„Vím. Breggu?“

„Prosím?“

„Já… dělám aspiranturu z archeologie. Letos…“

„Rozumím. Dáváš mi na srozuměnou, že tím, že tebe považuji za hloupou, dělám ve skutečnosti hlupáka ze sebe?“

Usmála se.

„Vyslovil jste to velice výstižně.“

„Ano. Promiň. Nuže, Eri, mohu s ním promluvit?“

„O čem?“

Brada mi poklesla. Už zase! napadlo mi.

„No a jak to ke všem…“ Kousl jsem se do jazyka. „O nás.“

„To se přece nedělá.“

„Ne? Aha! No prosím. Tak co se dělá?“

„Provede se odloučení. Ale — pane Breggu… opravdu, já přece… nemohu jen tak…“

„A jak můžeš?“

Pokrčila bezradně rameny.

„Má to znamenat, že se vracíme tam, odkud jsme včera večer vyšli?“ zeptal jsem se. „Nezlob se, Eri, že tak mluvím… já jsem… v dvojnásobné nevýhodě, víš? Já přece neznám všechny formy, zvyklosti, to, co se sluší a nesluší, ani v obyčejném životě, natož v takových…“

„Ne, já vím. Ale já s ním… já… Seon…“

„Rozumím,“ řekl jsem. „Víš co? Sedneme si?“

„Mně se líp přemýšlí, když stojím.“

„Poslyš, Eri, vím, co mám udělat. Mám tě vzít, jak jsem řekl a někam odjet. Ale nevím, odkud čerpám tu jistotu. Třeba ze své bezedné hlouposti. Ale zdá se mi, že by ti… se mnou… nakonec mohlo být dobře. Zatím, jak vidíš, jsem takový… no zkrátka a dobře: nechci to udělat. Nechci tě nutit. Výsledek toho je, že celá odpovědnost za toto mé… rozhodnutí — řekněme tomu tak — padá na tvou hlavu… Jinak řečeno: já nejsem mizera z pravé strany, ale jenom z levé. Tak. Vidím to jasně. Jasně to vidím. Teď již mi řekni jen jedinou věc: čemu dáváš přednost?“

„Té pravé…“

„Cože?“

„Té pravé straně… toho mizery…“

Začal jsem se smát. Možná trochu hystericky.

„Můj ty světe! Ano. Dobrá. Mohu si s ním tedy promluvit? Potom. To znamená, že bych sem přijel sám a…“

„Ne.“

„Tak se to nedělá? Možná. Ale já cítím, že bych měl, Eri…“

„Ne. Pěkně vás prosím. Opravdu ne. Ne!“

Najednou jí vytryskly slzy z očí. Vzal jsem ji do náručí.

„Eri! Ne. No, ne. Udělám, jak chceš, jenom neplač. Zapřísahám tě… neplač. Přestaň, slyšíš? A ostatně… plač si… sám nevím…“

„Já jsem… nevěděla, že to… může… tak…“ vyrážela ze sebe a vzlykala.

Nosil jsem ji po pokoji.

„Neplač, Eri… Nebo víš, co? Pojedeme pryč… na měsíc, chtěla bys? Když potom budeš chtít, vrátíš se…“

„Prosím vás…“ řekla, „prosím vás…“

Postavil jsem ji zase na zem.

„Tak to nejde? Když já nic nevím. Myslil jsem…“

„Ach, jaký vy jste! Jde to, nejde to! Já nechci! Nechci!“

„Ta pravá strana je čím dál tím větší,“ řekl jsem s nečekanou strohostí. „No, budiž, Eri. Už se s tebou nebudu radit. Obleč se, posnídáme a odjedeme.“

Dívala se na mne se stopami slz na tváři. Byla nějak zvláštně soustředěná. Svraštila čelo. Zdálo se mi, že chce něco říci a že to pro mne bude málo lichotivé. Ale jen si povzdechla a beze slova odešla. Zasedl jsem ke stolu. To mé rázné rozhodnutí — jako z nějakého románu o pirátech — bylo dílem okamžiku. Ve skutečnosti jsem byl stejně nerozhodný jako větrná růžice. Připadal jsem si jako slon mezi porcelánem. Jak mohu? Jak mohu? Ptal jsem se sám sebe. Ach, to je propletenec!

V pootevřených dveřích se objevil Olaf.

„Synu,“ řekl, „je mi líto. Má indiskrétnost přesahuje všechny meze, ale já to slyšel. Nemohl jsem neslyšet. Dveře se mají zavírat. A navíc máš takový sytý hlas. Hale — překonáváš sám sebe. Co od toho děvčete chceš? Aby ti padlo kolem krku proto, žes jedenkrát vlezl do nějaké dí…“

„Olafe!“ zavrčel jsem.

