„Proč?“

„Ano. Já se také ptal proč, byl tam čtyři dny. V takové raketě je pouze křeslo, obrazovka, páky a za zády vstupní otvor. Chvíli jsem tam seděl. Již mi bylo jasné, že ho nenajdu. Na okamžik mě napadlo, že třeba odešel zrovna v tom okamžiku, kdy já jsem přistál, že užil plynové pistole, aby se vrátil na Prométhea a už tam sedí, zatímco já tady šplhám po těch opilých troskách… Vyskočil jsem z rakety tak energicky, že mě to vyneslo vzhůru a letěl jsem.

Žádný pocit směru, nic. Víš, jaké je to, když zahlédneš v naprosté tmě jiskřičku? Jaké fantazie z ní oči spřádají? Jaké paprsky, vidiny z ní vyvozují… nuže, se smyslem pro rovnováhu je to tak nějak podobně. Tam, kde vůbec není tíže, to ještě ujde, jakmile si člověk zvykne, ale kde se vyskytuje neobyčejně slabá přitažlivost, jako na té skořápce… reaguje smysl pro rovnováhu při podráždění způsobem chybným, abych neřekl pochybným. Hned se ti zdá, že letíš vzhůru jako svíce, hned že padáš do propasti, a tak dokola. A ještě jsou další zmatky: kroužení a vzájemné přemísťování rukou, nohou, trupu, jako by si to všechno vyměnilo polohy, jako by hlava nevyrůstala mezi rameny…

Tak jsem si tam poletoval, až jsem narazil na jakousi stěnu, odrazil jsem se, další let… zachytil jsem se o něco, obrátilo mě to, ale stačil jsem se přidržet jakéhosi trčícího tělesa… někdo tam ležel. Thomas.“ Mlčela, do tmy šuměl Pacifik.

„Ne. Ne to, co si myslíš. Žil. Hned se posadil. Zapojil jsem rádio. Na tak krátkou vzdálenost jsme se mohli znamenitě domlouvat. ‚To jsi ty?‘ zeptal se.

‚Ano, to jsem já,‘ řekl jsem. Scéna jako ze špatné veselohry, tak nemožná, ale bylo to tak. Oba jsme vstali. ‚Jak se ti daří?‘ zeptal jsem se. ‚Ohromně. A tobě?‘ To mě trochu překvapilo, ale řekl jsem: ‚Děkuji ti, moc dobře. Rodina je taky zdravá.‘ Bylo to pitomé, ale myslil jsem si, že on to tak dělá schválně, aby ukázal, jak se drží, chápeš?“

„Chápu.“

„Protože stál docela blízko, viděl jsem ho trochu ve světle náramenní lampičky, jako takovou hustší tmu. Nahmatal jsem skafandr. Byl celý.

‚Máš kyslík?‘ zeptal jsem se. To bylo nejdůležitější. ‚Eh, to je hloupost,‘ řekl. Přemýšlel jsem, co dělat. Odstartovat s jeho raketou? Raději ne. To bylo příliš riskantní. Popravdě řečeno, ani jsem se moc nezaradoval. Bál jsem se — nebo vlastně jsem si nebyl jist — to se dá těžko vysvětlit. Situace byla nereálná. Tušil jsem, že je v ní něco záhadného, přestože jsem nevěděl, oč jde, a ani jsem si to plně neuvědomoval. Jen to, že jsem se z toho zázračného shledání nijak nezaradoval. Vymýšlel jsem, jak zachránit raketu. Nakonec jsem si řekl, že to není to hlavní. Napřed jsem se musel dovědět, jak je na tom on. Zatím jsme tak stáli v té černé noci bez hvězd.

‚Cos dělal po celou tu dobu?‘ zeptal jsem se. Chtěl jsem to vědět, bylo to důležité. Jestliže se pokoušel něco dělat, cokoli, třeba získávat vzorky hornin, bylo by to dobré znamení.

‚Všelicos,‘ řekl, ‚a cos dělal ty, Tome?‘ ‚Jaký Tom?‘ zeptal jsem se a trochu mě to zamrazilo, protože Arder zemřel více než před rokem a on to dobře věděl.

