„Tenkrát v noci?“

„Ano. A pak Kereneia a Arkturus a ten měsíc. Chlapče, o tom měsíčku se mi občas ještě zdává, a jednou jsem kvůli tomu spadl z postele, no vážně. No, ten měsíc! Ano, ale co… vidíš, mám zřejmě sklerózu. Pořád zapomínám… Ale pak se seběhlo to všecko, a já se přesvědčil, že tobě o to nešlo. Libuješ si v tom, jinak to nedovedeš. Pamatuješ, jak jsi žádal Venturiho o jeho vlastní výtisk té knížky, takové té červené, co to bylo?“

„Topologie hyperprostoru.“

„No, no. A on povídá ‚To je pro vás moc těžké, Breggu, nemáte průpravu‘…“

Musel jsem se smát, tak věrně napodobil hlas Venturiho.

„Měl pravdu, Olafe. Bylo to moc těžké.“

„Ano, tenkrát, ale později jsi věděl, jak na to, že?“

„Věděl. Ale… bez uspokojení. Víš proč. Chudák, ten Venturi…“

„Nic neříkej. Čertví kdo koho má víc litovat — ve světle dalších událostí.“

„Ten už nemůže nikoho litovat. Tys byl tenkrát na horní palubě, že?“

„Já?! Na horní palubě? Člověče, stál jsem vedle tebe!“

„Pravda. Kdyby nebyl všechno najednou pustil do chlazení, byl by z toho možná vyvázl se spáleninami. Stejně jako Arne. Asi ztratil hlavu.“

„Ne, ty jsi báječný. Arne přece beztoho zahynul!“

„O pět let později. Pět let je pět let.“

„Takových let?“

„Nyní tak mluvíš ty sám. Ale předtím u vody, když jsem já začal, tak sis na mne vyjel.“

„A kdo to měl poslouchat?! No, uznej. Řekni sám — co bys ostatně povídal. Když jsi vylezl z té díry na Ke…“

„Dej konečně té díře svatý pokoj!“

„Nedám. Nedám. Teprve tehdy jsem totiž pochopil, co v tobě je. My jsme se tenkrát ještě tak neznali jako později. Když mi Gimma řekl, za měsíc potom, že Arder letí s tebou, myslil jsem si, že — ne, nevím! Jdu za ním, ale nic nemluvím. On pochopitelně okamžitě uhodne. ‚Olafe,‘ povídá, ‚nezlob se. Ty jsi můj nejlepší přítel, ale tentokrát letím s ním, ne s tebou, protože…‘ víš co řekl?“

„Ne,“ řekl jsem. Hrdlo jsem měl sevřené.

„…‚protože on jediný sestoupil dolů. On jediný. Nikdo nevěřil, že se tam dá sestoupit, on sám tomu nevěřil.‘ — Tys věřil, že se vrátíš?“

Mlčel jsem.

„Tak vidíš, darebáku! ‚On se buďto vrátí se mnou,‘ povídá Tom, ‚nebo se nevrátí nikdo z nás‘.“

„A já se vrátil sám…“ doplnil jsem.

„A ty ses vrátil sám. Nepoznal jsem tě. Jak já se tenkrát vylekal! Byl jsem dole, u vývěv.“

„Ty?“

„Já. Dívám se, nějaký cizinec. Naprosto cizí člověk. Napadlo mi, že mám halucinace. Měl jsi dokonce skafandr celý červený.“

„To byla rez. Praskla mi trubka…“

„To říkáš mně? Já jsem přece později tu trubku svařoval. Jak tys vypadal… No, ale později…“

„Tenkrát s Gimmou…?“

„Ano. To v protokolech není. Vystříhali pásky. Za týden. Sám Gimma, tuším. Myslil jsem, že ho tenkrát zabiješ, černé nebe!“

„Nemluv o tom,“ žádal jsem ho. Cítil jsem, že ještě chvíli, a začnu se třást. „Nemluv, Olafe, prosím tě.“

„Nebuď hysterka! Mně byl Arder bližší než tobě.“

„Co to znamená: bližší — vzdálenější? Jaký to má význam? Jsi trouba. Kdyby mu byl dal Gimma náhradní vložku, byl by tu seděl s námi. Gimma vším šetřil, bál se, že nebude mít tranzistory, ale že nebude mít lidi, toho se nebál. Já…“ nedokončil jsem. „Olafe, to je čiré bláznovství, nechme toho.“

„My toho, Hale, zřejmě nechat nemůžem, aspoň pokud jsme spolu, ne. Gimma už nikdy potom…“

„Dej mi pokoj s Gimmou. Olafe! Olafe! Konec. Tečka. Nechci už slyšet ani slovo.“

„A o sobě taky nesmím mluvit?“

Pokrčil jsem rameny. Bílý robot chtěl sklidit ze stolu, ale nakoukl pouze do haly a odešel. Třeba ho zaplašily naše zvýšené hlasy.

