Za okny přelétávala světélka, přesýpala se, měkce ustupovala dozadu, krajina byla nevýslovně krásná, a já, rozdrásaný, rozbolavělý, řítil jsem se za vytí pneumatik z jedné zatáčky do druhé, k Pacifiku, tam k těm skalám. Jednu chvíli, když to strojem smýklo víc, než jsem očekával, a vůz se dostal pravými koly za okraj silnice, lekl jsem se. Trvalo to zlomek vteřiny, pak jsem se dal do bláznivého smíchu — bojím se zahynout tady jen proto, že jsem se rozhodl udělat to jinde. A ten smích náhle přešel ve vzlykot. Měl bych to udělat rychle, myslel jsem si, protože už jsem jiný člověk. To, co se děje se mnou, je horší než strašné, je to odporné. A ještě něco jsem si v duchu říkal, že bych se měl stydět. Ale ta slova neměla závažnost, ani smysl. Tma byla už naprostá. Silnice skoro zela prázdnotou, v noci málokdo jezdil — tu jsem zpozoroval nedaleko za sebou černý glider. Běžel lehce, bez námahy tam, kde já jsem musel provádět neuvěřitelné věci s brzdami a plynem. Protože glidery se drží silnice magnetickou, gravitační nebo čertví jakou přitažlivostí. Mohl mě sice předjet bez zvláštní námahy, ale držel se za mnou takových osmdesát metrů. Chvíli jel trochu blíž, chvíli kousek dál, a na ostrých zatáčkách, když jsem zametal vozovku celým zadkem auta a řezal ji zleva, zůstával zpět. Nemyslím, že by mi nestačil, snad se šofér bál. Nebyl tam ostatně žádný šofér. Ale co mně je po tom glideru?

Nebylo mi to lhostejné, cítil jsem totiž, že se mi nevěší na paty jen tak náhodou. Tu mi blesklo hlavou, že je to Olaf, který nemaje (a plným právem) ke mně důvěry, co by se za nehet vešlo, schoval se tady někde v okolí, a čekal, jak se věci vyvinou. A při myšlence, že je tam můj zachránce, můj milý starý Olaf, který mi znovu nedovolí udělat to, co chci a co zamýšlím, a bude mi starším bratrem a utěšitelem, sevřelo se něco ve mně a na okamžik jsem neviděl cestu pro ten svůj rudý vztek.

Proč mě nenechá na pokoji!? pomyslil jsem si a začal jsem ze stroje ždímat poslední kapku, poslední možnost, jako kdybych nevěděl, že glider může jet bez námahy dvakrát rychleji než já. A tak jsme se řítili nocí mezi horami posypanými světélky. A přes pronikavé svištění proráženého vzduchu už bylo slyšet neviditelný, přede mnou se prostírající, obrovský, jako z bezedných propastí vycházející hukot Pacifiku.

Jen si jeď, říkal jsem si. Jen si jeď. Nevíš, co vím já. Sleduješ mě, stopuješ, nedáš mi pokoj, výborně; ale já ti uteču, já ti zdrhnu, že ani nemrkneš; a kdyby ses na hlavu stavěl, nic ti to nepomůže, protože glider ze silnice nesjede. Takže budu mít čisté svědomí i v poslední vteřině. Výborně!

Právě jsme minuli domek, kde jsme bydlili. Jeho tři osvětlená okna mě bodla, když jsem se řítil mimo, jako by mi chtěla dokázat, že není utrpení, které by se nedalo vystupňovat. Dostal jsem se na poslední úsek silnice, rovnoběžný s oceánem. Tu glider k mému zděšení najednou zvýšil rychlost a začal se drát kupředu. Uzavřel jsem mu brutálně cestu tím, že jsem zajel vlevo. Couvl, a tak jsme manévrovali — kdykoli chtěl vyrazit vpřed, zahradil jsem mu strojem levý pás silnice, snad pětkrát. Najednou, přestože jsem mu zatarasil cestu, začal mě předjíždět. Karosérie vozu se div neotřela o černý lesklý plášť střely bez oken a zdánlivě i bez lidí. V tom okamžiku jsem nabyl naprosté jistoty, že to může být jedině Olaf, protože žádný člověk by se něčeho takového neodvážil… Ale Olafa jsem přece zabít nemohl. Nemohl. Proto jsem ho pustil. Dostal se přede mne, a já myslil, že teď zase on se bude pokoušet uzavřít cestu mně, ale on jenom jel patnáct metrů před mou kapotou. No, řekl jsem si, to neškodí, a zpomalil jsem v nepatrné naději, že se třeba vzdálí, ale on se nevzdaloval. Také zpomalil. Bylo to tak asi míli od té poslední zatáčky u skal, když glider zvolnil ještě víc: jel středem, takže jsem ho nemohl předjet. Řekl jsem si, že se mi to podaří snad už teď, ale nebyly tam žádné skály, pouze písečná pláž, a vůz by se po sto metrech zaryl i s koly do písku a k oceánu by se ani nedostal. Taková hloupost nepřicházela v úvahu. Neměl jsem jiné východisko, musel jsem jet dál. Glider zpomalil ještě víc a já viděl, že hned zastaví. Jeho černá karosérie zezadu zahořela jako zalitá krví, od rudých světel. Pokusil jsem se ho nečekaně objet, ale uzavřel mi cestu. Byl rychlejší a ovladatelnější než můj — koneckonců řídil jej stroj. Stroj má vždycky rychlejší reflex. Dupl jsem na brzdy. Příliš pozdě. Zaslechl jsem strašlivý rachot, černá maska vyrostla těsně před mým sklem. Vymrštilo mě to dopředu a já ztratil vědomí. Otevřel jsem oči jako ze spánku. Jako z bezedného spánku; zdálo se mi, že plavu. Něco chladného, mokrého stékalo po mé tváři, pocítil jsem něčí ruce, třásly mnou, a něčí hlas…

