A najednou jsem si uvědomil, jak to všechno vypadá. Jako by mi spadly nějaké šupiny z očí. Dívala se bez hnutí, bledá, přidržujíc rukama cípy toho županu, a naproti ní já — crčí ze mne voda — nahý, v Olafových černých plavkách, v ruce plášť potřísněný pískem — a dívám se na ni.

A znenadání jsem se tomu všemu usmál. Vytřepal jsem plášť, oblékl jsem si jej, převázal a usedl. Všiml jsem si dvou mokrých skvrn tam, kde jsem předtím stál. Ale neměl jsem jí absolutně co říci. Nic. Co jsem mohl povědět? Naráz jsem to věděl. Bylo to jako inspirace.

„Víte, kdo jsem?“

„Vím.“

„Ach tak. To je dobře. Z cestovní kanceláře?“

„Ne.“

„To je jedno. Já jsem — barbar, víte?“

„Opravdu?“

„Opravdu. Hrozný barbar. Jak se jmenujete?“

„Nevíte?“

„Jak ti říkají?“

„Eri.“

„Unesu tě odtud.“

„Cože?“

„Ano. Unesu tě odtud. Nechceš?“

„Ne.“

„Nevadí. Unesu tě. Víš proč?“

„Snad ano.“

„Ne. Nevíš. Já sám to nevím.“

Mlčela.

„Nemohu proti tomu nic dělat,“ pokračoval jsem. „Stalo se to vlastně ve chvíli, kdy jsem tě uviděl. Předevčírem. U oběda.“

„Vím.“

„Počkej. Ty si možná myslíš, že žertuji.“

„Ne.“

„Jak můžeš… Pokusíš se o útěk?“

Mlčela.

„Nedělej to,“ požádal jsem ji. „To nepomůže, víš. Já ti beztoho nedám pokoj. Chtěl bych, věříš mi?“

Mlčela.

„To není jen proto, že nejsem betrizovaný. Mně na ničem nezáleží. Na ničem. Kromě tebe. Musím tě vidět. Musím se na tebe dívat. Musím slyšet tvůj hlas. Musím. A na ničem jiném mi nesejde. Nikde. Ještě nevím, co s námi bude. Předpokládám, že to špatně dopadne, ale mně je všechno jedno. Už tohle stojí za to. Proto, že já to říkám, a že ty to slyšíš. Rozumíš? Ne. Tomu ty porozumět nemůžeš. Vy jste se zbavili dramat, abyste mohli klidně žít. Já to nedovedu. Nepotřebuji to.“

Mlčela. Nabral jsem dechu.

„Eri,“ řekl jsem, „poslyš… Předně se posaď…“

Nepohnula se.

„Prosím tě, sedni si.“

Nic.

„To ti přece neublíží. Sedni si.“

Vtom jsem pochopil. Svaly ve tváři mi ztuhly.

„Když nechceš, tak proč jsi mě sem pouštěla?“

Nic.

Vstal jsem. Uchopil jsem ji za ramena. Nebránila se. Usadil jsem ji do křesla. Přitáhl jsem svoje, takže se naše kolena málem dotýkala.

„Můžeš dělat, co chceš. Ale poslouchej. Já za to nemohu a ty už teprve ne. Nikdo. Nechtěl jsem tomu, ale je to tak. Rozuměj: to je výchozí bod. Vím, že se chovám jako šílenec. Vím to, ale hned ti řeknu proč. Už na mne nikdy nepromluvíš?“

„To se uvidí,“ řekla.

„Děkuji ti i za to. Tak poslouchej. Já vím, že nemám pražádné právo a tak dále. Co jsem to chtěl říci… Před milióny lety žili takoví veleještěři, brontosauři, atlantosauři, slyšelas o nich někdy?“

„Ano.“

„To byli obři velicí jako dům. Měli neobyčejně dlouhý ohon, třikrát delší než tělo. To mělo za následek, že se nemohli pohybovat tak, jak by snad chtěli — lehce a elegantně. Také já mám takový ohon, víš. Deset let, bůhsuď proč, potloukal jsem se po hvězdách. Snad to bylo zbytečné. Ale to nevadí. To už neodčiním. To je můj ohon. Rozumíš? Nemohu jednat tak, jako by se to nestalo, jako by to nikdy neexistovalo. Nemyslím, že bys tím byla nadšena. Tím, co jsem řekl, co říkám a co ještě povím. Ale nevidím jinou cestu. Musím být s tebou, dokud to bude možné — a to je vlastně všecko. Řekneš něco?“

Dívala se na mne. Zdálo se mi, že zbledla ještě o trochu víc, ale to mohlo způsobit osvětlení. Seděla, schoulena do toho svého nadýchaného župánku, jako by jí bylo zima. Chtěl jsem se zeptat, je-li jí chladno, ale zase jsem nemohl promluvit. Mně — mně tedy zima nebylo.

„Co byste udělal vy… na mém místě…“

„Výborně!“ pochválil jsem ji. „Předpokládám, že bych bojoval.“

„Nemohu.“

„Vím. Myslíš, že je to pro mne snadnější? Přísahám ti, že ne. Chceš, abych už odešel, anebo smím ještě něco říci? Proč se tak díváš? Víš už přece, že pro tebe udělám všecko? Ne? Nedívej se tak, prosím tě. ‚Všecko‘ z mých úst znamená něco docela jiného než z úst ostatních lidí.“

Strašně jsem lapal po dechu, jako bych dlouho běžel. Držel jsem obě její ruce — nevím jak dlouho, snad od začátku? Nevím. Byly tak drobné.

