“Pšenice stoupne o 20 procent,” tak četli jsme ve svém žurnálu, a pan Gaudencius, agent od pana Ofena, jenž vstupoval do dveří, nalezl nás zamyšlené a řkoucí:

“Pšenice stoupne o 20 procent.” “Běda,” dokládali jsme znepokojeně, “hostie budou dražší; a snad i chudobní lidé budou jímáni starostmi, jsouce dotýkáni ve svých charakteristických zájmech. Když jsme šli včera předměstím,” vypravovali jsme, “byl to chudý muž, jenž nám pravil: Již se nám nevyplácí býti chudými. Neklesnou-li ceny, budeme znemožněni.”

“Ale nebesa,” namítal pan Gaudencius, “vždyť klesají ceny všeobecně. Čeká se krize. Papíry a reality klesnou v ceně. Ážio klesá. Dík Dernburgovi a německým koloniím klesnou diamanty v ceně. Tak vše sestupuje v dosah chudobných.”

“Pravda, pravda,” radovali jsme se.

“Též mravnost klesla v ceně,” pokračoval pan Gaudencius. “Profesor Anton Schönbach ve Štyrském Hradci konstatuje, že dnes dívka, jež není padlá, je společensky méněcenná. Mravnost dnes je tak pod cenou, že i nejchudší člověk může si jí dopřáti.”

“Skutečně,” řekli jsme potěšeni, “i cena lidského života klesá. Sama láska je znehodnocena. Jen paní Mary Ofenové přišla její poslední láska příliš draho.”

“Paní Mary Ofenová dnes má společnost a dovoluje si vás zváti,” pravil pan Gaudencius zvýšeným hlasem a poroučel se.

Byl večer, když přešli jsme koridor domu Ofenova a práh salónu, kde usmála se na nás paní Mary Ofenová. “Meine Herren,” chytil nás pan Ofen, hostitel, burzián, spekulant a obilní komisionář, “wie schreibt man böhmisch: pšenice, nebo pšeňice? Ostatně smím-li prosit, pánové, račte se mnou na chvilku do byró – a přehlédněte mně laskavě eine Handschrift, ob es gut böhmisch geschrieben ist. Já totiž chci poslat některé noticky do novin. Tudy račte, pánové.”

“HANÁ, zvl. zpr.,” četli a korigovali jsme rukopis. “Následkem trvalých mrazů zničena ozim, jmenovitě pšenice. Celé okolí je vehnáno na kraj zoufalosti. Apelujeme na poslance a vládní kruhy. – LVOV, zvl. zpr., BANÁT, zvl. zpr. (Loca, nom. abwechseln).”

“Z BUENOS AIRES. Tel. zpr. Následkem sucha vypukla neúroda; Pšeničné žně zničeny. Obchod. kruhy hledí se zděšením příštím věcem vstříc.”

“Z UHERSKÉ SNĚMOVNY. (Tel.) Poslanec hr. Miklós Ercsi navrhl 800 tisíc K zemské subvence pro komitát Szátmarský, postižený katastrofální neúrodou, jmenovitě na pšenici, jež byla zničena sněhem.”

“LONDÝNSKÁ BURZA. Hrozivé zprávy ze Sibiře, Argentiny a Spojených států o nedostatku pšenice. Deprese v obchodních kruzích.”

“HLADOMOR. Novoje vremja sděluje, že v gubernii Kazaňské vypukl hladomor, jmenovitě následkem loňské neúrody pšenice. Vláda činí nejrozsáhlejší opatření, aby zabránila strašné bídě.”

“VÍDEŇSKÁ BURZA. Poplach na obilním trhu. Jak se zdá, pšenice stoupne o 35 procent a další stoupání není vyloučeno.”

“Wissen sie,” pravil nám potom pan Ofen sdílně, “das sind unsere Stimmungslieder. Zuerst Abschlüsse, dann Musik. Ale tohle ještě nic není. My musíme míti válku. My budeme míti válku. My ji uděláme. Inter arma – crescunt pretia,” šeptal pan Ofen pro sebe. “Já už mám uzávěrky na tisíc vagónů pšenice. A pšenice stoupne o 35 procent. Tři milióny – pět – sedm a půl –”

A zatímco pan Ofen polohlasem a snivě kalkuloval, zlákala nás na stěně stará rytina (M. Bertelli delineavit) podle onoho Tizianova obrazu, kde panenská Danaé uléhá naznak, důvěrně přijímajíc příchod olympského rozkošníka, jenž snáší se k ní v podobě zlatého deště; my pak divíce se, pravili jsme si:

Od nynějška lidské Danaé budou si žádati božského milovníka mnohem raději v podobě pšeničného deště.

Pšenice stoupá o 20 procent, snil pan Ofen, necítě se úchvatem, a další stoupání není vyloučeno, dobrotivý bože, není vyloučeno –

Jakže to velebil Šalomoun Sulamitku? snili jsme my. Tvůj pupek je jako číše obtočená pšeničnými klasy. – Ó Sulamitko, tvé zuby byly jako ovce jdoucí do koupadla; tvé hrdlo bylo věže slonová; tvé prsy byly jako dvé dvojčátek srních; ale nadevše krásnější a trvaleji krásný byl tvůj pupek; neboť pšenice stoupá o 20 procent a další stoupání není vyloučeno.

