Láska a pohlaví. A nyní, mladý muži, musím se vás na něco tázat, ač se rdíte a bráníte. Srdce věčně zamilované! S pohnutím, ano, s pohnutím a láskou vzpomeňte těch, které vám byly příkladem krásy, oddanosti, falše i smutku. V době nezkaženého svého mládí psali jste o ženách a lásce krutě a nestydatě. Jsou toho hanebné doklady i v této knížce, přes její opatrný výběr. Srdce věčně zamilované! Jak jste mohl tehdy tak psáti?

“Pane nebo paní, neboť nevím, kdo se mne táže, raději bych se chtěl vinit než omlouvat. Nemohu své tehdejší chování vysvětlovati nezkušeností, ani mstou, ani hladem; naopak, byl jsem tehdy zcela šťasten. Ale nechtěl jsem se tak zhola poddat. Ostatně – Hugh.”

Jak jste to dělali? Nevíme dosud, jak spolu pracovali oba Goncourtové, Rosnyové či jak pracují libretisté. Autoři těchto próz vpadli do literatury sice velmi časně, ale zato ve stavu naprosté literární divokosti. Nevěděli ani, že psáti společně je něčím v zemi neobvyklým. Přišli z venkova, kde spolu rostli, neměli v Praze přátel, a byli tedy odkázáni pouze na sebe. Psali společně, protože se jim to zdálo snazším a protože každý sám sobě nedůvěřoval. Když jim pak nastal závazek dodati novinám týdně článek, bylo jejich snahou co nejrychleji a bez rozpaků se shodnouti v tom, co tam chtějí míti napsáno. Popud k článkům dala jim nejčastěji četba novin, aktuality, plynoucí doba a počasí; formu jejich nevědomost a mládí.

Autoři si tehdy ani nebyli dobře vědomi, jakým divým a výstředním efektem se jevily jejich věci na veřejnosti.

Literární vlivy. Kdyby autoři měli upřímně vypsati, kterým literárním vlivům tehdy podléhali, to jest, které knihy se jim v oné době nejvíce líbily, ukázala by se jejich tehdejší pranepatrná sečtělost. Nepochybně četli to, čím tenkráte se kazila všechna mládež; i jich dotklo se kouzlo očí Jarryho Messaliny, i je očarovala Wildova Salome a Dorian Gray; také je dojímal Strindberg, Hamsun a Garborg a později Stendhal, znali Poea, Baudelaira a Huysmansa, tedy to, co tehdy mohl v překladech čísti kdokoliv, kdo neznal cizích řečí. Ale mluvil k nim v oné době také Hlaváček, Neumann a Dyk – ať odpustí, že je jmenujeme v této souvislosti.

A Praha. Sám život. Nežli se mladí autoři vzpamatovali z prvního překvapení nad silou velkoměsta, z prvního okouzlení jeho smyslným luxem, z prvního úžasu nad ohromnými (zdánlivě) průhledy, jež jeho elektrická umělost promítala na nepopsanou tabuli jejich světa, bylo již pozdě – tato knížka byla již napsána. A tak zůstalo v ní mnoho lyrického očarování i divného vkusu, výstřední křiklavosti, ostroúhlého osvětlení, záliby ve vulgaritě, radosti z novoty a požitku ze světa.

Na kritice jest vypáliti autorům na čelo znamení literárních vlivů a na autorech, aby se třeba mrzeli, že jim takto – a úmyslně – berou pod nohama nejvlastnější půdu. Stalo se jim už častěji, že bystrá kritika na nich vypočítala “vlivy španělské, italské, francouzské, anglické a americké”, bohužel zpravidla bez udání bližší bibliografie, takže by podle toho byli nejnepůvodnějšími a na vlastní hřivnu nejchudšími autory v Čechách. Takové nelidské skromnosti však nejsou schopni. Proto vydávají na světlo i tyto staré věci, aby podaly o nich svědectví.

Astrální vliv Venuše je v této knížce nepochybný; co se týče literárních vlivů, budou autoři příjemně překvapeni, vynajde-li někdo (v dobrém úmyslu) inteligentní a slavné kmotry pro tyto výplody literární zdivočilosti, z níž bylo později autorům pomalu procitnouti.

Jejich další život nemá již s touto knížkou mnoho co činiti. Po ní nastává řada osudů, cest, zaměstnání i zájmů; zdála-li se některým klikatou dráha jejich literárního vývoje, je daleko méně klikatá a nelogická než cesta života. Jen tolik se zdá, že doba prvního mládí vidí směle a nadměrně mnoho, s úžasem a podivem, jenž věci zveličuje a zkřivuje; ale teprve po jejím uplynutí nastává doba pozornosti k věcem, pokornějšího hledění a naslouchání. První mládí cítí nejasně mnohost a záhadnost života a přemáhá ji odvážnou dychtivostí a fantazií promítnutou do neznáma; teprve později učí se člověk pozorovati, třeba s chvěním a úzkostí. Nehledejte tudíž v této knížce, čeho v ní nemůže býti. Je to kniha prvního mládí, mladosti dvaceti let.