‚Ty jsi přece Tom. Ne? Poznávám tvůj hlas.‘ Neřekl jsem nic, ale on se dotkl rukavicí mého skafandru, který zazvučel a řekl:

‚Zatracený svět, ne? Nic není vidět a nic není. Představoval jsem si to docela jinak. A ty?‘

Řekl jsem si, že se mi to s tím Arderem asi zdálo, koneckonců… stalo se to už nejednomu.

‚Ano,‘ řekl jsem.,Moc zajímavé to tu není. Tak jdeme, co, Thomasi?‘

‚Jdeme?‘ podivil se. ‚Jak to… Tome?‘ Přestal jsem si všímat toho ‚Toma‘. ‚Chceš tady snad zůstat?‘ řekl jsem. ‚A ty ne?‘

Dělá si ze mne legraci, myslil jsem si, ale dost těch hloupých vtipů.

‚Ne,‘ řekl jsem. ‚Musíme se vrátit. Kde máš svou pistoli?‘

‚Ztratil jsem ji, když jsem umřel.‘ ‚Co?!‘

‚Ale nic jsem si z toho nedělal.‘ řekl. ‚Mrtvý pistoli nepotřebuje.‘

‚No, no,‘ řekl jsem. ‚Pojď sem, opásám tě a pojedeme…‘

‚Zbláznil ses, Tome? Kam?‘

‚Na Prométhea.‘

‚Ten tu přece není…‘

‚Je o kousek dál. No, pojď, ať tě přivážu.‘

‚Počkej…‘

Odstrčil mě.

‚Ty nějak divně mluvíš. Ty nejsi Tom!‘

‚Jistě že ne. Jsem Hal.‘

‚Tak tys umřel, kdy?‘

Už jsem víceméně věděl, na čem jsem, a začal jsem se přizpůsobovat.

‚No…‘ řekl jsem, ‚už je to hezkých pár dní. Pojď, ať tě převážu…‘

Ale nechtěl svolit. A začali jsme se šťouchat. Napřed jako žertem, potom vážněji. Pokoušel jsem se ho chytit, ale ve skafandru jsem nemohl. Co dělat? Nesměl jsem ho tady opustit ani na chvilku, protože podruhé už bych ho nenašel. Zázraky se dějí jen jednou a on tam chtěl zůstat, jako nebožtík. A tak — slovo dalo slovo, když už se mi zdálo, že jsem ho přesvědčil, když už se s tím zdánlivě smířil, dal jsem mu podržet svou plynovou pistoli — přiblížil tvář k mé tváři, že jsem bezmála uviděl přes dvojitá skla jeho oči, vykřikl:

‚Ničemo! Podvedls mě! Ty žiješ!‘ a střelil po mně.“ Už delší dobu jsem cítil, že Eri přitiskla svůj obličej k mému rameni. S posledním slovem se zachvěla, jako zasažena proudem, a zakryla jizvu rukou. Chvíli jsme mlčeli.

„Byl to velice dobrý skafandr,“ řekl jsem. „Nepovolil. Celý mi vnikl do těla, ulomil část žeber, vmáčkl je dovnitř, rozdrtil svaly, ale nepovolil. Ani jsem neztratil vědomí, jen jsem nějakou dobu nemohl pohnout pravou rukou a podle horka uvnitř jsem poznal, jak se mi hrne krev. Na okamžik mě to přece jen muselo omráčit, protože když jsem vstal, Thomas tam nebyl a nevím, ani kdy zmizel, ani jak.

Hledal jsem ho, tápaje po čtyřech, ale místo něho jsem nahmatal pistoli. Musel ji odhodit hned po výstřelu. No a s její pomocí jsem se dostal ven. Zpozorovali mě, jakmile jsem se vznesl nad mračno, Olaf se přiblížil s raketou ještě víc a vtáhli mě dovnitř. Tvrdil jsem, že jsem ho nenašel, že jsem našel jedině opuštěnou raketu, a pistole že mi vypadla z ruky a spustila, když jsem upadl. Skafandr je dvojitý. Kousek vnitřního plechu se utrhl. Mám ho tady, pod žebrem.“

