“Hle, již vychází měsíc,” promlouvají neplodní parléři, “zrcadelný střep, v němž slunce v noci zhlíží svou ješitnou tvář. Tak nadešel večer jako tklivý lhář, mé krásné dámy; a my přicházíme k vám mluviti, abyste neslyšely, co šeptá večer. Neboť není zdrávo ženám slyšeti, co šeptá letní noc.”

“Jak dusno,” sténají panny.

“Mé dámy,” usmívají se dvorní mluvčí, “zříce pohnuti a jati láskou, zříme ve vás jakoby krásu veškerenstva. Neboť muž miluje v ženě vše, co je stvořeno, přírodu a člověka, hlínu a hvězdy, vůni, život a vše, co je stvořeno; avšak žena miluje v muži vše, co není stvořeno, touhu a chiméru, sen a představu a vše, co není stvořeno.”

“Jaká lež,” odpovídají panny znechuceně a lomí v nervóze lepkavými prsty a vzdychají.

“Ó nevěřte večeru, mé dámy nejdražší,” mluví vonní řečníci, “dojemnému lháři, jenž přišel vás učiniti příliš smutnými a toužícími, než abyste mohly milovati přirozeně a s lahodnou zdravotou srdce a pocitů.”

Avšak panny již přestávají naslouchati jalovým mluvčím a zcela jaty tesklivým rozladěním sledují zpod zemdlených něžných víček bloudivýma očima létající Faly, kteří se vznášejí pod vysokým nebem večera a nad tichými korunami stromů nehlasným a křivolakým a těkavým letem netopýrů.

Tu sklíčené panny počnou pěti smutnými bezradnými alty tlumený sborový zpěv:

“Co ještě chceš, ó srdce toužící,

co ještě chceš?

Chci touhy splnění a zhořknutí,

to ještě chci.

Máš smutek svůj a utrpení máš,

co ještě chceš?

Chci větší bolest, větší smutek chci,

já lásku chci.”

Tak pějí panny neskonale zdlouhavě, až jejich píseň zanikne únavou. Tu zavzdychá jedna z panen, a její srdce puká téměř hlasitě, a ona klesá mrtva do náručí družek.

Krásní rétoři přispěchají a odnášejí na ramenou zesnulou, hovoříce: “Jak neblahé dny, tyto dny příliš sladké a přeplňující srdce! Srdce jí puklo vůní, té nebohé. Krásné dámy, rozkvetlé akáty jsou tím vinny, a ani růže nejsou bez viny, ani keře jasmínů. Oh jaké dny!”

A když potom sestupují po serpentinách, jest ještě slyšeti jejich pohřební chorál, a Faly, letíce, provázejí pozdní kondukt.

A zatím večer zvlhne rosou a panny povstávají, a držíce se kolem pasu, rozptylují se po pěšinkách v zamlklých trojstupech, zcela nešťastné vedrem a letní nervózou.

Svět ponořený v nočních temnotách. Nad poli a lesy ubírá se měsíc mezi mraky jako lhostejný pasant, a ubírá se nad poli, lesy a blázinci, vyvolávaje lunatiky.

MELANCHOLICKÝ MUŽ: Ó měsíci, měsíci byroniku, podobáš se nešťastnému veličenstvu na ebenovém trůně, tragicky bledému králi, jenž zahaluje svou tvář smutečním flórem. Jak vysoko pluješ, závratně vysoko!

MĚSÍC (ignoruje ho).

DÍVKA (vyhlíží z okna): Jak zvláštní! Kdykoliv hledím na lunu, musím mysliti na věci podivně smutné, na neznámou lásku, skrytá utrpení a nevědomé nebo předem marné záměry. Je mi také tak smutno, a jdu již ležeti, abych plakala po celou noc.

KOČKY (vystupují na hřebeny střech, a zticha u sedajíce, napájejí oči měsíčným světlem, aby tyto tak nesdílné kočičí oči za dne světélkovaly studeným zářením, jehož se štítí bezelstní a prostí lidé).

LUNATIK: Přicházíš zase strašiti, měsíci, duševně chorá planeto mezi planetami? Přicházíš buditi půlnoční bláznění v myslích lidí, kteřížkoliv nejsou dosti chráněni proti tobě?

Je šestero lunárních psychóz: náměsíčnost, záchvaty, vidění strašidel, mořské přílivy, periody žen a inspirace.

Chorý svůdče a tajný smilníku, načínáš panny, vstupuješ do jejich loží a nutíš je, aby ti neplodně a teskně rodily.

Ty bílá masko, ty blázne, ty tichošlápku!

MĚSÍC (ignoruje ho).

NÁMĚSÍČNÍ (stoupají po římsách, potrubí a slemenech domů protisměru gravitace, napřahujíce ruce, nočně oděni, se zavřenýma očima: jiní, vyvoláni lunou, chodí po ložnicích a tiše pláčí zpod semknutých víček, jež víže spánek).

