Mlčela. Přistoupil jsem k ní a spatřil, že se celá choulí, a že ruce, jimiž přidržuje rozevřené okraje měkkého županu, se třesou.

„Proč? Proč se mě tak bojíš?“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Ne.“

„Ale chvěješ se.“

„To jen tak.“

„A… půjdeš se mnou?“

Přikývla hlavou, dvakrát, jako dítě. Objal jsem ji tak lehce, jak jsem dovedl, jako by celá byla ze skla.

„Neboj se…“ řekl jsem. „Podívej…“

Mně samému se třásly ruce. Proč se mi netřásly tenkrát, když jsem poznenáhlu šedivěl, čekaje na Ardera? K jakým rezervám, k jakým tajným komnatám jsem to konečně dospěl, abych se dověděl, jaká je má hodnota?

„Posad se,“ řekl jsem, „celá se třeseš! Anebo ne, počkej.“

Položil jsem ji na svou postel. Přikryl jsem ji po krk.

„Je to lepší?“

Přitakala hlavou, že lepší. Nevěděl jsem, je-li tak nemluvná pouze se mnou, nebo je-li to její zvyk.

Klekl jsem u postele.

„Pověz mi něco,“ zašeptal jsem.

„Co?“

„O sobě, kdo jsi, co děláš. Co chceš, ne, co jsi chtěla, než jsem se ti pověsil na krk.“

Pokrčila lehce rameny, jako by chtěla odpovědět: O čem bych ti měla povídat.

„Nechceš mluvit? Proč?“

„To je vedlejší…“ řekla. Jako by mě těmi slovy uhodila. Ustoupil jsem.

„Jak to… Eri… jak to…“ blábolil jsem. Ale již jsem rozuměl. Vyskočil jsem a začal přecházet pokojem.

„Tak já to nechci. Nemohu. Nemohu. To nejde, já…“

Zase jsem strnul. Usmála se. Její úsměv byl lehounký, téměř nepozorovatelný.

„Eri, co?“

„On má pravdu,“ řekla.

„Kdo?“

„Ten váš přítel.“

„V čem?“

Bylo pro ni těžké to vyslovit. Odvrátila oči.

„Že jste bláhový.“

„Jak víš, že to řekl?“

„Slyšela jsem.“

„Náš rozhovor? Po obědě?!“

Přikývla hlavou. Zrudla. Dokonce jí zrůžověly lalůčky.

„Nemohla jsem neslyšet. Mluvili jste tak hrozně nahlas. Byla bych ráda odešla, ale…“

Pochopil jsem. Dveře jejího pokoje vedly do haly. „Pěkný hlupák!“ nadával jsem v duchu, samozřejmě, že sobě! Byl jsem jako omráčený.

„Slyšelas… všechno?“

Přisvědčila.

„A věděla jsi, že já o tobě…“

„Mhm.“

„Jak to? Nevyslovil jsem přece…“

„Věděla jsem to už dříve.“

„Jak?“

Pohnula hlavou.

„Nevím. Věděla. Vlastně napřed jsem si myslila, že se mi to zdá.“

„A kdy později?“

„Nevím. Během dne. Cítila jsem to.“

„Bála ses moc?“ zeptal jsem se pochmurně.

„Ne.“

„Ne? Proč ne?“

Matně se usmála.

„Vy jste úplně, ale úplně jako…“

„Jako co?“

„Jako v pohádce. Nevěděla jsem, že někdo může… být… takový. Ale nebýt toho, že… Vždyť víte… myslila bych si, že je to sen…“

„Ujišťuji tě, že ne.“

„Oh, já vím. Řekla jsem to jen tak. Víte, oč jde?“

„Ani ne. Jsem zřejmě — zabedněný, Eri. Ano, Olaf měl pravdu. Jsem trouba, hotový trouba. A proto mi to řekni po lopatě, ano?“

„Vy si myslíte, že jste hrozný, ale… vůbec ne. Jste jenom…“

Odmlčela se, jako by marně hledala slova. Poslouchal jsem ji s otevřenými ústy.

„Eri, dítě… já… já si vůbec nemyslil, že jsem hrozný. Hlouposti. Přísahám. Teprve, když jsem přiběhl sem a vyslechl tolik a dověděl se tolik nových věcí… Dost. Už jsem mluvil dost. Až příliš moc. Jaktěživ jsem nebyl tak upovídaný. Mluv, Eri. Mluv.“

Usedl jsem na postel.

„Nemám již opravdu o čem. Jenže nevím…“

„Co nevíš?“

„Co bude?“

Sklonil jsem se nad ní. Dívala se mi do očí. Víčka se jí chvěla. Náš dech se spojil.

„Proč ses dala líbat?“

„Nevím.“

Dotkl jsem se rty její tváře. Hrdla. Ležel jsem tak, hlavou na jejím rameni, a ze všech sil jsem zatínal zuby. Ještě nikdy mi tak nebylo. Nevěděl jsem, že tak může být. Chtělo se mi plakat.

„Eri,“ zašeptal jsem němě, pouhými rty. „Eri, zachraň mě.“

Ležela nepohnutě. Slyšel jsem, jako z veliké dálky, rychlé údery jejího srdce. Usedl jsem.

„Eri…“ začal jsem, ale neodvažoval jsem se dokončit. Vstal jsem, zvedl lampu, postavil ji na stůl a zakopl o něco. Byl to turistický nůž, ležel na podlaze — mrštil jsem jím do kufru. Obrátil jsem se k ní.

„Zhasnu,“ řekl jsem.

