„Nač?“

„Na prach. V oblasti studeného mračna působí planetoidy jako vysavače prachu, víš. Stahují ho z prostoru, v němž obíhají — mají na to čas. Usazuje se ve vrstvách, takže se její objem může zdvojnásobit. Ale stačí maličkost, náraz tryskových plynů, silnější dupnutí, a oblak prachu se zvedne a visí. Řekla bys hloupost, ale není nic vidět. Tak jsem mu to řekl. Věděl to ostatně právě tak dobře jako já. Olaf ho odpálil z bočního katapultu, a já šel nahoru, ke goniu. Naváděl jsem ho na cíl. Viděl jsem, jak se blíží, jak manévruje, obrátil raketu a nechal ji klesnout na povrch, jako na provázku. Pak jsem ho samozřejmě ztratil z očí.“

„Tys ho viděl v radaru?“

„Ne, opticky — dalekohledem. Infračerveným. Ale po celou dobu jsem s ním hovořil rádiem. Ve chvíli, kdy jsem si pomyslil, že už jsem dávno neviděl, aby Thomas tak opatrně přistával (my jsme všichni nějak začali dávat víc pozor, když jsme nastoupili zpáteční cestu), spatřil jsem slabý záblesk a po kotouči planetoidy se pomalu šířila černá skvrna. Gimma, který seděl vedle mne, myslil, že Thomas v poslední chvíli, aby přibrzdil pád, vyfoukl oheň. Tak se to říká. Pilot vyrazí jediný kratinký plamen z trysek. Pochopitelně za takových podmínek ne. Ale věděl jsem, že by to Thomas nikdy neudělal. To musel být blesk.“

„Blesk? Tam?“

„Víš, každé těleso, které se pohybuje velkou rychlostí v mračnu, nabíjí se statickou elektřinou, třením. Mezi Prométheem a planetkou byl rozdíl potenciálů. To mohou být miliardy voltů, ba i víc. Když Thomas přistával, přeskočila jiskra. To byl ten záblesk. Prudkým žárem se zvířil prach a v minutě byl celý kotouč planetky zakryt mraky. Neslyšeli jsme ho. Jeho rádio jenom praskalo. Měl jsem vztek hlavně na sebe, že jsem to podceňoval. Raketa měla speciální bleskosvody, hrotové, a náboj by po ní měl stéci v podobě Elmových plaménků. Tiše. Ale neštěkl. K výbojům ostatně dochází, ale ne k takovým. Ten byl výjimečně silný, Gimma se mě zeptal, co myslím, kdy se mračno usadí. Thurber se neptal na nic. Bylo jasné, že to potrvá dny.“

„Dny?“

„Ano. Přitažlivost je tam neobyčejně malá. Kámen vypuštěný z ruky padá někdy hodiny. Natož prach, vymrštěný do výšky několika set metrů. Řekl jsem Gimmovi, aby se věnoval své práci, že musíme počkat.“

„A nedalo se nic dělat?“

„Ne. Totiž, kdybych měl jistotu, že je Thomas v raketě, mohl bych to riskovat. Obrátil bych Prométhea zádí k planetce, přiblížil bych se, a foukl do toho smetí zblízka na plný tah, aby se rozletělo po celé galaxii, ale takto jsem neměl jistotu. A hledat ho…? Povrch planety se rovnal — co já vím — Korsice. Kromě toho bych v té prachové cloně mohl kolem něho projít na dosah ruky a neuviděl bych ho. Existovalo jediné východisko. Bylo v jeho rukou. Mohl odstartovat a vrátit se.“

„Neudělal to?“

„Ne.“

„Nevíš proč?“

„Tuším. Musel by startovat naslepo. Já jsem viděl, že ten mrak sahá, no, půl míle nad povrch, ale on to neviděl. Bál se asi srážky s nějakým převisem, nějakou skálou. Třeba přistál na dně nějaké hluboké průrvy. No, tak jsme se vznášeli jeden den, druhý — kyslíku a zásob měl na šest dní. Železná zásoba. Pochopitelně nikdo nebyl s to něco dělat. Chodili jsme a vymýšleli, jak Thomase z té kaše vytáhnout. Emitory, různé délky vln. Vrhali jsme tam dokonce pochodně. Ale ani nevzplály, ten mrak byl černý jako hrob. Třetí den a třetí noc. Měření ukazovalo, že prach sedá, ale nebyl jsem si jist, zda opadne docela za těch sedmdesát hodin, které Thomasovi zbývaly. Bez zásob tam mohl vydržet i déle, ale ne bez vzduchu. Tu jsem dostal nápad. Uvažoval jsem takto: Thomasova raketa je z velké části z oceli. Nejsou-li na planetoidě rudy, snad se mi ho podaří objevit pomocí ferrodetektoru. To je přístroj na objevování železných předmětů, víš? Měli jsme velmi citlivý. Reagoval na hřebík ve vzdálenosti tří čtvrtin kilometru. Raketu by objevil na mnoho mil. Museli jsme s Olafem na přístroji ledaco zkontrolovat. Pak jsem řekl Gimmovi co a jak a — letěl jsem.“

„Sám?“

„Ano.“

„Proč sám?“

„Protože bez Thomase už jsme zbyli pouze dva a Prométheus musel mít pilota.“

„A oni s tím souhlasili?“

Usmál jsem se ve tmě.