„Hale, řekni, proč se vlastně zlobíš?“

„Nedělej se.“

„Ne, vážně.“

„Jak to, proč? To bylo přece kvůli mně…“

„Co — kvůli tobě?“

„S Arderem.“

„Cože?“

„Jasně. Kdybych se byl vzepřel od začátku, než jsme odstartovali, Gimma by dal…“

„Jak jsi mohl vědět, že mu selže zrovna rádio? A co kdyby to bylo něco jiného?“

„Kdyby. Kdyby. Nebylo žádné kdyby. Bylo to rádio.“

„Počkat! Tak ty ses s tím vláčel šest let a ani jsi nepípl?“

„A co jsem měl říkat? Myslil jsem, že je to jasné, ne?“

„Jasné! Černé nebe! Co to říkáš, člověče, vzpamatuj se! Kdybys to řekl, každý by si zaťukal na čelo. A když se Ennessonovi rozfokuzoval svazek, za to mohls taky? Co?“

„Ne. On… K rozohniskování může dojít…“

„Já vím. Vím všecko, vím tolik jako ty, neboj se. Hale, nebudu mít klid, dokud mi neřekneš…“

„Co zas?“

„Že sis to vybájil. To je úplný nesmysl. Arder sám by ti to řekl, kdyby mohl.“

„Děkuji.“

„Hale, že ti jednu vrazím…“

„Pozor. Jsem těžší.“

„Ale já mám větší vztek, rozumíš? Troubo!“

„Olafe. Nekřič tak, nejsme tu sami.“

„Dobrá. Hotovo. No — byla to pitomost nebo nebyla?“

„Nebyla.“

Olaf se nadechl, až mu zbělala chřípí.

„Pročpak ne?“ zeptal se skoro sladce.

„Protože už jsem předtím zpozoroval tu, tu Gimmovu zaťatou pěst. Mou povinností bylo to předvídat a dát Gimmovi jednu pod bradu hned, a ne až jsem se vrátil s Arderovým úmrtním oznámením. Byl jsem moc měkký, to je ono.“

„No dobrá, dobrá. Tys byl moc měkký… ano? Ne. Já — Hale! Já nemůžu. Odjedu.“

Vyskočil od stolu. Já také.

„Ty ses zbláznil!“ vykřikl jsem. „On si odjíždí! To je krásné, kvůli tomu, že…“

„Ano. Ano. Mám poslouchat tvoje báchorky? Ani mi nenapadne. Arder neodpovídal, že?“

„Dej mi pokoj.“

„Neodpovídal, že?“

„Neodpovídal.“

„Mohl mít únik?“

Mlčel jsem.

„Mohl mít tisíc jiných druhů havárie? A třeba vnikl do echového pásma? Třeba mu to absorbovalo signál, když ztratil v turbulencích kosmickou? Třeba se mu rozmagnetovaly emitory nad skvrnou…“

„Dost.“

„Nedáš mi za pravdu? Styď se!“

„Nic jsem neříkal.“

„Aha! Tak se mu mohlo stát cokoli z toho, co jsem vyjmenoval?“

„Mohlo…“

„Tak proč trváš na svém, že to bylo rádio, rádio a nic jiného než rádio?“

„Máš možná pravdu,“ řekl jsem.

Padla na mne strašná únava a začalo mi být všechno jedno.

„Máš možná pravdu…“ opakoval jsem. „Rádio bylo prostě nejpravděpodobnější, víš? Ne, nic už neříkej. Beztoho jsme o tom hovořili desetkrát víc, než je nutné. Nejlepší je neříkat nic.“

Olaf ke mně přistoupil.

„Koni,“ řekl, „ty koni nešťastná… Tisíckrát nic umořilo osla, víš? Všeho moc škodí!“

„Čeho moc?“

„Smyslu pro odpovědnost. Všeho s mírou. Co máš v úmyslu podnikat?“

„S čím?“

„Víš s čím?“

„Nevím.“

„Je to špatné, co?“

„Horší to být nemůže.“

„Nechceš odjet se mnou? Nebo někam — sám. Kdybys chtěl, pomohl bych ti to zařídit. Věci mohu vzít, buď je tady necháš…“

„Myslíš, že bych měl zmizet?“

„Nic nemyslím. Ale jak se na tebe dívám, když ti trošičku povolí nervy, jako před chvílí, pak…“

„Pak co?“

„Pak začínám přemýšlet.“

„Nechci odtud odjet. Víš, co ti řeknu? Nehnu se odtud, leda že…“

„Co?“

„Nic. Ten — tam v té opravně, co říkal? Kdy bude vůz? Zítra nebo ještě dnes? Nemohu se nějak upamatovat.“

„Zítra ráno.“

„Dobře. Podívej se — už se setmělo. Povídali jsme si celé odpoledne.“

„Kéž tě nebesa ušetří takových pohovorů.“

„To byl žert. Jdeme do vody?!“

„Ne. Něco bych si přečetl. Dáš mi…“

„Vezmi si, co chceš. Umíš zacházet s tím skleněným zrním?“

„Ano. Doufám, že nemáš toho — předčitatele, s tím pocukrovaným hláskem…“

„Ne. Pouze opton.“

„Dobře. Tak já si něco najdu. Budeš v bazénu?“

„Ano. Ale půjdu s tebou nahoru, musím se převléknout.“

Dal jsem mu pár knížek, hlavně historických, a jednu věc o stabilizování populační dynamiky, zajímalo ho to. I biologii, s velkou statí o betrizaci. A sám jsem se převlékl a začal jsem hledat plavky. Zas už se mi někam poděly. Nemohl jsem je najít. Vzal jsem si tedy Olafovy černé, přehodil přes sebe koupací plášť a vyšel z domu.

Slunce již zašlo. Od západu táhla hradba mračen a zhasínala světlejší část nebe. Odhodil jsem plášť na písek vychladlý po denním vedru. Usedl jsem a špičky prstů jsem se dotýkal hladiny. Rozhovor mě rozrušil — víc než jsem si chtěl přiznat. Arderův skon ve mně vězel jako osten. Olaf měl možná pravdu. Snad to byl pouze zákon paměti, která se s tím nedovedla smířit…