Kdo chce psa bíti, vždy si hůl najde. A naopak, kdo ho chce pohladiti, najde pro něj vždy přívětivé slovo. Stejně je tomu s knihami. Zde, k použití komukoliv, několik holí: knížka nezralá, frivolní, umělá, intelektuálně vtipná, nečeská, domýšlivá, dekadentní, paradoxní, nevážná, nepřirozená, povrchní, překonaná; a zde – pro kohokoliv – několik přívětivých slov: knížka nezralá, lyrická, bujná, naivní, mladá, teskná a divá.

Zlákáni slunným nedělním odpolednem vstoupili jsme v St Augustine na zábavní parník Generál Hoddle, na němž byla uspořádána lidová slavnost, netušíce, že jsme se tímto způsobem ocitli ve společnosti independentů. Po půlhodinné plavbě, když se této nábožné společnosti znelíbilo naše družné chování, byli jsme pro jakousi neslušnost vhozeni do moře; za chvilku sletěl k nám ještě pán v bílém obleku, a dobré duše na palubě hodily nám dolů tři záchranné pásy a opustily nás na širém moři, pějíce nábožné hymny.

“Chválabohu, toť znamenitý patent Slanke,” snažil se zavésti hovor pán v bílém obleku, když jsme si upevnili gumová kola kol boků.

“Nic neškodí, pánové,” hleděl nás uspokojiti nový spolucestující. “Za šest hodin, doufám, potrvá-li jihovýchodní vítr, dostaneme se na pevninu.” Pak se nám zcela pravidelně představil: byl to majitel plantáží a továren v Hubertstownu pan John Andrew Ripraton, jenž právě prodléval návštěvou u své sestřenky v St Augustine, a když na Generálu Hoddlovi protestoval proti našemu vyhoštění, bylo mu za nezvyklých jinak podmínek dopřáno seznámiti se s námi.

Průběhem těchto formalit nekonečné moře lhostejně hučelo a líný proud nás unášel směrem k pevnině, postrkuje nás rytmickými posuny vln.

Zatím pan John Andrew Ripraton vypravoval nám o svých národohospodářských studiích v Evropě, kdež poslouchal Büchera v Lipsku, Liszta a Wagnera v Berlíně, studoval Schäffleho, Smitha, Careye a Taylora, o svých zbožných poutích ke kaplím průmyslu, o poutích to, jež byly přerušeny podivným a náhlým zavražděním jeho otce a matky stávkujícími dělníky.

Tu my, jakožto lidé nedělní, jsme začali: “Běda, dělníci! Jste sociální obětí, pane. Dělník je tovární produkt devatenáctého století; co s ním po stoleté nadvýrobě? Jsou jich milióny; každý z nich je člověk, otazník, problém a stoleté nebezpečí; pane, každá pracující ruka je poupě, z něhož vykvete pěst. Nás vyšších je odjakživa jen deset tisíc; nerozmnožujeme se, ale jich je stále víc. Vám, ctěný pane, dělníci zabili otce a matku. Devatenáctému století zabili tradici. Když už zabili naše otce a matky, dojde i na nás. Budete zabit vy, budeme zabiti my, budou zabity, ach, i naše krásné přítelkyně v zámořské vlasti, – až přijde chvíle, která nám už hrozivě visí nad hlavou.”

“Pozor, pánové, teď přijde vlna,” upozornil nás pan John Andrew Ripraton a pronesl s pokojným úsměvem: “Pardon, pánové; já nebudu zabit. Mé továrny, můj Hubertstown žijí ve velkoklidu. Zavedl jsem kulturní reformy. Vštěpoval jsem ušlechtilý průmyslový květ na drsný kmen dělnické otázky.”

“Aha,” zvolali jsme, silně se kymácejíce následkem vlnobití; “vy jste také jeden z těch, kdo dělníka reformují; vy zavádíte nedělní školy, lidové univerzity, abstinenci a umění pro domov; zakládáte besídky, orchestry, debatní kroužky, stipendia, teosofii a diletantismus; vy dělníka zušlechťujete, probouzíte, učíte a domestikujete. Ale, ctěny pane, dáte-li mu okusiti vzdělání, probudíte v něm kulturní šelmu. V každém z nás dřímá nadčlověk. Budeme jednou zaplaveni ohromným davem vůdců a kazatelů; z továren vychrlí se milióny spasitelů, intelektuálů, ideologů, papežů a osvícenců; bude to ničivý vpád. Co se nenechá spasit, bude smeteno. Svět, dosáhnuv vrcholu svého vývoje, rozpadne se v nebesky prach. Poslední tvrdé srdce poletí vesmírem jako meteor.”