Pan John Andrew Ripraton, vyslechnuv tuto recitaci, vyňal z nepromokavého pouzdra doutník, a zapáliv si, pravil: “Račte si posloužiti doutníkem, pánové; v tomto sychravém prostředí přijde jistě vhod. Drazí pánové, vy vyslovujete to, o čem jsem přemýšlel před dvaceti lety. Pokračujte!”
Zapálivše si tedy, mluvili jsme dále, rytmicky kolébáni vlnami:
“A přece existuje ideál dělníka. Je to žakár, je to setrvačník, selfaktor, rotačka, je to lokomotiva. Žakár, pane, nechce soudit a vládnout, nespolčuje se a neřeční; jeho jediná idea, ale silná, pane, veliká a vůdčí idea je: nitě, co nejvíce nití! Setrvačník na vás nechce ničeho, než abyste jej nechal točit se; nemá jiného nápadu a programu než točit se. Točit se je veliký ideál, pane; točit se je největší úkol světa. Točit se je vše.”
“Výborně, pánové,” zvolal nadšeně pan John Andrew Ripraton, odrážeje od sebe slizkého mořského tvora. “Když jste takoví, pak jistě dovedete oceniti můj systém, mé řešení dělnické otázky, konstrukci typu Operarius utilis Ripratoni. Poslyšte:
Pánové! Fabrikace se odvozuje od slova febris a znamená horečnou činnost. Ano, pánové, velkoprůmysl není živností; velkoprůmysl je horečka živená nadšením, vzletem a idealismem. Slavné shromáždění, zpracovat padesát tisíc žoků bavlny je nemalý výkon; ale představit si milión žoků, pánové, už k tomu je třeba téměř umělecké fantazie a idealismu. A to vše zpracovat! Zpracovat celý svět! Celý svět je pouze surovina. Celý svět není než nezpracovanou hmotou. Nebesa i země, lidstvo, čas, prostor a nekonečnost, všechno je jen surovina. Pánové, úkolem industrie je zpracovat celý svět. Svět se musí stát tovarem!
My se chápeme této práce ve velkém. Vše se musí zrychlit. Dělnická otázka nás zdržuje. Vypovídáme boj socialismu, tuberkulóze, úbytku porodů, osvětě, osmi hodinám i alkoholismu. Nic nás nesmí zdržovat. Dělník se musí státi strojem, aby se prostě točil. Každá myšlenka je porušení kázně! Pánové! Celý taylorism je soustavný omyl, neboť přehlíží otázku duše. Dělníkova duše není pouhý stroj; proto se musí odstranit. To činí můj Systém! Můj Systém je velkoodpověď na sociální otázku.
Pánové, od počátku jsem blouznil o dělníkovi, který by nebyl než jednotkou práce. Proto získal jsem do svých služeb jen vybrané lidi, omezence, chudáky, flegmatiky, analfabety, albíny, orangutany, hydro-, makro- a mikrocefaly, příslušníky méněcenných ras a tak dále, pouze ty, kdo zvláštní zkouškou u profesora Münsterberga prokáží, že nic nemyslí, nevědí a nechtějí, že nemají ponětí o poezii, astronomii, politice, socialismu, dějinách lidstva, stávkách a organizacích, že jejich život sestává jen ze zděděných zatížení a získaných zvyků. Po celém světě pomocí agentů jsem sháněl tyto vybrané jedince. Můj Hubertstown, toť obr Briareus, jenž má dvaadvacet tisíc párů rukou a jedinou hlavu, mne. Můj Hubertstown funguje bezvadně.”
“Hej pane, račte dáti pozor, ať vás neuhodí ten trám,” zvolali jsme. “Drahý pane, to je ovšem výborná metoda. Ale nebojíte se, že se váš vzorný dělník časem zvrhne a zdegeneruje? Řekněme, že nějakými vlivy se poruší a klesne v plné užívání duševních sil? Nejsou nutny jednou týdně zdravotní přehlídky? Nepřiházejí se náhlá osvícení?”
