vykonat. Ale jako obvykle nenapadlo mi nic zvlášť moudrého.

„Poslyš,“ obrátil jsem se na robota, „mám k tobě prosbu.“

„Čekám na vaše rozkazy.“

„Máš chvilku čas? Zahrej mi tu písničku, tu ze včerejška!“

„S radostí,“ odpověděl a při veselých tónech hracího strojku jsem třemi doušky vypil kávu, a sotva robot odešel, převlékl jsem se a pádil do bazénu. Vážně nevím, proč jsem stále tak pospíchal. Něco mě pohánělo, jako bych tušil, že každou chvíli může skončit ten můj poklid, až příliš nezasloužený a neuvěřitelný. Ať již byl důvod jakýkoli, můj ustavičný spěch zavinil, že mi nezbylo času, abych se představil svým sousedům.

Nedíval jsem se napravo nalevo a uháněl přes zahradu, několika skoky jsem se octl na vrcholku můstku a zrovna, když jsem se odrážel od trampolíny, zahlédl jsem dva lidi, kteří vyšli za domem.

Z pochopitelných důvodů jsem si je nemohl prohlédnout. Dokončil jsem salto, nepříliš povedené, a ponořil se ke dnu. Otevřel jsem oči. Voda byla jako rozkmitaný křišťál, zelená, stíny vln tančily po dně ozářeném sluncem. Plul jsem nízko nad ním, ke schůdkům, a když jsem se vynořil, nebyl již v zahradě nikdo. Ale mé pohotové oči přece jen zachytily v letu obraz muže a ženy, které jsem na zlomek vteřiny, při pádu hlavou dolů, zahlédl. Moji sousedé tedy již přijeli. Zamyslil jsem se, mám-li ještě jednou přeplavat bazén, ale Starek zvítězil.

Úvod ke knize — mluvil v něm o letech k hvězdám jako o bláhovosti astronautického mládí — mě tak dopálil, že už jsem byl odhodlán knihu zavřít a víckrát se k ní nevrátit. Ale přemohl jsem se. Ostatně můj nedostatečný oděv — seděl jsem totiž na písku jen v plavkách — nebyl pro tuto četbu nejvhodnější. Zašel jsem si nahoru, převlékl se, a když jsem sestupoval po schodech, všiml jsem si na stole mísy plné bledě růžových plodů, poněkud podobných hruškám. Nacpal jsem si jimi kapsy u zahradních kalhot a našel si co nejodlehlejší zákoutí, chráněné ze tří stran živým plotem. Vyšplhal jsem na starou jabloň, vyhlédl si nejvhodnější vidlici, která by unesla mou tíhu, a zabral jsem se do studia této pohřební řeči nad mým životním dílem.

Po hodině jsem si nebyl svou věcí tak jist. Starek uváděl argumenty, kterým bylo těžko oponovat. Vycházel z hubených údajů, jaké přivezly dvě prvé výpravy, jež předcházely naší. My jsme jim říkali „nabodnutí“, jelikož to byla pouhá sondáž na vzdálenost několika světelných let. Starek vypracoval statistické tabulky pravděpodobnosti rozptylu, jinými slovy „hustoty zalidnění“ celé galaxie. Pravděpodobnost setkání s myslícími bytostmi odhadoval na jednu ke dvaceti. Jinak řečeno: na každých dvacet výprav v okruhu 1000 světelných let — jedna měla naději, že objeví obydlenou planetu. Tento výsledek — i když to zní podivně — považoval Starek za zcela povzbudivý, ale plány kosmických styků pohřbil dedukcemi a vývody až v druhé části své analýzy.

Kypěla ve mně žluč, když jsem četl, co neznámý autor psal o výpravě, jako byla naše, to znamená o výpravách podnikaných před objevem Mitkova efektu a parastatických úkazů. Pokládal je totiž za absurdní. Avšak teprve od něho jsem se černé na bílém dověděl, že zásadně je možná stavba kosmické lodi, která by dosahovala zrychlení řádu tisíc, ba dokonce dvou tisíc gé. Osádka takového letadla by vůbec nepociťovala akceleraci ani brždění — na palubách by vládla stálá tíže, odpovídající zlomku pozemské. Nuže, Starek připouštěl, že lety k hranicím naší galaxie, ba dokonce i na jiné galaxie — transgalaktodromie, o níž snil Olaf — jsou možné v rozmezí jediného lidského života. Při rychlosti o nepatrný zlomek procenta menší než rychlost světla zestárlo by mužstvo pouze o několik desítek měsíců a navrátilo by se po letu do hlubin metagalaxie zpět na Zemi. Na zeměkouli zatím ovšem uplynou ne stovky, ale milióny let. Civilizace, jakou by kosmonauti po svém návratu zastali, by je nemohla do sebe vtělit. Snadněji by se za našich časů zapojil do života neandrtálec. To nebylo všechno, nešlo přece o osudy hrstky lidí. Oni byli posly lidstva. Jejich prostřednictvím kladlo otázky, na něž měli přinést odpověď. Jestliže se odpověď měla dotýkat problémů souvisících se stupněm vývoje civilizace, pak ho lidstvo muselo dosáhnout dříve, než oni se vrátili. Od chvíle, kdy byla otázka položena, a kdy na ni přišla odpověď, uplynuly milióny let. Ale to ještě není všechno. Odpověď by byla neaktuální, mrtvá. Přinášeli totiž zprávy o stavu jiné, mimogalaktické civilizace z doby, kdy lidé dospěli k druhému hvězdnému břehu. Ale za jejich cesty zpátky onen svět přece také neustrnul, také on pokročil vpřed o milión, dva, tři milióny let. Otázky a odpovědi se tedy míjely chaoticky jako hřebeny a úpatí vln, opožďovaly se o mnoho set věků, zpoždění je anulovalo a činilo z celé výměny myšlenek, hodnot a zkušeností — fikci. Marnost. Byli tedy zprostředkovateli a zvěstovateli mrtvých obsahů a jejich dílo bylo aktem neodvratného a naprostého vyobcování z lidských dějin. Kosmické výpravy tudíž znamenaly jakousi dezerci, dříve neznámou a ze všech možných tu nejnákladnější, dezerci z oblasti historických proměn. Pro tuto vidinu, pro takové vždycky ztrátové, vždycky zbytečné šílenství měla Země pracovat s největším vypětím sil? A dávat mu své nejlepší lidi?