„Zachránit nás může jedině klid. Inu, archeolog našel hezkou vykopávku. Sto šedesát let, to už je starožitnost, ne?“

„Tvůj vtip…“

„…ti nevyhovuje. Vím. Mně taky ne. Ale co by mě potkalo, kdybych tě neznal jako svou vestu? Šel bych ti na funus, pravda? Hale, Hale…“

„Vím, jak se jmenuji…“

„A oč ti jde? Kuráte! Nástup! Pojíme a zmizíme!“

„Ani nevím kam.“

„Já náhodou vím. U moře jsou ještě k pronajmutí domky. Vezmete si auto…“

„Jak to: vezmete?“

„A co má být? Čestná stráž? Kuráte…“

„Jestli nepřestaneš, Olafe…“

„Dobrá. Já vím, ty by sis přál, aby byli šťastni všichni. Já. Ona. Ten Seol nebo Seon — ne, to nejde. Hale, odjedeme zároveň. Nanejvýš mě můžete svézt do Houlu. Tam si nastoupím do ulderu.“

„No no,“ řekl jsem, „připravil jsem ti příjemnou dovolenou, jen co je pravda.“

„Nenaříkám si. Nenaříkej ani ty. Možná, že z toho něco bude. A nyní už dost. Jde se!“

Snídaně probíhala v podivné atmosféře. Olaf povídal více než obvykle, ale celkem do vzduchoprázdna. Eri ani já jsme skoro nepromluvili. Pak bílý robot zavolal glider a Olaf s ním odjel do Klavestry pro auto. Napadlo mu to v poslední chvíli. Za hodinu již bylo auto v zahradě, naložil jsem celý svůj majetek. Také Eri si vzala své věci, zdálo se mi, že ne všechny, ale na nic jsem se neptal. Vlastně jsme vůbec nemluvili a za slunečného dne, který se stával čím dál dusnější, jsme odjeli. Napřed do Houlu — ležel trochu stranou — a tam vystoupil Olaf. O tom, že pro nás najal domek, se mi zmínil až v autě.

Vlastně jsme se ani nerozloučili.

„Poslyš, když ti pošlu oznámení… přijedeš?“

„To bych prosil. Napíšu svou novou adresu.“

„Napiš mi na poste restante do Houlu,“ řekl jsem. Podal mi svou tvrdou ruku. Kolik ještě takových bylo na celé zeměkouli?

Stiskl jsem ji, až mi kosti zapraštěly. Už jsem se neohlédl a usedl jsem za volant. Pustil jsem to hned stovkou. Jeli jsme necelou hodinu. Olaf mi řekl, kde mám ten domek hledat. Byl malý — čtyři pokoje. Bez bazénu, ale u pláže, těsně nad mořem. Když jsme na nejbližším návrší projeli kolem řady barevných domků rozhozených po pahorcích, zahlédli jsme ze silnice oceán. Ještě dříve, než se objevil, bylo slyšet jeho tlumený, daleký hukot.

Čas od času jsem pohlédl na Eri. Mlčela. Seděla strnule a jen zřídkakdy pohlédla na okolní krajinu. Domek — náš domek — měl být modrý s oranžovou střechou. Když jsem se dotkl jazykem rtů, cítil jsem slanou chuť. Silnice se vinula a sledovala čáru písčitého pobřeží. Oceán, s vlnami na dálku zdánlivě nehybnými, mísil svůj hlas s namáhavým řevem motoru.

Domek byl jeden z posledních. Malá zahrádka s keři zšedlými nánosem mořské soli nesla stopy nedávného orkánu. Vlny musely dosahovat až k nízkému plotu; tu a tam se povalovaly prázdné lastury. Šikmá střecha vybíhala dopředu a tvořila něco jako odvážně ochrnutou krempu plochého klobouku a poskytovala bohatý stín. Sousední domek bylo vidět za velkou, řídce porostlou dunou. Bylo k němu šest set kroků. Doleji, na srpkovité pláži, se rýsovaly drobné lidské postavy.

Otevřel jsem dveře.

„Eri.“

Vystoupila beze slova. Kdybych tak věděl, co se odehrávalo pod tím lehce zkrabaceným čelem. Šla po mém boku ke dveřím.

„Ne, tak ne,“ řekl jsem, „ty… nesmíš překročit práh, víš?“

„Proč?“

Zvedl jsem ji.

„Otevři…“ poprosil jsem ji.

Dotkla se prsty destičky, dveře se otevřely. Přenesl jsem ji přes práh a postavil na podlahu.

„To je takový zvyk. Pro… pro štěstí…“

Šla si prohlédnout pokoje. Vzadu byla automatická kuchyňka a jeden robot, vlastně ne robot, nýbrž takový elektrický blbeček na úklid. Mohl i servírovat. Vykonával rozkazy, ale mluvil jen pár slov.

„Eri,“ řekl jsem, „chceš jít na pláž?“

Zavrtěla hlavou, že ne. Stáli jsme v největším, bílém a zlatém pokoji.

„A co chceš, třeba…“

Dříve než jsem dokončil, zase stejný pohyb.

Už jsem věděl, co to věstí. Ale kostky byly vrženy a hra musela pokračovat.

„Přinesu věci,“ řekl jsem. Čekal jsem, jestli něco odpoví, ale usedla do křesílka zeleného jako tráva, a já jsem pochopil, že neřekne nic.