A potom vešel rada Zednicek, který přinesl aktovku se spisy a

rozložil fotografie na telegrafním stole, fotografie všech razítek

kolem zadnice Zdenky Svaté, telegrafistky. A pan přednosta pořád

prosil, aby se mohl jít převléci, že má extrovní uniformu, ale

dopravní šéf Slušný mu nedovolil, pan přednosta musel dělat

zapisovatele. A potom vešla i Zdenička, ani jsem ji nepoznal, jako

by ta razítka a ten skandál ji postavily na nohy, nějak zkrásněla

a její oči dostaly hloubku, až se mi zamotala hlava, když mi podala

ruku a hyzlila se mi do očí, když mi řekla, že asi půjde k filmu,

že se o ni už zajímá i film. Rada Zednicek nejdřív rozložil kapesní

mapu Evropy, aby úvodem probral a osvětlil vojenskou situaci

říšských armád. Když rozevřel tu mapu, objevily se v ní díry. To

bylo tím, jak rada Zednicek nosil tu mapu v kapse a prodřel jí v

přeložení rohy. Ale každá ta díra na mapě byla veliká jako

Švýcarsko. A Zednicek podával výklad o situaci armád v Karpatech,

kde bojovala pátá armáda von Mansfelda, armáda, ve které bojoval i

jeho syn Břetislav Zednicek, ale na mapě ta pátá armáda pořád ještě

byla v té prodřené díře, už týden to bylo, co do ní vešla, pořád

ještě se nedostala z toho kotle, ve kterém bojoval Zednickův syn,

který tak jako otec neuměl pořádně německy a přihlásil se k Němcům

tím, že si odstranil čárku a háček ze svého jména. A dál vykládal

rada Zednicek a kreslil tužkou na té malé mapě kruhy, které ve

skutečnosti byly veliké jak Černé moře, a ty kruhy byly kotle, které

co nevidět začne uzavírat říšská armáda kolem nepřátel, tužkou

kreslil rada Zednicek přesuny říšských vojsk přes Malou Asii do

Afriky, kde do kotle uzavřel anglická vojska a potom přes Španělsko

se dostal do týlu amerických armád, a přitom přešel rada Zednicek

na situaci v protektorátu, kde nastává totální nasazení, které se

projevuje opatřením, jež zjednoduší školství, uzavřou se muzea,

výstavy, zastaví se některé vlaky a sporty se budou provozovat jen

v neděli.

"Je to vaše zadnice?" otázal se a ukázal fotografii Zdeničce.

"Je," řekla a usmála se.

"Kdo vám tam natiskl ta staniční razítka?" ptal se rada Zednicek a

pan přednosta zapisoval.

"Pan výpravčí Hubička," řekla.

"Tak nám, Zdenko Svatá, řekněte, jak se to všecko stalo," řekl rada

Zednicek.

"Sloužili jsme spolu na noční, k půlnoci jsem si dělala manykýru,

a že nejely vlaky, tak jsme se nudili," říkala Zdenička a dívala se

do stropu.

"Pomalu," řekl pan přednosta.

"A potom řekl pan výpravčí... budeme si hrát na fanty... vrána letí,

vlak letí, čas letí, ruka letí, noha letí... a já jsem prohrávala

nejdřív botičky a potom kalhotky...," vykládala telegrafistka a

sledovala pohyb tužky, kterou její výpověď zapisoval pan přednosta.

"A kdo vám je stahoval?" zvídal rada.

"Pan výpravčí Hubička," řekla a zasmála se.

A výpravčí seděl na židli, nohu přehozenou přes nohu, na koleni

služební čepici, pleš se mu leskla a úředníci z ředitelství z

Hradce, když se podívali na tu jeho pleš a pak na krásnou

telegrafistku, vzdychli a vrtěli hlavou a potom s větším zaujetím

vnikali do případu, ze kterého se snažili vylovit skutkovou podstatu

pro zločin omezování osobní svobody. A já jsem sloužil, stavěl jsem

návěstidla do polohy volno a zase na stůj, cítil jsem, jak výpravčí

sleduje všechny vlaky, které mi projíždějí stanicí, jak mne

kontroluje, výpravčí Hubička byl vždycky můj ideál, už v

Dobrovicích, kde mne zaškoloval, kdy dovedl jednou rukou sjednávat

křižování do jedné stanice a druhou rukou telegrafovat do druhé

stanice zátěž. A teď tady seděl jak před soudem, cítil jsem, že jak

dopravní šéf, tak rada Zednicek, oba ti úředníci by chtěli udělat

Zdeničce totéž, co udělal výpravčí Hubička, ale byli příliš zbabělí,

tak jako všichni, příliš se báli, jediný, kdo se nikdy nebál, byl

pan výpravčí Hubička, který teď seděl a kochal se svou slávou.