Opět jsem mlčel a zvuk vlnobití, mohutnějící, táhlý, jako kdyby se vlna chystala ke skoku přes všechny pláže, neodrazena porážkami nespočetných šiků svých předchůdkyň. Ztenčovala se, kypěla, lámala, bylo slyšet její měkký dusot, stále bližší a slabší, až do naprostého utišení. „Odletěli jste?“

„Ne. Čekali jsme. Za další dva dny oblak opadl a já letěl podruhé. Sám. Chápeš proč — kromě všech jiných příčin?“

„Chápu.“

„Našel jsem ho brzy, protože skafandr ve tmě svítil. Ležel pod skalní jehlou. Tvář nebylo vidět, zorník se zevnitř pokryl ledem, takže když jsem ho zvedl, myslil jsem si v první chvíli, že držím v rukou pouze prázdnou skořápku… Téměř nic nevážil. Byl to on. Nechal jsem ho tam, vrátil jsem se jeho raketou. Prozkoumal jsem ji potom důkladně a pochopil, proč k tomu došlo. Zastavily se mu hodinky, obyčejné hodinky. Ztratil pojem času. Ty hodinky odpočítávaly hodiny a dny. Opravil jsem je a nařídil, aby nikdo nikdy neuhodl.“

Objal jsem ji. Cítil jsem, že jí můj dech nepatrně rozčechrává vlasy. Dotýkala se jizvy a najednou se to, co bylo laskáním, změnilo v otázku.

„Ona má takový tvar…“

„Zvláštní, pravda? Sešívali mi to dvakrát, napoprvé stehy povolily. Sešíval mě Thurber, Venturi, náš lékař už byl mrtev.“

„Ten, co ti dal tu červenou knížku?“

„Ano. Jak to víš, Eri, říkal jsem ti to? Ne, to je nemožné…“

„Říkal jsi to Olafovi, tenkrát… vzpomínáš…?“

„Pravda. Ale že sis to zapamatovala? Takovou maličkost. Jsem vlastně neřád. Zůstala na Prométheu se vším…“

„Máš tam věci? Na Luně?“

„Ano. Ale nemá cenu je vlastně vyzvednout…“

„Má to cenu, Hale.“

„Víš, děvče, brzy by z toho bylo muzeum památek. Nesnesu to, vezmu-li si to, pak jen proto, abych to spálil a nechám si jenom těch několik maličkostí, které mám po nich. Ten kamínek…“

„Jaký kamínek?“

„Eri, zasedla sis na mě! Mám tam víc kamínků. Jeden je z Kerenei, jeden z Thomasovy planetoidy — jen si nemysli, že jsem se zabýval zakládáním nějakých sbírek! Dostaly se prostě do profilu podrážky, Olaf je povytahoval, schoval a opatřil štítky. Nemohl jsem mu to vyhnat z hlavy. Hloupost, ale… Musím ti to říci. Ano, rozhodně musím, aby sis nemyslela, že tam všechno bylo strašné, a že se tam kromě umírání nic nedělo. Představ si… soužití světů. Napřed růžová, nejlehčí, nejjemnější, nekonečné moře růžové, a v ní druhá, která ji prostupuje, temnější, a dál červeň, téměř fialová, ale velice daleko, a kolem dokola luminiscence, lehounká, ne jako oblak, ne jako mlha — jiná. Na to se nedostává slov. Vystoupili jsme z rakety dva a dívali se. Eri, já to nechápu. Víš, mně se ještě teď trochu svírá hrdlo, tak to bylo krásné. Pomysli si: není tam život. Nejsou tam rostliny ani ptáci, nic, žádné oči, které by to mohly pozorovat. Jsem si jist, že se na to nikdo nedíval snad od stvoření světa. Že my s Arderem jsme byli první, a nebýt toho, že se nám pokazilo gravigonio a přistáli jsme, abychom je opravili, protože křemík se rozbil a rtuť vytekla — do konce světa by tam nikdo nestanul a neuviděl by to. Není to zvláštní? Člověk by měl chuť… no, nevím. Nemohli jsme odtamtud odejít. Zapomněli jsme, proč jsme přiletěli, pouze jsme stáli, stáli a dívali se.“