Pan Albert ji potkává, hledí na ni a jediným pohledem vlévá do ní svou celou duši. Jeho fantazie plní ho, ne, jeho fantazie plní ji nejkrásnějšími představami. Jeho já se rozdvojí. Jedno já je úředníkem u zemského výboru nebo u magistrátu; je to sedící já s automatickým postupem, s jednoduchou frekvencí, s každodenní přesnídávkou a ještě každodennějšími zvyklostmi. Jeho větší část, jeho druhé, ambulatorní já bydlí ve slečně Kamile.

Nyní druhé já nabývá převahy a konzumuje pana Alberta; nyní zmocňuje se jeho fantazie, jeho snů a jeho prázdně; nyní absorbuje jeho myšlení, jeho veškerý čas a celé jeho srdce. Též jeho tělo, rozumí se, patří jeho druhému já. V úřadě sedí již jen jeho přesnídávky a zvyklosti schopné automatického postupu. Ostatní je pohlceno slečnou Kamilou: jaká dívčí žravost! Nyní je ještě jeho rozum, jeho klidný svědomitý rozum stráven slečnou Kamilou. Myslíte, že pan Albert ještě přesnídává? Zamilovaní nejedí. Myslíte, že má ještě úřadní zvyklosti? Rcete, je-li možno ráno seděti v kanceláři, když slečna Kamila ráno nejraději vychází? Hle, právě nyní vychází a magnetizuje pasanty; je klidná, vítězná, kompaktní a pružná; mluví, usmívá se: jde hrát tenis. Hle, to je ona, jež absorbovala všechny části a funkce pana Alberta; jež nakonec pohltila i jeho přesnídávky a zvyklosti. Bylo to neodvratné: on se v ní ztrácel a rozplýval kus po kuse, od nejlehčích elementů k nejhustším; od snů až k rozumu; my jsme to předvídali, že se v ní úplně rozpustí. A kupodivu tento roztok, tato slečna Kamila není tím o nic hustší; není ani těžší, ani teplejší, ani krásnější. Je krásnější jen o to, že nyní nosí moderní, naprosto moderní šaty se širokou sukní; je to krásné. V černé ruční tašce nosí svůj vonný kapesník a poslední list páně Albertův, v němž jest: “Jak mohu býti bez Tebe? Jak je to možno, že nejsem s Tebou?” (Tento dopis je neúřadní.) “Připadám si jako v polosnu; musím viděti Tebe, slyšeti Tvůj hlas, abych fyzicky poznal, že existuji. Jsem šílený – –” (Jeho klidný, svědomitý rozum je stráven slečnou Kamilou.) “Ale nejsem šílený; je to jen láska.” (Nyní je i jeho šílenství stráveno slečnou Kamilou...) “Jsem jako tělo bez duše; nenáležím již sobě. Bez Tebe jsem jen chřadnoucí stín.” (Chřadne.) “Sbohem, sbohem, Kamilo, musím již skončiti. Zítra Tě musím viděti; hořím touhou –” (Hoří.) “Bez Tebe jsem ztracen –” (Je ztracen.) Tím končí dopis pana Alberta a o něco později on zmizel; ztratil se (chápete to? musilo to tak býti) a zmizel z povrchu světa. O jednoho pana Alberta! Když zmizel, je dobře; a slečna Kamila se právě té chvíle osudně a silně zamilovala do jiného.

Ten, do koho se zamilovala, mohl by býti básníkem, tenoristou nebo baronem; nebo je to kdosi, kdo slučuje v sobě vlastnosti oněch všech v úhrnný typ Muže; je to Hrdina, pro nějž krásné ženy mají svou slabost. Též slečna Kamila miluje Hrdinu (tajně). Miluje ho, vymýšlí si ho; má ho doma napjatého na svém rámu a vyšívá ho vlastnostmi. Představuje si: Hle, takový by byl, kdyby zde klečel u mých nohou, Hrdina; ale kdyby nás bouře zahnala do osamělé besídky v lese, byl by vášnivý a nedovedla bych mu nic odepříti. Je asi velmi nešťastný (a fantazie slečny Kamily mu hladí tu nešťastnou kučeravou hlavu). Celý Julius Sorel, napadá slečně Kamile, ach proč se nejmenuji Matylda de la Môle? Matylda je také krásné jméno. Nyní se opět naklání nad svým rámem a vyšívá: Je (neboť chci tomu) věrný, prostý, jako dítě; já bych ho sílila. Je velice něžný a zcela plný ducha. Slečna Kamila ho má ve svých představách již úplně hotového a pečlivě vyšitého; je to celý Hrdina. Ale zatím skutečný hrdina, jejž takto po svém miluje, běhá venku po světě, promrhává své hrdinné síly, stává se třeba aviatikem, pesimistou nebo ruinovaným člověkem; slečna Kamila o tom neví, ona si ho vymyslila lépe a miluje ho. A tak je viděti, že slušné ženy mají příliš málo smyslu pro živou skutečnost. Jak vlastně k tomu takový hrdina přijde, aby nějaká žena mu hodila na hlavu, když jde po ulici, plný koš svých nejpěknějších představ, a potom za měsíc ho týrala slzavými výčitkami, že ji zklamal? Že není takový? Následkem toho jsou ženy v lásce častěji zklamávány nežli mužové. To se může přihoditi i slečně Kamile; koneckonců se ukazuje, že ona je stejně naivní jako většina dívek méně nebezpečných než tato krásná vražednice.