„Byl jsem první pilot. Gimma mi nemohl rozkazovat, jen navrhovat, a já jsem zvážil možnosti a řekl jsem ano, nebo ne. To znamená, řekl jsem pochopitelně ano. Ale v havarijní situaci jsem rozhodoval já sám.“

„A Olaf?“

„No, znáš již trochu Olafa. Dovedeš si představit, že jsem neodletěl — hned. Ale koneckonců Thomase jsem vyslal já. Nemohl to popřít. Hlavně, že jsem letěl. Pochopitelně bez rakety.“

„Bez rakety?“

„Ano. Ve skafandru s raketovou pistolí. To chvilku trvalo, ale ne tak moc dlouho, jak by se zdálo. Jedinou potíž jsem měl s ferrodetektorem. Byl velký jako bedna, a strašně nešikovný k tomu. Nevážil tam samozřejmě nic, ale když jsem se ponořil do mračna, musel jsem dávat pozor, abych na něco nenarazil. Mračno, když jsem se přiblížil, přestal jsem vidět, jen hvězdy se ztrácely jedna za druhou, napřed jednotlivě, od okraje, pak již bylo půl nebe černého. Pak jsem se ohlédl, Prométheus z dálky celý svítil, měl takové zařízení, pro zluminizování pancíře. Vypadal jako dlouhá bílá tužka s hříbkem na konci. To byl fotonový reflektor. Najednou všechno zmizelo. Přechod byl ostrý. Snad vteřina černé mlhy, pak již nic. Rádio jsem měl vypnuté, místo něho zpíval ve sluchátku ferrodetektor. K okraji oblaku jsem letěl sotva pár minut, ale na povrch jsem klesal přes dvě hodiny — musel jsem dávat pozor. Elektrická svítilna, jak jsem ostatně očekával, nebyla k ničemu. Začal jsem hledat. Víš, jak vypadají velké krápníky v jeskyních?…“

„Vím.“

„Tak nějak to vypadalo — jenže ještě podivněji. Mluvím o tom, co jsem uviděl později, až mrak klesl, protože při tom hledání jsem neviděl nic, jako kdyby mi někdo zalil smolou zorník skafandru. Bednu jsem měl na popruzích. Musel jsem pohybovat anténkou, naslouchat a jít s napřaženýma rukama — nikdy v životě jsem nespadl tolikrát jako tam. Díky nepatrné gravitaci to nebylo nebezpečné; přirozeně, kdyby bylo aspoň trošíčku vidět, stačil by člověk desetkrát chytit rovnováhu. Ale tak — těžko o tom vyprávět někomu, kdo to nezná. Ta planetka se skládala z nakupených jehlic, vratkých balvanů. Došlápl jsem a začal se někam řítit, samozřejmě s tou opilou pomalostí; odrazit jsem se nemohl, protože bych zase čtvrt hodiny poletoval vzhůru. Musel jsem prostě vyčkávat. Pokoušel jsem se jedině jít dál, pak se pode mnou dávala do pohybu suťová pole, ty trosky, sloupy, úlomky kamene, všecko se taktak drželo pohromadě, protože to vázala pranepatrná síla — což neznamená — že by při pádu nemohl velký kámen zabít člověka — protože pak působí hmota, ne váha. Štěstí, že je vždycky čas uskočit, přirozeně, je-li tu lavinu, ten sesuv vidět… nebo slyšet. Ale tam vzduch nebyl, a tak jsem se orientoval jedině podle záchvěvů skály pod podrážkami, kdy jsem zase vyšinul z rovnováhy celý skalní palác a mohl jsem jen čekat, zdali se z té smoly nevynoří balvan, který by mě mohl rozdrtit… Jedním slovem, potuloval jsem se tam celé hodiny a už dávno jsem přestal pokládat svůj nápad s ferrodetektorem za geniální… Také z toho důvodu jsem musel dávat pozor na každý krok, protože jsem se z neopatrnosti už několikrát octl ve vzduchu — to znamená, vznášel jsem se jako v bláznivém snu. Konečně jsem zachytil signál. Asi osmkrát jsem ho ztratil, nevzpomínám si přesně, stačí, že když jsem našel raketu, byla na Prométheu již noc.

Stála šikmo, napůl pohřbená v tom ďábelském prachu. To je ta nejsypčí, nejjemnější věc na světě, víš? Látka téměř nehmotná. Nejmenší prášek klade na Zemi ruce daleko větší odpor. Zrníčka jsou tak neuvěřitelně malá… Nahlédl jsem do rakety, nebyl tam. Říkal jsem, že stála šikmo, ale docela jistý jsem si tím nebyl. Člověk tam nemohl určit kolmici bez speciálních přístrojů. Bez nich by to trvalo hodiny, a obyčejná olovnice, protože by skoro nic nevážila, poletovala by jako moucha na konci provázku, místo aby jej pořádně natáhla… Nedivil jsem se, že se nepokoušel o start. Vstoupil jsem do rakety. Hned jsem uviděl, že se snažil najít přesnou kolmici pomocí toho, co měl po ruce, ale že se mu to nepovedlo. Zásob zbylo hodně, kyslík téměř žádný. Musel přepumpovat všechno, co měl do lahví skafandru, a odešel.“