„Eri, Já, víš, jsem ještě nikdy necítil to, co v této chvíli. Teď. Jen si představ. Ta strašná prázdnota — tam. Nepopsatelná. Nevěřil jsem, že se vrátím. Nikdo nevěřil. Mluvili jsme o tom, ale jen tak. Oni tam zůstali. Tom, Arne, Venturi, a změnili se v kameny, v takové zledovatělé kameny ve věčné noci. Také já jsem tam měl zůstat, ale když už jsem zde a držím tvé ruce a smím na tebe mluvit a ty mě slyšíš, pak to možná není tak zlé. Tak ničemné. Snad není, Eri. Jen se tak nedívej. Zapřísahám tě. Poskytni mi příležitost. Nemysli si, že je to — jenom láska. Nemysli. To je víc. Víc. Nevěříš… Proč mi nevěříš? Já mluvím pravdu. Vážně mi ne…?“

Mlčela. Její ruce byly chladné jako led. „Nemůžeš, viď? To je nemožné. Ano, vím, že je to nemožné. Věděl jsem to od první chvíle. Neměl bych tady být. Tady by mělo být prázdné místo. Patřím tam. Není to má vina, že jsem se vrátil. Ano. Nevím, nač ti to všechno říkám? To není. Není, že? Je to jedno, jestliže tě to nezajímá. Ty sis myslila, že s tebou mohu dělat, co budu chtít? Nezáleží mi na tom, nechápeš? Nejsi hvězda…“

Nastalo ticho. Celý dům mlčel. Sklonil jsem hlavu k jejím rukám, ležícím bezvládně v mých dlaních a začal jsem hovořit k nim.

„Eri! Eri! Nyní již víš, že se mne nemusíš bát, pravda? Chápeš, že ti nic nehrozí. Ale je to — tak velká věc, Eri. Nevěděl jsem, že může existovat něco takového. Nevěděl jsem. Přísahám ti. Proč lidé létají k hvězdám? To nedovedu pochopit. Vždyť to mají tady. Anebo člověk napřed musí být tam, aby to pochopil. Ano, to je možné. Ted půjdu. Už jdu. Zapomeň na všechno. Zapomeneš?“ Přikývla hlavou. „Neřekneš to nikomu?“ Zavrtěla hlavou. „Opravdu?“

„Opravdu.“ To byl šepot. „Děkuji ti.“

Odešel jsem. Schody, jedna stěna krémová, druhá zelená. Dveře od mého pokoje. Otevřel jsem okno dokořán, zhluboka jsem dýchal. Jak nádherný vzduch. Od chvíle, kdy jsem od ní odešel, byl jsem naprosto klidný. Usmíval jsem se dokonce, ne rty, ani obličejem. Usmíval jsem se v nitru, shovívavě, své vlastní hlouposti, že jsem nevěděl, přestože to bylo tak — prosté. Skloněn, prohrabával jsem se v obsahu sportovního kufru. Mezi lany? Ne. Nějaké balíčky, co je v nich. Ne, moment…

Tady byl. Vzpřímil jsem se a najednou jsem se zastyděl. Svítí se. Tak bych nemohl. Šel jsem zhasnout, když se ve dveřích objevil Olaf. Byl oblečen. Nešel si lehnout?

„Co to děláš?“

„Nic.“

„Nic? Co to tam máš? Neschovávej to!“

„To nic…“

„Ukaž!“

„Neukážu. Jdi.“

„Ukaž!!“

„Ne.“

„Já to věděl! Ty darebáku!“

Tu ránu jsem nečekal. Otevřel jsem ruku, vyklouzla mi z ní ta věc, dopadla na podlahu, ale my už jsme byli v sobě, dostal jsem ho pod sebe, převrátil se, psací stůl odlétl, převržená lampa udeřila o zeď, až to zadunělo v celém domě. Už jsem ho měl. Nemohl se mi vyprostit, jen se svíjel, zaslechl jsem výkřik, její výkřik, pustil jsem ho, uskočil zpět.

Stála ve dveřích.

Olaf se zvedal na kolena.

„Chtěl se zabít. Kvůli tobě!“ zachroptěl. Držel se za hrdlo.

Odvrátil jsem tvář. Opřel jsem se o zeď, nohy se pode mnou třásly. Bylo mi tak hanba, tak strašně hanba. Dívala se na nás, střídavě na jednoho i na druhého. Olaf se stále ještě držel za krk.

„Odejděte,“ řekl jsem tiše.

„Napřed musíš oddělat mne.“

„Smiluj se!“

„Ne.“

„Odejděte… prosím vás…“ to řekla ona. Oněměl jsem, s otevřenými ústy. Olaf ji ohromeně pozoroval.

„Děvče, on…“

Zavrtěl hlavou.

Nespouštěje z nás obou oči, trochu bokem, trochu pozpátku, odešel.

Dívala se na mne.

„Je to pravda?“ zeptala se.

„Eri,“ zasténal jsem.

„Musíš?“ zeptala se.

Přikývl jsem hlavou, že ano, ale ona zavrtěla hlavou, že ne.

„Jak to?“ řekl jsem. A ještě jednou, trochu koktavě: „Jakto?“