Ale již se mi to mátlo, propadal jsem se. Plul jsem tmou. V poslední vteřině před usnutím se mi zdálo, že jsem tam, na svém místě v kóji, dole, až na samém železném dně, a vedle mne že leží malý Arne — na chvilku jsem se vytrhl. Ne. Arne byl mrtev, byl jsem na Zemi.

Děvče tiše oddechovalo.

„Nezapomenu ti to, Eri,“ řekl jsem bez dechu a usnul jsem, vdechuje vůni jejích vlasů.

Otevřel jsem oči a nevěděl jsem, ani kde jsem, ani kdo jsem. Tmavé vlasy rozhozené po mé paži — necítil jsem ji, jako by nebyla moje — mě překvapily. Na zlomek vteřiny. Vzápětí jsem věděl všechno. Slunce ještě nevstalo, za okny ležel mléčně bílý úsvit, bez kapky růžové, čistý, pronikavě chladný. Pozoroval jsem její tvář v tom nejjitřnějším světle, jako bych ji viděl poprvé. Spala, oddechovala zhluboka, ústa zavřená; nebylo jí asi příliš pohodlně na mé paži, a tak si podložila hlavu dlaní. A občas lehounce pohnula obočím, jako by se znovu něčemu divila. Byl to nepatrný pohyb, ale sledoval jsem jej pozorně, jako by na té tváři byl vepsán můj osud.

Vzpomněl jsem si na Olafa. Začal jsem nesmírně opatrně uvolňovat paži. Opatrnost byla zbytečná. Spala hlubokým spánkem. Něco se jí zdálo — nehýbal jsem se a snažil jsem se uhodnout nikoli sen, ale aspoň to, zdali sen není zlý. Nebyl. Její tvář byla téměř dětská. Odsunul jsem se od ní, vstal jsem. Byl jsem v koupacím plášti, tak jak jsem ulehl. Bos jsem odešel na chodbu, zavřel tiše a velice pomalu dveře a stejně opatrně jsem nahlédl do svého pokoje. Postel byla nedotčena. Seděl u stolu, s hlavou na rukou, a spal. Ani se nesvlékl — jak jsem to tušil. Nevím, co ho probudilo — můj pohled? Vytrhl se prudce, pohlédl na mne bystře jasnýma očima, vstal a protáhl se.

„Olafe,“ řekl jsem, „kdybych sto let…“

„Zavři zobák,“ navrhl mi zdvořile. „Hale, tys měl vždycky špatné sklony…“

„Zase už začínáš? Chtěl jsem ti jenom říci…“

„Vím, cos chtěl říci. Vždycky vím, co chceš říci, týden napřed. Kdybychom na Prométheovi byli potřebovali palubního kuráta, ty by ses na to místo hodil. Sakra, že mi to nenapadlo dřív. Vyškolil bych tě, Hale: žádné kázání. Žádné slavnostní projevy, zaklínání, přísahy a podobné. Jak je? Dobře?“

„Nevím. Snad. Nevím. Jde-li ti o to — pak mezi námi, nic…“

„Ne. Napřed bys měl kleknout,“ řekl. „Klečet na kolenou a mluvit. Troubo jeden, ptám se tě na to? Mluvím o perspektivách a tak dále.“

„Nevím. Já ti něco řeknu: myslím, že ona sama neví. Padl jsem jí na krk jako mlýnský kámen.“

„Tak? To je nepříjemné,“ poznamenal Olaf. Svlékal se. Hledal plavky. „Kolik vážíš? Sto deset?“

„Tak nějak. Nemusíš hledat, tvoje plavky mám já.“

„U všech čertů, tys vždycky všecko rád kradl,“ vrčel a když jsem je začal stahovat, řekl: „Blázne, nech si je. Mám v kufru druhé…“

„Jak se provádí rozvod, nevíš náhodou?“ zeptal jsem se.

Olaf na mne pohlédl od otevřeného kufru. Zamžikal.

„Ne. Nevím. Jak bych to mohl vědět? Slyšel jsem, že je to jako když se kýchne. A ani nemusíš říkat pozdravpámbů. Není tady náhodou slušná koupelna s vodou?“

„Nevím. Asi ne. Jenom taková ta… víš?“

„Ano. Osvěžující vánek s vůní ústní vodičky. Hnus. Pojďme do bazénu. Bez vody mám pocit, že jsem se nemyl. Spí?“

„Spí.“

„Tak běžíme.“

Voda byla studená a nádherná. Udělal jsem salto nazad s vrutem: vyšlo mi. Nikdy předtím se mi nepodařilo. Vyplaval jsem. Odfrkoval jsem a funěl, protože jsem si nosem nabral vodu.

„Dej si pozor,“ křikl na mne Olaf z břehu. „Musíš být na sebe opatrný. Vzpomínáš si na Markla?“

„Ano, a co má být?“

„Byl na čtyřech čpavkem prosáklých Jupiterových měsících a sotva dosedl na cvičném přístavišti a vystoupil z rakety, ověšený trofejemi jako vánoční stromeček, zakopl a zlomil si nohu. Dej pozor, říkám ti.“

„Vynasnažím se. Ta voda je zatraceně studená. Vylezu.“

„Správně. Mohl bys dostat rýmu. Deset let jsem ji neměl, ale jakmile jsem přiletěl na Lunu, dostal jsem kašel.“

„Bylo tam moc sucho, víš,“ řekl jsem s vážnou tváří. Olaf se zasmál a chrstl mi vodu do tváře. Skočil metr ode mne.