“Manželství,” pravila milostivá paní, lomíc rukama, “manželství je deziluze lásky. Ach, kdybych se nemusela tak příliš rdíti!”

Rdíc se tedy (tak příliš!), počala k nám mluviti o strašných strašných způsobech manželů, o strašné legitimní povinnosti manželky, o stydnosti důvěrných věcí, jež žena je nucena přijímati nedobrovolně; o hanbě býti užita tamquam cadaver, jako teplá mrtvola pasivity a trvalého poddání; a zdaže je láska dispozice či inspirace? Jsem děvečka lásky, říkala milostivá paní v slzách, a počala k nám mluviti o své strašné, strašné nechuti, jež ji pobuřuje v náručí manžela násilníka, který nedbá, že objímaje ženu, má obejmouti také srdce uvnitř ženy, to bolící srdce.

Známe to, pomyslili jsme si, neurastenie hysterického původu, nervózní averze, tajné utrpení bledých manželek a počátek manželských nevěr, bohužel nevěr; a známe to z kap. 14. Der Nervenkrankheiten dr. Benedikta.

“Milostivá paní,” dokládali jsme s úsměvem, “váš pláč nás okouzluje jako vše, co jest utěšitelné. Neboť víme, že slzy, jež pláčete, jsou pravé slzy, nejhořčí slzy vaší uražené touhy. Neboť manželský Leandr má příliš krátkou cestu k Héře, a ona mu nemusí svítiti na bouřlivou cestu svou touhou. Sousední odlehlost manželských loží, jak snadný to Bosporus Leandrovi k přeplutí, jmenovitě nechá-li na asijském břehu své překážející a těžké ozdoby, nachovou vlečku a sváteční kostým těch nejkrásnějších stránek muže, jimiž se odíval, jsa milencem.

Cokoli smí býti při lásce nahého; avšak láska sama nesmí býti nahá. Odívejme ji červeně nebo bíle nebo koží bestie; odívejme ji vášní nebo hříchem nebo metaforami nebo ruměncem; ale jen ji odívejme.

Ruměnec je potřebou ženy; vstoupiv jí do hlavy, opíjí její smysly a připravuje takto sladkou bezbrannost, jež ženu těší; avšak ve střízlivé hlavě rozkoše hořknou.

Neboť manželská láska ztrácí tuto rozkoš: rozkoš studu a ruměnců, radosti dlouhého ostychu a bojácného odpírání ženiny ctnosti. Proto by měl manžel přicházeti jako pokradmý galán; měl by se v noci plížiti k zamčeným dveřím manželčiným a prosebně klepati; měl by posílati klíčovou dírkou vzdechy a neodbytné šepty žhavě přemlouvající, aby zatím manželka, v slzách přitlačujíc dveře, cele procítila divokou úzkost a paniku pokoušené panny, dříve než svolí otevříti.

Krása těla je schopnost k požitkům lásky, pravil Theodorus Kyrenaik. Manžel však jest ten, jenž dostavuje se k lásce již nemaskován svou krásou.

Též mohl by se přiblížiti s květy na prsou a neobratnou spanilomyslností mladistvého nápadníka, rdícího se studenta, jenž koktá steré pošetilosti ku své uzardělé šestnáctileté; neboť tak mohla by láska nabýti zcela půvabného rázu mladistvé nezodpovědné neprozřetelnosti a hloupého prohřešení nezkaženého mládí, a bylo by potom tak sladké býti zcela shovívavým.

Anebo měl by přistoupiti jako úkladná návštěva a znalý svůdník, dovedoucí rozpalovati ženiny tváře lichometnými přízvuky záludných slov; nebo jako ostrý a kluzký žvanil, roztřásající ženu smíchem nad frivolní vervou silných vtipů.

Neboť jeho veškerá láska a mužná zdatnost jest jen hloupý a omrzující Kristián de Neuvilette, za jehož širokými zády se má skrývati mužův duch v úloze krásnomyslného Cyrana, pána z Bergeracu, jako výmluvný cicerone a líbezný parlamentář, jenž neslouže rozkoším těla, připojuje k nim spanilé a vyšší rozkoše ducha v okouzlující celek nezapomenutelné noci.

Othello vypravoval Desdemoně vzrušující anekdoty ze svého života dříve, než Desdemona klesla v jeho lokty; tak i manžel, než přijde noc, nemůže-li již býti černochem, má aspoň své choti vypravovati své hrdinské historky, aby žena v jeho loktech cítila pýchu milenky rekovy.