“Nikdy,” triumfoval pan Ripraton, odstrkuje ze své blízkosti bludně plovoucí trám. “Drazí pánové, já jsem dělníka sterilizoval a očistil; předem zničil jsem v něm všechny zárodky citů nesobeckých a družných, rodinných, poetických a transcendentních, zreguloval jsem jeho zájmy zažívací i pohlavní, zpustošil jsem jeho okolí; působil jsem na něj vlivy architektonickými, astrálními, dietetickými, temperaturou, klimatem a přesnou systematikou života –”
Průběhem této řeči pan John Andrew Ripraton se zapletl do houštiny sliznatých chaluh, z nichž se nemohl vyprostiti, co nás liknavý proud zcela zvolna odnášel k pobřeží, jehož úzký proužek se bělal na obzoru. Pan Ripraton, spěchaje nám vyložiti svou metodu, volal nakvap za námi stále vyšším hlasem:
“Račte ještě posečkati, pánové. Každý dělník má u mne ustláno v blahobytu, omezení a pravidelnosti. Každý si je roven jako článek v elektrické baterii. Založil jsem dělnická kasárna. Každý dělník má pro sebe celu, všechny ty buňky jsou navlas stejné; každý má stejné požitky, stejné hodinky a stejné sny; nikdo nemá druhému čeho říci, oč poprosit a čeho udělit – ještě okamžik, pánové. Obklopil jsem je nudou, dostatkem, netečností, pohodlím a čistotou. – Hej pánové! Ale co žena? Žena vzněcuje city estetické, rodinné, etické, společenské, romantické, poetické a všeobecně kulturní. Ano, pánové, i ve mně; vím to z vlastní zkušenosti. Žena je, ach! Žena je nepřítelkyní každého systému. Žena, pánové, – jen okamžik prosím. Proto dovolím dělníkům ženu jednou začas; mistrům každý třetí den, kovodělníkům jednou týdně, dělníkům v bavlnárnách jednou za čtrnáct dní a nádeníkům na plantážích jednou měsíčně, a to vůbec jen v noci, za úplné tmy, aby nespatřili její krásy a nedoznali estetického vzrušení; hola pánové, slyšíte ještě? – aby nepocítili estetického či mravního vzrušení nebo vůbec něčeho vyššího a – pravím, pánové, – žena – jakýchkoli vznětů – – pacifikování dělnictva – – moje Metoda – – – na shledanou, pánové!”
Tak volal za námi stále hlasitěji pan John Andrew Ripraton, až jsme ho ztratili úplně z očí, beznadějně uvězněného na vodách jako připoutanou bóji, a vítr, jenž vál směrem k pevnině, přestal nám již donášeti jeho zvýšený hlas. Pak nastala kvapem tichá lunná noc, a po půlnoci vystoupili jsme na břeh blízko Charlestownu, odkudž jsme vyslali lodici vyhledat pana Ripratona, jenž strávil na hladině jistě nepříjemnou noc.
Odtud jsme se všichni odebrali povozem do St Augustina beze všech význačnějších příhod, a my druhého dne navštívili jsme pana Ripratona u jeho sestřenky. Našli jsme jej v houpací židli s listem v ruce a s výrazem nejhlubší bolesti. Přivítal nás mlčky a beze slova nám podal list, jenž zněl:
Hubertstown 27. J.
Vážený pane!
Můj dopis je žalostný. Nastala katastrofa, všecko je ztraceno. Dělníci se vzbouřili, zapálili továrny, z nichž nebylo možno ničeho zachrániti, a zavraždili vaši paní choť i vaše tři děťátka.
Věc se udála zcela neočekávaně. Mladému dělníkovi Bobu Gibbonovi (č. C 10 707) neblahou náhodou ponechali v cele světlo, když k němu připustili v noci ženštinu naneštěstí velmi hezkou. Tím v něm procitl smysl pro krásu a vyšší určení člověka, probudily se v něm jemnější a složité city, a již druhého dne přes pokárání dozorců počal prozpěvovati, všelicos kresliti, usmívati se a sníti, mluviti a významně se tvářiti a vůbec dávati najevo své city humánnějším způsobem.
Jeho návodem také ostatní dělníci opatřili si svíčky k nočním okolnostem a doznali vesměs podobného vzrušení. Počali si pořizovati náprsenky, jehlice, zrcátka, pohlednice, spisy básnické, hudební nástroje, obrazy a podobné předměty týkající se blíže milostných citů; vzápětí založili čtyři spolky pěvecké, dvě sdružení okrašlovací, dva spolky divadelních ochotníků a sportovní mužstva. Úřednictvo nemělo moci zabrániti tomuto hnutí. Potom se dělníkům podařilo přepadnouti ženskou čtvrt, unesli všechny ženy a pořídili si rodinný život; den nato již se domáhali zkrácení pracovní doby a zvýšení mzdy; následujícího dne zahájili generální stávku, založili si tři organizace, odborové sdružení kovodělníků, textilních dělníků a nádeníků hospodářských. Dne 25. J. založeny tři časopisy a vybíjeny krámy a skladiště ve vnitřním městě; dne 26. J. nastalo vraždění. To jsou události posledních dnů, co račte meškati mimo domov.
Hleďte se utěšiti, drahý pane, můžete-li.
Váš oddaný
Francis J. Mulberry
Pan John Andrew Ripraton odvrátil se k oknu, aby bez závady zaslzel. My pak řekli jsme si s povzdechem: Ubohý Ripraton! Ubohý Gibbon, nový Adam! Jak jste nám nebezpečny, ó přítelkyně za mořem! Ochraňujte, nebesa, naše mládí!
PŠENICE