Do podstřešní komory, kde kaplan Chrodegang, jenž vždy jednou za rok, na Štědrý den, býval očištěn a snášen do komnat panstva, aby byl ukázán hostům jako křtitel a vychovatel dědů již historických a nejsoucích, trávil své revmatické dny, krmen jsa od služek kašemi a obklopován horkými cihlami a vatou, sem sešla se malá společnost, přicházející blahopřáti kaplanu Chrodegangovi k narozeninám, jež byly sto dvacáté.

Byl to Lohelius, palácový vrátný, s bílou bradou a krásou starého krále, Payens, komorník, François Sikso, komorník, Albinet Solar, komorník, všichni letití, holených tváří, s popelavými licousy a bývalým výrazem; mister Francis Smuts, anglický krejčí tesklivě hledící; Čantorý, lokaj, s licousy; pan Ižák, bílý, správce kuchyně; mužové s lýtky a přezkami; několik starců.

“Důstojnosti,” mluvil mdlý Sikso, “je mi ctí tlumočiti vám blahopřání a hold veškerého služebnictva a příslušníků jasného domu našeho urozeného panstva.”

Kaplan Chrodegang se zachvěl, mázdřivě pohlížeje a slintaje ze změklých koutků.

“Ctihodný starče,” zašeptal Albinet Solar, “jen pět set let tě dělí, abys byl pamětníkem slavného vzniku našeho jasného rodu.”

“Svatý kmete,” pravil Sikso dojat, “co tys viděl, my želíme, že není viděti; a nyní nevidíš a neslyšíš, a vidíš jen, co už není. Bůh tě žehnej!”

“Svět se změnil,” promluvil studený Payens. “Jsem starý a nerad vidím, co vidím. Jsem starý čtyři sta let, neboť jsem dědičný. Sloužil jsem v životě matky a sloužil jsem, pokud jsem byl v otci; a moji rodiče sloužili v mých dědech dříve ještě, než byli zrozeni; a moji dědové byli počati od sloužících otců ve sloužících matkách. Čtyři sta let jsem sloužil ve svých předcích a zítra odejdu z panské služby. Neboť nechci již viděti, co je nyní viděti.”

“Co je nyní viděti: lidé stali se sobě rovnými,” ozval se Albinet Solar. “Již není nečestno nebýti šlechticem; a svět se změnil, a není dosti čestno býti jím; a již přicházejí doby, kdy bude čestno nebýti jím. A já půjdu z tohoto domu; neboť není mi čestno sloužiti těm, kteří již nejsou pány.”

“Nechci již viděti, co se nyní děje,” opakoval potichu Payens. “Baron P. je na Kladně národním socialistou. Urozeny rytíř T. je v pivovaře spílečným. Knížata stávají se předsedy vinařských spolků. Šlechtici a zločinci jsou nejčastěji tetováni. J. O. komtesa ze Sch. se stala kojnou. Nebesa, vidím dobře? Neboť se dívám skrze slzy.”

“My pláčeme, jdouce po koridorech předků,” dokládal Albinet Solar. “Již není vznešenosti. Moji předkové připínali meč na boky svého pána; a já mu připínám kýlní pás a hanbím se. Ale již půjdu z tohoto domu; neboť není mi dobře sloužiti občanským; a půjdu z tohoto domu, štítě se.”

“Jakže to bývalo?” snil pohřížený Sikso. “Vidím vznešené kavalkády; a sedláček, robotící na hroudě, se narovnával, aby pohleděl za zlatým kočárem pánů. Neboť nelze ctíti než to, co se leskne a je mocné.”

“Oh vy slabé oči, oči demokratické, vy máte své; neboť neleskne se nic než pot a mosaz strojů; vy máte své, neboť nemáte, co by vás oslňovalo.”

“Jejich hrudi byly červené, když se vraceli z bojů,” snil Sikso, “a prsa urozených duelantů byla červená jako rukavice arcibiskupova; a jejich moc byla purpurová jako plášť králův. Ale již nevidím nic červeného.”

“Mlč, Sikso,” děl Albinet Solar, “což nejsou dosti červené prapory schůzí a dosti červené kravaty vyznavačů slov? Mlč, Sikso, dnes lidé nepotřebují jiných purpurů.”

“Ó Sikso, dosti,” zanaříkal Payens. “My živíme se slzami, klaníce se portrétům předků. A zatímco naši pánové se připodobují těm, kterými pohrdali naši předkové, my zůstali jsme týmiž jako ti, kteří sloužili předkům našich pánů; a co se naši pánové zapomínají, měníce se na dnešní a soudobé, my zbyli jsme jako tradice a neporušené dědictví. Jsme historičtí. Ó Sikso, neboť vše vznešené jest dávná minulost a nečasové dědictví. Ó Sikso, ještě naše livreje mají zlato a vzezření dávných dob; a naše obličeje jsou staleté a podobají se erbům. A kdyby náš předek potkal našeho pána, pohrdl by jeho příliš občanským vzezřením. Dosti, Sikso, my jediní podrželi jsme tvářnost a velikost dávných dob. Jsme tradiční. Jsme historičtí. Jsme minulí.”