JINÝ LUNATIK (vstává z lože): Můj bože, ta hrůza – – Můj bože, ta hrůza – Nesnesu, aby měsíc – takhle na mne pohlížel. – Tak strašně – Nemohu spáti.

ČERNÍ PSI (vychrtlí hlídači, zdvihajíce mordy k měsíci, vyjí zoufale a opuštěně, jakoby v úzkostné panice).

BLÁZNI (spatřivše měsíc, vyskakují z postelí a lomcují mřížemi v oknech svých cel, jako by se chtěli měsíce zmocniti: jiní usedají na bobek a monotónně hýkají; je to Pašije luny; nakonec vrhají se na sebe a hledí se zardousiti).

HLÍDAČI (spěchají je uklidniti).

KOMENTÁTOR (dívá se na měsíc a mluví): Anaxagorás pravil: Měsíc je kámen. Ptolemaios pravil: Měsíc je trabant. Blázen pravil: Měsíc je živý. Kdo ze tří byl nejvíce bláznem, aby řekl pravdu nejlépe?

Avšak my, kteří víme tak mnoho, my víme, že měsíc je odražené světlo slunce. Tedy luna je obraz slunce viděný jakoby v zrcadle. Luna je zrcadlení.

Veškeré magie jsou zrcadlení.

Člověk spatřil ve vesmíru zrcadlenu svou velikou a tázavou duši a nazval tento zrcadelný obraz bohem. Muž spatřil na ženě zrcadlení svého ducha a nazval je ideálem. Dítě spatřilo ve tmě zrcadlení svých vytřeštěných horečných očí a nazvalo je strašidlem.

Veškeré magie jsou zrcadlení.

Též luna je zrcadlení (zrcadlo slunce). Proto ji nazývám imaginárním sluncem; též ji nazývám sluncem neskutečných věcí. Luna je fantóm slunce; tedy je slunce fantómů.

Proto Diana vodí své bílé chrty a Trivie kreslí muří nohu v prachu rozcestí, když vychází úplněk; a v jeho světle těžkými kroky obchází Vij, skrývaje pod víčky pohledy, jež usmrcují; a vodní ženy uléhají v rákosí, vystavujíce chladná ňadra poledni měsíce; též mrtví vstávají a seřazují se v chórovod, zatímco z lesů je slyšeti hlasy, jež lekají chodce.

Neboť luna je sluncem neskutečných věcí; tedy je sluncem fantazie, dále hrůzy, touhy, jež magnetizuje pozdní bdělce, a tajemna, které je skličuje lunární sklíčeností.

Pochopil jsem tě, měsíci.

MĚSÍC (ignoruje ho a ubírá se mezi mraky jako lhostejný pasant, ubírá se nad poli, lesy a blázinci).

Časové. Žijeme v roční době, kdy příroda se vrací k lidem.

Časové. Žijeme v sekulární době, kdy lidé se vracejí k přírodě. Lichtwarkova kytice zmocnila se všech stolů a voní po svém, přirozeně a málo. Nahlédli jsme, že všechno umělé a dělané, čím jsme se obklopovali kdysi, stavělo se mezi nás a naše prapůvodní principia: matečnou a nepravidelnou přírodu.

Industrializace, ztovárnění a mechanický systém naší doby nás počíná děsiti; a my cítíme, že moderní doba jest Kalypsó, žena vzdělaná, krutá a nepřirozená, i vycházíme s touhou na výspy a pátráme na obzoru, hledajíce místo, odkud nevystupuje žádný obláček dýmu; neboť jedině tam může ležeti původní mateřská Ithaka a původní Penelopa, přirozená, rukodílná a nepravidelná, poslední útočiště naší mechanofobie a naší úcty k přírodě.

Skutečně, máme příliš mnoho strojů; a člověk i zvíře, vše žijící, činné a hybné, je utlačeno touto obecnou mechanizací výkonných sil; ale náprava se umožňuje. Jistý milionář, jak přinesly nedávno noviny, dal si zhotoviti automobil ve formě kočáru, k němuž napřed jsou připojeni dva vycpaní koně; dojem, jak pravily noviny, je dokonale reální. Neméně reální byl asi dojem, jehož docílil jiný milionář, který si objednal automobil ve formě labutě. Nic není snazšího než napodobiti to. Představme si například šicí stroj (singrovku) ve formě kočky, která stojí na stole a má vzadu kolo; kdežto dynamu by svědčila nejlépe forma velmi tlustého spícího psa. V jiných případech by mohla býti příroda pouze markyrována, a sice tak, že by k dynamickým strojům byla připřažena vycpaná zvířata, jako by pohyb stroje byl dán jejich výkonností.

Pozoruhodnější je fakt, jejž sděluje pan R. v Moravskoslezské revui: “Krásný kraj, rozkošně položený, bohatý háji a starými, mohutnými stromy. Majitel velkostatku si zřídil elektrárnu. Ale že by komín zhyzdil daleké široké okolí, dal jej provésti z betonu – ve formě mohutného stromu s větvemi, kůrou i listím. Byl poslušen estetických zákonů.”