Neodpověděla. Dotkl jsem se vypínače. Byla naprostá tma, v otevřeném okně nebylo vidět žádná, ani ta nejvzdálenější světélka. Nic. Černo. Tak černo jako tam.

Zavřel jsem oči. Ticho šumělo.

„Eri…“ zašeptal jsem. Neodpověděla. Cítil jsem její hrůzu. Šel jsem tápavě k lůžku. Pokoušel jsem se zachytit sluchem její dech, ale jedině ticho zvonilo tónem, který všechno zaplavoval, jako by se zhmotňovalo v té temnotě a samo již bylo tmou. Měl bych odejít, napadlo mi. Ano. Hned půjdu. Ale naklonil jsem se a jako jasnovidec jsem našel její tvář. Přestala dýchat.

„Ne,“ dechl jsem. „Nic. Opravdu nic…“

Dotkl jsem se jejích vlasů. Hladil jsem je špičkami prstů, poznával je, ještě cizí, ještě neznámé, překvapivé. Tolik jsem si přál všechno pochopit. Ale třeba nebylo co pochopit? Jaké ticho. Zdalipak Olaf spí? Jistě ne. Sedí, naslouchá. Čeká. Mám tedy jít za ním? Ale nemohl jsem. Bylo to příliš neuvěřitelné, křehké. Nemohl jsem, nemohl. Položil jsem hlavu na její rameno, jediný pohyb a byl jsem u ní. Vycítil jsem, jak se celé její tělo napjalo. Uhnula. Zašeptal jsem:

„Neboj se.“

„Ne.“

„Chvěješ se.“

„To jen tak.“

Objal jsem ji. Tíže její hlavy na mé paži se přesunula do ohbí lokte. Leželi jsme tak vedle sebe, a vládla němá tma.

„Už je pozdě,“ zašeptal jsem. „Moc pozdě. Můžeš spát. Prosím tě, spi…“

Kolébal jsem ji pomalým napínáním a uvolňováním paže. Ležela tiše, ale cítil jsem teplo jejího těla i dechu. Byl rychlý. Také srdce bilo jako na poplach. Pomalu, pomaloučku se začalo uklidňovat. Musela být hodně unavena. Naslouchal jsem, napřed s otevřenýma, pak se zavřenýma očima, protože se mi zdálo, že tak lépe slyším. Spí už? Kdo je to? Proč pro mne tolik znamená? Ležel jsem ve tmě provívané větříkem za okny, který pohyboval záclonami, takže slabě, přesýpavě šelestily. Zaplavoval mě nehybný úžas. Ennesson, Thomas, Venturi, Arder. Nač to všechno bylo? Pro tohle? Špetka prachu. Tam, kde nikdy nevane vítr, kde nejsou oblaka ani slunce, ani déšť, kde není nic, tak naprosto nic, jako by to nebylo vůbec možné, jako by to ani nebylo možné vymyslit. A já tam byl? Byl jsem tam skutečně? Nač? Nic už jsem nevěděl, všechno splývalo v beztvarou tmu — strnul jsem. Zachvěla se. Pomalu se obrátila na bok, ale její hlava zůstala na mé paži. Něco řekla. Nesrozumitelně. Ale spala dál. Pokoušel jsem se vybavit si suprasféru Arktura. Zející propast, nad níž jsem letěl a letěl, jako bych kroužil na olbřímím, neviditelném kolotoči ohně. S uslzenýma, opuchlýma očima jsem mrtvě opakoval:

„Sonda nula, sedm. Sonda nula, sedm, nula, sedm. Sonda nula, sedm… nula, sedm…“

Tisíckrát, tisícetisíckrát, takže při pouhém pomyšlení na tato slova se něco ve mně bouřilo, jako bych je v sobě nosil vypálená, jako by byla ranou.

A odpovědí byl praskot v sluchátkách a chichotavá melodie, v níž má aparatura transponovala výšlehy protuberancí. A to byl Arder, jeho tvář, jeho tělo a raketa, proměněná v zářivý plyn. A Thomas? Zmizelý Thomas, o němž nikdo nevěděl, že… A Ennesson? Vycházeli jsme spolu špatně, nemohl jsem ho vystát. Ale v tlakové komoře jsem musel zápasit s Olafem, který mě nechtěl vypustit, protože bylo příliš pozdě: jak jsem byl ušlechtilý, nebesa černá i modrá… Ale to nebyla ušlechtilost, to byla výhradně otázka hodnoty. Ano. Každý z nás měl obrovskou hodnotu. Lidský život měl nejvyšší cenu tam, kde již nemohl mít žádnou, kde ho oddělovala od zkázy ta teninká, téměř pomyslná blanka. Ten drátek nebo zkrat v Arderově rádiu. Ten svar ve Venturiho reaktoru, který Vos přehlédl, a kde nečekaně vznikla trhlina — to se přece stává, únava materiálu — a Venturi v několika, snad pěti vteřinách přestal existovat. A Thurberův návrat? A zázračné zachránění Olafa, který se vrátil, přestože byla směrová anténa proražena — kdy? Jak? Nikdo nevěděl. Olaf se vrátil — stal se div. Ano, jeden z miliónu. A jaké já jsem měl štěstí. Jak neobyčejné, nemožné štěstí… Paže mi dřevěněla, ale dělalo mi to nevýslovně dobře. Eri, řekl jsem v duchu. Eri, jako hlas ptáka je takové jméno. Hlas ptáka… Jak jsme vždycky žádali Énnessona, aby napodoboval ptáky. Uměl to. Ten to uměl! A když zahynul, všichni ti ptáci s ním…