„Sucho, vážně,“ řekl, když vyplaval. „To je znamenitě řečeno, víš. Sucho, ale drobet nevlídno.“

„Ole, já už běžím.“

„Dobrá. Uvidíme se u snídaně. Nebo radši ne?“

„Samozřejmě.“

Vyběhl jsem nahoru a cestou jsem se utíral. Přede dveřmi jsem zatajil dech. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Stále ještě spala. Využil jsem toho a rychle se převlékl. Ba i oholit jsem se stačil ve své koupelně.

Strčil jsem hlavu do pokoje — zdálo se mi, že něco řekla. Když jsem po špičkách přistoupil k lůžku, otevřela oči.

„Spala jsem… tady…?“

„Ano. Ano, Eri…“

„Zdálo se mi, že někdo…“

„Ano, Eri, to já… já…“

Dívala se na mne, jako by ji postupně zaplavovala vzpomínka na všechno. Napřed se jí oči malounko rozšířily — údivem? — pak je zavřela, znovu otevřela, — úkradkem, úžasné rychle, ale tak, že jsem to přesto postřehl, nahlédla pod pokrývku — a ukázala zrůžovělou tvář.

Odkašlal jsem si.

„Jistě chceš jít do svého pokoje? Já bych odešel nebo…“

„Ne,“ řekla, „mám přece župan.“

Když usedala na posteli, přetáhla jeho cípy přes sebe.

„Už je to pravda?“ řekla tiše, takovým tónem, jako by se s něčím loučila.

Mlčel jsem.

Vstala, udělala několik kroků po pokoji, vrátila se.

Zvedla oči k mé tváři — byla v nich otázka, nejistota a ještě něco, co jsem nedovedl odhadnout.

„Pane Breggu…“

„Jmenuji se Hal. To je jméno…“

„Hale, já…“

„Prosím?“

„Já opravdu… nevím… chtěla bych… Seon…“

„Co?“

„No… on…“

Nemohla — nebo snad nechtěla — říci „manžel“?

„Vrátí se pozítří.“

„Tak?“

„Co… bude?“

Polkl jsem.

„Mám s ním promluvit?“ zeptal jsem se.

„Proč?“

Nyní jsem zase já pohlédl na ni, překvapeně a nechápavě.

„Říkal jste přece včera…“

Vyčkával jsem.

„Že… mě unesete.“

„Ano.“

„A on?“

„A to s ním nemám promluvit?“ zeptal jsem se přihlouple.

„Proč promluvit… Vy chcete sám…“

„A kdo?“

„To musí… znamenat konec?“

Něco mě začalo škrtit. Odkašlal jsem si.

„Není přece jiné východisko.“

„Já myslila, že je to… mesk.“

„Že to je…?“

„Vy… nevíte?“

„Nerozumím. Ne. Nevím. Co je to?“ řekl jsem a nějak divně mě zamrazilo. Zas už jsem se propadl do jedné z těch netušených mezer, zabředl do nedorozumění.

„To je tak… takový… taková… jestliže někdo potká… když chce… na nějakou dobu… vy o tom opravdu nevíte?“

„Počkej, Eri — nevím, ale zdá se mi, že začínám… Je to něco — provizorního — takové odročení — takové chvilkové dobrodružství?“

„Ne,“ řekla a trochu vykulila oči. „Nevíte… jaké jsou…“

Zrudla. Zbledla.

„Sama přesně nevím, jak to je,“ přiznala se najednou. „Jen jsem o tom slyšela. Já… jsem si myslila, že proto…“

„Eri. Nic nevím. A ať mě čerti vezmou, jestli za mák rozumím. Má to… Ale ať tak nebo tak — souvisí to nějak s manželstvím, ano?“

„Nu, ano. Jde se na úřad — a tam, nevím přesně co — rozhodně potom už je to… už to jde…“

„Ale co?“

„Bez překážek. Tak, že už se nedá nic namítat. Nikdo. Tedy ani… on.“

„Tak je to přece jen jakási legalizace… no, k čertu!.. Legalizace manželské nevěry, ano?“

„Ne. Ano. Totiž… to již není nevěra, ostatně — tak se to neříká. Já vím, co to znamená, učila jsem se tomu. To není nevěra, když já se Seonem pouze na rok…“

„Cože?“ řekl jsem, zdálo se mi, že špatně slyším. „Co zase tohle má znamenat? Jak to na rok? Manželství na rok? Na jeden rok? Proč?“

„To je na zkoušku…“

„Nebesa černá i modrá! Na zkoušku. A co je to mesk? To je avizo na příští rok?“

„Nevím, co je to avizo. To je… to znamená, že když se manželé po roce nerozejdou, že to platí. Jako sňatek.“

„Ten mesk?“

„Ano.“

„A když ne, tak co?“

„Nic. To nic neznamená.“

„Aha. Tak já už vím. Ne. Žádný mesk. Na věky věků. Víš, co to znamená?“