„Olafe,“ vykoktal jsem, „proč, Olafe? Proč…“

„Hale!“

Prudce jsem se vzpřímil; opřel jsem se o loket a spatřil jsem její tvář těsně nad sebou. A když jsem usedl, tak omráčený, že jsem nebyl schopen jediné myšlenky, klesla Eri pomalu na kolena, její ramena sebou křečovitě škubala — a já jsem ještě nevěřil. Měl jsem obrovskou hlavu, jako z vaty…

„Eri,“ řekl jsem podivně necitelnými rty, které byly zvláštně velké, těžké a nějak strašně ode mě vzdálené, tam kdesi vespod…

„Eri!.. jsi to ty… nebo se mi to je…“ A najednou do mě vjela obrovská síla, uchopil jsem ji za ramena, zvedl, vyskočil a zavrávoral i s ní — upadli jsme oba na měkký, ještě teplý písek. Líbal jsem její slanou, vlhkou tvář a plakal jsem, poprvé v životě. Také ona plakala. Dlouho jsme nemluvili. Pomalu, jako bychom se začali bát — nevím čeho — dívala se na mne upřeně, náměsíčnýma očima.

„Eri,“ opakoval jsem, „Eri… Eri…“ Nic víc jsem nevěděl. Klesl jsem na písek přemožen slabostí a ona se lekla, pokoušela se mě zvednout, ale nedostávalo se jí sil.

„Ne, Eri,“ zašeptal jsem. „Ne, mně nic není, to jen tak…“

„Hale! Mluv… mluv!“

„Co mám… mluvit… Eri…“

Můj hlas ji trochu uklidnil. Někam odběhla a vrátila se s plochou nádobou, znovu mi polévala tvář vodou, byla hořká, byla to voda z Pacifiku. „Měl jsem se jí napít pořádně,“ mihlo mi bláhově hlavou. Zamrkal jsem. Přicházel jsem k sobě. Usedl jsem a dotkl se hlavy.

Ani jsem se nezranil. Vlasy všecko utlumily. Měl jsem jen bouli jako pomeranč, pár oděrek, ještě mi řádně šumělo v uších, ale už jsem byl téměř v pořádku. Aspoň pokud jsem seděl. Pokoušel jsem se vstát, ale nohy nějak vypovídaly poslušnost. S pokleslými pažemi klečela přede mnou a dívala se na mne.

„Jsi to ty? Opravdu?“ zeptal jsem se. Až teď jsem pochopil. Otočil jsem se a navzdory závrati způsobené tímto pohybem, který mě málem připravil o vědomí, zahlédl jsem ve světle měsíčního srpku dva černé tvary, zaklíněné do sebe, o několik metrů dále, na kraji silnice. Hlas mi selhal, když jsem se k ní vrátil očima.

„Hale.“

„Ano.“

„Pokus se vstát… pomohu ti…“

„Vstát…?“

Neměl jsem to zřejmě v hlavě docela v pořádku. Chápal jsem, co se stalo, i nechápal. V tom glideru byla Eri? Není možná?

„Kde je Olaf?“ zeptal jsem se.

„Olaf? Nevím.“

„Jak to… on zde nebyl?“

„Ne.“

„Ty sama…“

Přisvědčila.

A tu jsem se najednou strašlivě, nelidsky vylekal.

„Jak jsi mohla? Jak jsi jen mohla!“

Její tvář se chvěla, rty sebou cukaly, nedovedla ze sebe vypravit ani slůvko.

„Mu…sela jsem.“

Opět plakala. Pomalu se utišila, upokojila. Dotkla se mé tváře. Čela. Lehkými doteky ohmatávala mou lebku, já opakoval pouhým dechem:

„Eri… Eri… to ty?“

Polilo mě horko. Pak jsem pomalu vstal, podpírala mě, jak mohla, až jsme došli k silnici. Tam jsem uviděl, jak vypadalo auto. Maska, celý předek, všechno jako harmonika. Zato glider téměř neutrpěl — teprve nyní jsem ocenil jeho převahu — kromě lehkého poškození karosérie na straně, tam, kde zachytil hlavní náraz, nestalo se mu vůbec nic. Eri mi pomohla do něho nastoupit, couvla s gliderem, vrak automobilu se dlouhým plechovým břinkotem převrátil na bok, a vyjela. Vraceli jsme se. Mlčel jsem, světla ubíhala. Na ramenou se mi kymácela hlava, pořád ještě velká a těžká. Vystoupili jsme před domkem. Okna byla dál osvětlena, jako bychom tam zrovna byli. Eri mi pomohla vysednout. Lehl jsem si do postele. Přistoupila ke stolu, obešla ho a zamířila ke dveřím. Vyskočil jsem: