Литмир - Электронная Библиотека
A
A

Vstal jsem a skočil starťákem, bez rozmachu, hlavou napřed. Voda byla teplá; a já jsem byl připraven na chladnou, a tak jsem údivem poněkud zkoprněl. Vyplaval jsem nahoru. Byla příliš teplá, jako bych plaval v polévce. Vylezl jsem na protější straně a na startovním bloku jsem zanechal stopy rukou, temné vlhkostí, když mě něco bodlo u srdce. Arderův osud mě přenesl do zcela jiného světa a nyní, snad proto, že voda byla teplá, že měla být teplá, vzpomněl jsem si na děvče. A bylo to dočista takové, jako bych si vzpomněl na něco otřesného, na neštěstí, kterému zabránit nemohu a — musím.

Snad jsem si vybájil i tohle. Nejistě jsem obracel v hlavě tuto myšlenku, schoulen v padajícím soumraku. Vlastní tělo jsem sotva viděl, opálená kůže mé ukrývala ve tmě, mračna zastřela celé nebe a najednou, příliš nečekaně, nastala noc. Od domu se blížilo něco bílého. To byla její čepice. Zmocnila se mě panika. Pomalu jsem se zvedl — chtěl jsem prosté utéci, ale proti nebi mě postřehla.

„Pane Breggu?“ řekla tiše.

„Prosím? Chcete se vykoupat? Nebudu vás rušit. Zrovna odcházím…“

„Proč? Nerušíte mě… Je voda teplá?“

„Ano. Na můj vkus až moc,“ řekl jsem.

Přistoupila k okraji a lehce skočila. Viděl jsem pouze její siluetu. Plavky měla tmavé. Žbluňklo to. Vynořila se přímo u mých nohou.

„Odporná!“ zvolala a zafuněla. „Co to provedl… musíme napustit studenou, nevíte, jak se to dělá?“

„Ne. Ale hned to zjistím.“

Skočil jsem přes její hlavu, ponořil se hluboko, až jsem se nataženýma pažema dotkl dna a plaval jsem nad ním, dotýkaje se každou chvíli betonu. Pod vodou, jak to obyčejně bývá, bylo o trochu jasněji než na povětří, takže se mi podařilo zahlédnout ústí potrubí. Bylo ve zdi proti domu. Vyplaval jsem téměř bez dechu; byl jsem dlouho ponořen.

„Breggu!“ zaslechl jsem její hlas.

„Tady jsem, co se stalo?“

„Měla jsem strach…“ řekla tišeji.

„Z čeho?“

„Tak dlouho jste byl pod vodou…“

„Už vím, kde — hned to udělám,“ zvolal jsem a rozběhl se k domu. To hrdinské potápění jsem si mohl odpustit, kohouty bylo vidět na sloupku pod verandou. Pustil jsem studenou vodu a vrátil se k bazénu.

„Už. Bude to chvilku trvat…“

„No…“

Stála pod můstkem a já u kratší stěny bazénu, jako bych se bál přiblížit. Šel jsem tedy k ní, pomalu, jako mimoděk. Již jsem si zvykal na šero. Mohl jsem rozeznat rysy její tváře. Dívala se do vody. Moc jí to slušelo v té bílé čepici a připadala mi vyšší než oblečená.

Tyčil jsem se nad ní, až mi to začalo být trapné. Snad proto jsem najednou usedl. Pitomče! nadával jsem si, ale nic jsem tím nadáváním nevyřešil. Mračna houstla, tmy přibývalo, ale nevypadalo to na déšť. Citelně se ochladilo.

„Není vám zima?“

„Ne. — Pane Breggu?“

„Prosím?“

„Vody nějak nepřibývá…“

„Otevřel jsem výpusť… snad už to bude stačit. Zavřu ji.“

Když jsem se vracel od domu, napadlo mi, že bych mohl zavolat Olafa. Div jsem se nahlas nezasmál: tak to bylo hloupé. Bál jsem se jí…

Skočil jsem šipkou a hned jsem vyplaval.

„Snad už. Možná, že jsem to přehnal, řekněte, mohu přitočit teplou…“

Voda teď rychle opadávala, protože odtok byl ještě pořád otevřený. Děvče — viděl jsem její štíhlý stín na pozadí mračen — jako by váhalo. Třeba si to rozmyslila, třeba se vrátí domů, blesklo mi hlavou a já pocítil jakési ulehčení. V tom okamžiku skočila nohama napřed a lehce vykřikla. Bylo tam hodně mělko. Nestačil jsem ji varovat. Musela řádně narazit nohama o dno, zavrávorala, ale neupadla. Vrhl jsem se k ní.

„Udělala jste si něco?“

„Ne.“

„Je to kvůli mně. Jsem hlupák.“

Stáli jsme po pás ve vodě. Začala plavat. Vylezl jsem na břeh a rozběhl se k domu, uzavřel jsem odtok a vrátil jsem se. Nikde ji nebylo vidět. Tiše jsem vklouzl do vody a přeplaval bazén. Převrátil jsem se naznak, a lehkými pohyby paží jsem plaval ke dnu. Otevřel jsem oči. Viděl jsem temně sklovitou, drobnými vlnkami zčeřenou vodní hladinu. Pomalu mě to vyneslo, šlapal jsem vodu a uviděl jsem ji. Stála u samé zdi bazénu. Připlaval jsem k ní. Můstek se zvedal na druhé straně, bylo tu mělko, takže jsem se hned postavil na nohy. Voda, kterou jsem prorážel, při chůzi hlasitě šplouchala. Viděl jsem jí do tváře. Dívala se na mne. Ať již to zavinila prudkost posledních kroků — ve vodě se těžko chodí a nesnadno se náhle zastavuje — nebo sám už nevím proč, pravda je, že jsem se octl těsně vedle ní. Snad by se nebylo nic stalo, kdyby couvla, ale ona zůstala na místě s rukou na prvním příčli vyčnívajícím z vody a já už jsem byl příliš blízko, abych cokoli řekl, skryl se v hovoru…

Pevně jsem ji objal, byla studená, slizká jako ryba, jako podivný neznámý tvor. Ale najednou jsem v tom doteku tak chladném jako mrtvém — nepohnula se totiž vůbec — našel horkou skvrnu, její rty. Líbal jsem ji, líbal a líbal — bylo to učiněné šílenství. Nebránila se. Nevzpírala se nijak, byla jako bez života. Držel jsem ji za ramena, zvedl jsem její tvář vzhůru, chtěl jsem ji vidět, pohlédnout jí do očí, ale bylo již tak tma, že jsem je spíše uhodl. Nechvěla se. Jen něco pulsovalo — nevím zda mé srdce či její. Tak jsme stáli, až se — pozvolna — začala vysvobozovat z mých rukou. Pustil jsem ji okamžitě. Vystoupila po schůdkách na břeh. Já za ní a znovu jsem ji objal, nějak ze strany, chvěla se. Nyní se chvěla. Chtěl jsem něco říci, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani hlásku. Jen jsem ji držel a tiskl k sobě. Stáli jsme a ona se uvolnila podruhé, neodstrčila mě — ale bylo to tak, jako bych vůbec neexistoval. Ruce mi klesly. Odešla. Ve světle dopadajícím z mého okna jsem viděl, jak zvedla plášť, ani se do něho nezahalila a vystoupila po schodech. U dveří — v hale se také svítilo — zahlédl jsem třpyt vodních kapek na jejích zádech a stehnech. Dveře se zavřely, zmizela.

V prvním okamžiku jsem měl chuť vrhnout se do vody a už nevyplavat. Docela vážně. Ještě nikdy jsem nemel takový kolotoč v hlavě. Místo hlavy. Všechno dohromady bylo tak nesmyslné, nemožné, a nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co to znamená, a co teď mám podniknout. Ale proč byla taková… taková… Třeba ji ochromil strach. Ach, ten strach, ten věčný strach. Za tím bylo něco jiného. Co? Jak jsem to mohl vědět, já nebo Olaf. Ostatně, cožpak jsem patnáctiletý kluk a poběžím si k němu o radu, když jsem políbil děvče?

Ano, řekl jsem si. Poběžím. Šel jsem k domu, zvedl svůj plášť, vytřásl z něho písek. V hale bylo světlo. Přistoupil jsem k jejím dveřím.

Možná, že mi otevře, napadlo mi. Kdyby mi otevřela, přestalo by mi na ní záležet. Snad. A třeba to bude konec. Nebo dostanu políček. Ne. Oni jsou hodní, oni jsou betrizovaní, oni nemohou. Dá mi kapku mlíčka, to mi ohromně pomůže. Stál jsem tam snad pět minut a vzpomínal na podzemí Kerenei, na tu proslulou díru, o níž hovořil Olaf. Blahoslavená díra! Byla to asi stará sopka. Arder tam uvázl mezi balvany a nemohl vylézt a láva stoupala. Vlastně žádná láva. Venturi tvrdil, že to byl jakýsi gejzír — ale to bylo později. Arder — slyšeli jsme jeho hlas. Rádiem. Já tam sešplhal a vytáhl jsem ho, bože! Desetkrát mi to bylo milejší než tyto dveře. Ani nejslabší zvuk, nic.

Kdyby ty dveře měly aspoň kliku, ne, byla tam destička. U mne nahoře nebyla. Nevěděl jsem, je-li nějak nařízena, jako zámek, nebo zda se má stisknout. Byl jsem pořád stejný pračlověk. Z Kereneie.

Zvedl jsem ruku a zaváhal jsem. A co když se dveře neotevřou? Pouhá představa toho ústupu mi mohla poskytnout materiál k přemýšlení na dlouhou dobu. A cítil jsem, že čím déle stojím, tím mám méně síly, jako kdyby ze mne všechna vyprchala. Dotkl jsem se destičky. Neustoupila. Přitlačil jsem silněji.

„To jste vy?“ zaslechl jsem její hlas. Musela stát těsně za dveřmi.

„Ano.“

Ticho. Půl minuty. Minuta.

Dveře se pootevřely. Stála na prahu. Měla na sobě nadýchaný župan. Vlasy se jí rozsypaly po límci. Teprve teď — neuvěřitelné! — jsem si povšiml, že jsou kaštanové.

Dveře byly jen pootevřeny. Přidržovala je. Když jsem postoupil o krok, couvla. Samy bez nejtiššího zvuku za mnou zapadly.

37
{"b":"107799","o":1}