„Máme návštěvu,“ řekla a zůstala stát. Z otevřeného dřevěného ostění vyklouzl prostřený stolek a rozběhl se k ní jako psík. Velká světla zhasla, jakmile poručila gestem, aby se nad výklenkem s křesly — jaká to byla křesla, nemám pro to slov! — objevila malá lampa. A stěna ji poslechla. Měla zřejmě dostatek těch pučících a před očima rozkvétajících kusů nábytku. Naklonila se nad stolkem a zeptala se, aniž se na mne podívala:

„Blar?“

„Třeba,“ odpověděl jsem. Neptal jsem se na nic. Nemohl jsem nebýt primitivem, ale mohl jsem alespoň být barbarem mlčícím.

Podala mi vysoký kužel s trubičkou, měnil se jako rubín, ale byl měkký, jako bych se dotýkal ochmýřené kůžičky ovoce. Sama si vzala druhý. Usedli jsme. Nesnesitelně měkce, jako kdybych seděl na obláčku. Nápoj měl chuť neznámého čerstvého ovoce a obsahoval maličké hrudky, které se nečekaně a komicky rozstřikovaly po jazyku.

„Dobrý?“

„Ano.“

Třeba to byl rituální nápoj? Například pro vyvoleného, nebo naopak, na zkrocení zvláště nebezpečných? Ale již jsem si řekl, že se nebudu na nic vyptávat.

„Je lepší, když sedíš.“

„Proč?“

„Jsi strašně veliký.“

„Vím.“

„Schválně se snažíš být nezdvořilý?“

„Daří se mi to bez námahy.“

Dala se do tichého smíchu.

„Vtipný jsem taky,“ řekl jsem. „Spousta dobrých vlastností, co?“

„Jsi jiný,“ řekla. „Nikdo tak nemluví. Pověz mi, jaké je to. Co cítíš?“

„Nerozumím.“

„To předstíráš. A třeba jsi lhal, ne. Není možné. Nedovedl bys tak…“

„Skočit?“

„Na to jsem nemyslila.“

„Tak nač?“

Její oči se zúžily.

„Nevíš?“

„No, víš,“ řekl jsem. „Copak teď už se to nedělá?“

„Dělá, ale ne tak.“

„No, prosím, jak dobře to umím.“

„Ne. Jistě ne… ale tak, jako bys chtěl…“

Nedokončila.

„Co?“

„Víš sám. Cítila jsem to.“

„Měl jsem zlost,“ přiznal jsem se.

„Zlost,“ řekla pohrdavě. „Myslila jsem, sama nevím, co jsem si myslila. Nikdo by se toho neodvážil, víš.“

Začal jsem se neznatelně usmívat.

„A to se ti tak zalíbilo?“

„Jak ty nic nechápeš. Svět je bez strachu, ale tebe se člověk může bát.“

„Chceš ještě?“ zeptal jsem se. Její rty se pootevřely, znovu na mne pohlédla jako na šelmu.

„Chci.“

Přisunula se ke mně. Vzal jsem její ruku, položil ji na svou, naplocho — prsty sahaly stěží za dlaň.

„Proč máš tak tvrdou ruku?“ zeptala se.

„To je od hvězd. Jsou hranaté. A teď se zeptej: proč mám tak strašné zuby?“

Usmála se.

„Zuby máš docela obyčejné.“

Při těchto slovech zvedla mou ruku, ale počínala si tak opatrně, že jsem si vzpomněl na své setkání se lvem, a místo abych se cítil dotčen, usmál jsem se, protože to nakonec bylo strašně hloupé.

Zvedla se nad mým ramenem. Nalila si z malé černé lahvičky a vypila to.

„Víš, co to je?“ zeptala se, zavírajíc oči s takovým výrazem, jako kdyby ta tekutina pálila. Měla obrovské řasy. Jistě nepravé. Herečky vždycky mají nepravé řasy.

„Ne.“

„Neřekneš to nikomu?“

„Ne.“

„Perto…“

„No no…“ řekl jsem pro všechny případy. Otevřela oči. „Viděla jsem tě ještě předtím. Šel jsi s takovým příšerným starcem, ale pak ses vracel sám.“

„To je syn mého mladšího kamaráda,“ vysvětlil jsem. Nejpodivnější je, že je to vlastně pravda, mihlo se mi hlavou.

„Budíš pozornost, víš?“

„Co dělat?“

„Nejen tím, že jsi tak vysoký. Chodíš jinak a díváš se, jako bys…“

„Co?“

„Jako by ses měl na pozoru.“

„Před kým?“

Neodpověděla. Změnila se ve tváři. Oddechovala hlasitěji, pohlédla na svou ruku. Špičky prstů se chvěly.

„Již…“ řekla tiše a usmála se, ale ne na mne. Její úsměv byl extatický. Zorničky se jí rozšířily a pohltily duhovku, padala pomalu zpět, až spočinula na šedém opěradle, měděné vlasy se uvolnily, dívala se na mne v jakémsi triumfujícím ohromení.