"Dávejte pozor, slečno Zdenko Svatá, pozor," zvedl se rada Zednicek,

"než vás položil pan výpravčí na telegrafní stůl, nedělal na vás

nějaký nátlak? Nevyhrožoval? Netlačil násilím?"

"I kdepak! Sama. Sama jsem si lehla... najednou se mi samotné

zachtělo si tam lehnout... a čekat, co to bude dělat...," zasmála

se telegrafistka.

"...a čekat, co to bude dělat...," šeptal pan přednosta a psal.

Vyběhl jsem na perón. Hlavní kolejí projížděl další ostře sledovaný

transport, na tancích se slunili samí mladí chlapci, bwli tak jako

já, někteří ještě mladší, házeli si zeleným balónkem ve slunci, na

jiném tanku zpívali: Ich hab mein Herz in Heidelberg verloren...,

ale když míjeli ten rozstřílený vlak na páté koleji, zůstali stát,

strnuli, každý, kdo vjel do blízkosti těch rozstřílených vagónů,

určených do dílen pro opravu, každý ztuhnul, i kuchaři přestali

škrábat brambory, jistě ti vojáci viděli doma horší věci, rozbitá

města, domovy, hromady mrtvých, ale tohle tady zatím asi nečekali...

Vešel jsem do stanice a ohlásil průjezd transportu. Rada Zednicek

stál u okna.

"Tam jede naše naděje. Naše mládež. Bojovat za Svobodnou Evropu. A

co vy tady? Tisknete razítka na zadek telegrafistky!" řekl a vrátil

se ke stolu, prohlédl fotografie, pak je odhodil.

"Ovšem," řekl, "sklaplo nám, omezení svobody to není..., ale je to

hanobení němčiny, státního jazyka!" zvedl se a udeřil pěstí do

stolu, "polovička razítek je sestavená z německých slov! A to je

zneuctění!"

A vyšel jsem na perón, dával jsem znamení průjezdu lazaretnímu

vlaku, který přijížděl z fronty, rychlíková souprava proměněná v

nemocnici. A na tomhle lazaretu, na který jsem se díval, byly

nejdivnější ty lidské oči, oči těch raněných vojáků, jako by ta

bolest tam na frontě, ta bolest, kterou udělali jiným a kterou ti

jiní zase udělali jim, jako by ta bolest z nich udělala jinačí lidi,

tihle Němci byli sympatičtější než ti, kteří jeli opačným směrem,

všichni se dívali oknem do fádní krajiny tak pozorně a dětinsky,

jako by projížděli samým rájem, jako by moje stanička byl

klenotnický krám, dívali se, tak jako se díval výpravčí Hubička na

nebesa. Zrovna s takovým zájmem se na mne dívali ti žlutí marodi,

někteří měli jen odvrácenou hlavu, jiní se museli přitahovat za

visutou hrazdu, připevněnou ke stropu vagónu, další podpírala

sestřička, a lazaret ujížděl domů, samé bílé postele, zdobené

sevřenýma žlutýma rukama a žlutými obličeji, dětskýma očima. A jako

poslední toho lazaretu jel otevřený kastlák, dva saniteráci tam

vysvlékali z lazaretního kabátku mrtvolu, kterou potom hodili na

hromadu ztuhlých mrtvol, vojáků, kteří pomřeli cestou..., a pak se

ten lazaret vzdaloval, červená koncová lucerna svítila a klinkala

a mrskala sebou a chrastila.

"Nejušlechtilejší krev za vás nasazuje životy," hovořil rada

Zednicek a stál u okna, "viděli jste ten lazaret? A vy tady děláte

tohle! Ale skončili jsme. Výsledek, pane přednosto, pište!

Disciplinární řízení s výpravčím Hubičkou Ladislavem."

A mávl rukou a vyšel na perón, rukou dal znamení, aby přijela

motorová drezína. Zdenička se pak posadila do drezíny vedle

dopravního šéfa.

Ohlásil jsem tu motorovou drezínu. A dal znamení odjezdu.

"Češi, víte, co jsou?" řekl rada Zednicek, "smějící se bestie!"

A motorová drezína se rozejela podle rozstříleného vlaku na páté