„Polib mě.“

Objal jsem ji. A bylo to strašné, protože jsem po ní toužil i netoužil — zdálo se mi, že přestává být sama sebou, jako kdyby se každým okamžikem mohla změnit v něco jiného. Zaryla prsty do mých vlasů, její dech, když se ode mne odtrhovala, byl jako sténání. Jeden z nás je neupřímný, ničemný, myslil jsem si. Ale kdo? Ona nebo já? Líbal jsem ji, její tvář byla bolestně krásná, strašlivě cizí, pak již byla jenom mučivá rozkoš, ale i tehdy ve mně zůstal chladný, němý pozorovatel. Neztratil jsem sebe. Opěradlo, poslušné, div ne předvídavé, se stalo poduškou pro naše hlavy, bylo to jako přítomnost někoho třetího, urážlivě bdělá, a my, jako kdybychom o tom věděli, nevyměnili jsme za celou dobu ani jediné slůvko. Usínal jsem již, objímaje její šíji, a ještě se mi zdálo, že tu někdo stojí a dívá se a dívá…

Když jsem se vzbudil, spala. Byl to jiný pokoj. Ne, tentýž, ale nějak se změnil — část stěny se odsunula a ukázala okolí. Nad námi, jako zapomenuta, svítila úzká lampička. Naproti nad korunami stromů, ještě téměř černých, svítalo. Opatrně jsem se přesunul na okraj lehátka — zamumlala něco jako „Alane“, ale spala dál.

Prošel jsem prázdnými velkými síněmi. Byla v nich okna obrácená k východu. Vnikal jimi rudý svit a naplňoval průhledné tvary nábytku jiskrou červeného vína. Skrze řady pokojů jsem zahlédl kráčející postavu. Byl to ro bot, perleťově šedý, bez tváře, jeho trup slabě zářil, hořel v něm rubínový plamének, jako lampička před obrázkem.

„Chci odejít,“ řekl jsem.

„Prosím.“

Stříbrné, zelené, modré schody. V hale vysoké jako chrám jsem se rozloučil se všemi tvářemi Aen najednou. Byl již bílý den. Robot přede mnou otevřel vrata. Poručil jsem mu přivolat glider.

„Ano. Nepřejete si domovní?“

„Třeba domovní. Chci jet do hotelu Alcaron.“

„Prosím. K službám.“

Kdosi již tak se mnou mluvil. Kdo? Nemohl jsem si vzpomenout.

Po srázných schodech — aby hosté do smrti nezapomněli, že je to palác, ne dům, — jsme oba sestoupili. V záři vycházejícího slunce jsem vsedl do stroje. Když se rozjel, ohlédl jsem se. Robot ještě stál v úslužné póze, trochu podobný modlářce, s těmi svými sepjatými hubenými pažemi.

Ulice byly skoro liduprázdné. V zahradách, jako podivné opuštěné lodi, odpočívaly vily. Ano, skutečně odpočívaly, jako kdyby jenom chvilku si sedly mezi živými ploty a stromy, se složenými ostroúhlými, barevnými křídly. Ve středu města bylo živěji Jehlové mrakodrapy s vrcholky rozžhavenými sluncem, domy — skleníky, domy — obři, s široce rozkročenými chodidly oblouků. Ulice je probodávala, vybíhala do zmodralého prostoru. Ale na nic jsem se již nedíval. V hotelu jsem se vykoupal a zatelefonoval do cestovní kanceláře. Objednal jsem ulder na dvanáct. Připadalo mi trochu komické, jak nenuceně těmito slovy operuji, přestože nemám potuchy, co je to ulder.

Zbývaly mi ještě čtyři hodiny času. Spojil jsem se s hotelovým inforem a zeptal se na Breggovy. Sourozence jsem neměl, ale otcův bratr zanechal dvě děti, chlapce a dívku. I kdyby nežili oni, pak jejich děti…

Infor mi vyjmenoval jedenáct Breggů. Zeptal jsem se postupně na genealogii. Ukázalo se, že pouze jediný z nich,

Atal Bregg, pocházel z mé rodiny. Byl to vnuk mého strýce, ne nejmladší, bylo mu již šedesát. Věděl jsem tedy, co jsem chtěl. Zvedl jsem dokonce sluchátko, abych mu zatelefonoval, ale odložil jsem je. Co jsem mu koneckonců měl říci? Nebo on mně? Jak zemřel můj otec? Má matka? Já jsem přece umřel dříve než oni a neměl jsem, pohrobek, právo se ptát. Bylo v tom — tak jsem to v tomto okamžiku cítil — něco nepřirozeného, jako kdybych je podvedl tím, že jsem zbaběle uprchl před osudem a ukryl se v čase, který byl pro mne méně smrtelný než pro ně. To rodiče pochovali ve hvězdách mě, nikoli já rodiče na Zemi.

Přesto jsem zvedl sluchátko. Signál dlouho vyzváněl. Konečně se ozval domácí robot a řekl, že Atal Bregg není na Zemi.

„Kde je?“ zeptal jsem se rychle.

„Na Luně, odjel na čtyři dny. Co mu mám vyřídit?“

„Co dělá? Jaké je jeho zaměstnání?“ zeptal jsem se, „protože… nevím, je-li to ten, kterého hledám, třeba to byl omyl…“