z Wilsonova nádraží a pouští páru do kolejiště a do nebe a rozjíždí

se v mračnu, obraz, který vzrušuje každého zaměstnance státních

drah, natož našeho pana přednostu, který měl dva životní cíle, aby

byl jmenován inspektorem státních drah a získal predikát: baron

Lánský z Růže, protože když pátral po svých předcích, objevil, že

má v sobě trochu modré krve. Tak měl v sobě tuplovaně modrou krev,

protože i železničářům se říkalo modrá šlechta.

Jináč měl pan přednosta docela obyčejnou zálibu v pěstování holubů.

Před válkou pěstoval norimberské bagdety, ty holoubky s útočnými

černými a bílými šipkami na křídlech, kterým sám obden čistil

holubince a měnil vodu a sypal zadinu. Ale když Němci tak surově

přepadli a potom porazili Poláky, pan přednosta nechal výlet

zavřený, a než odejel do Hradce, nařídil staničnímu pomocníkovi, aby

všecky ty norimberské bagdety zardousil. Za týden přivezl polské

rysy, ty holuby s krásným modrým voletem a překrásnými křídly,

zdobenými šedivými a bílými trojúhelníčky, které jsou do sebe

zapasované jako dlaždičky v koupelnách.

A já jsem stál mezi kolejnicemi a cítil jsem, jak se na mne dívá,

otočil jsem se a až otevřeným okénkem do sklepa jsem viděl oči paní

přednostově, tam ve tmě, jak krmí husáka a dívá se na mne. Já jsem

paní přednostovou měl rád, ráda si chodívala navečer sednout do

kanceláře, háčkovala velikou dečku na stůl, takové ticho šlo z toho

jejího háčkování, pořád se objevovaly pod jejími prsty další květiny

a další ptáčci, měla před sebou na telegrafním stole takovou knížku,

do které se nakláněla pro další pokyny, jak nabírat ty nitě, jako

by hrála na citeru a četla si v notách. Ale každý pátek popravovala

králíky, to vzala z králíkárny králíčka, dala si ho mezi nohy a

potom mu navlíkala do krku tupý nůž a pižlala to zvířátko, které

pištělo, dlouho pískalo, až po chvíli jeho hlásek slábl, ale paní

přednostová se dívala zrovna tak, jako by háčkovala velikou dečku.

Říkala, že takhle, když králík vykrvácí, jeho maso je mnohem

chutnější, křehčí. Už dopředu jsem viděl, jak bude zařezávat tohohle

husáka, na kterého si sedne jako na koně, zmáčkne mu oranžový zobák

k hrdlu, jako by zavírala kapesní nůž, nejdřív mu pečlivě vyškube

peříčko na temeni a potom bude vytékat jeho krev do kastrolku, pták

bude slábnout, až zplihne docela, paní přednostová se prolomí, bude

sedět jen na svých patách.

"Eléve Hrmo," zavolal pan přednosta.

A jdu do kanceláře, salutuji a vypínám se. "Elév Miloš Hrma se hlásí

ve službě!"

"Posaď se," řekl pan přednosta a vstal od stolu a na hlavu se mu

položil list z palmy. Pak stál chvíli přede mnou, jeho vyplakané oči

putovaly po mé uniformě, pak mi dopnul knoflík u kabátu. "Tak Hrmo,

jestlipak sis všiml, že tady nemáme telegrafistku?"

"Zdeničku Svatou!" povídám.

"Svatou... aha!" odprskl pan přednosta, "ale neslyšel jsi ve městě

nic?"

"Neslyšel, ale co má být?"

"To je divný. Na našeho pana výpravčího už jezdějí div ne hromadný

výpravy! Jako by měl čtyři nohy! Dvě hlavy! Pěkně proslavil tu naši

tichou, klidnou staničku, pěkně!"

"A to on pan výpravčí Hubička zase ano," povídám, "jak jsem sloužil

v Dobrovici a pan výpravčí mě zaškoloval, tak zase se na něj jezdila

dívat celá trať... to jak přetrhl s jistou dámou kanape pana

přednosty..."

"To rakouský, vikslajvantový kanape?" vyvalil oči pan přednosta,

"takovýhle?"

"Přesně takový," povídám.

"Miloši, posaď se," zvlídněl pan přednosta. A sám se obkročmo

posadil na druhý taburet a přiložil ruku k uchu.

"To takhle odejel poslední noční osobní vlak," pouídám do

přednostova ucha, "a od večera seděla s námi v dopravní kanceláři

taková fešná dáma a kouřila cigarety a pila víno. A k půlnoci povídá

pan výpravčí Hubička: Miloši, jseš teprv záškolák, ale já ti věřím.

Vezmeš to za mě tak na dvě hodinky. tak jsem sloužil a výpravčí

Hubička odvedl tu dámu do kanceláře pana přednosty a slyším:

Kočičko, tělo to potřebuje, tělo to žádá..."

"To prase jedno huňatý, vepřový!" zvedl se pan přednosta a díval se

oknem přes uklánějící se a vrkající holuby na perón, kde stál

výpravčí.

"Kdyby to na něm bylo aspoň vidět, ta jeho kujebácká nátura!" křičel

pan přednosta, a výpravčí Hubička si strčil prst do ucha a třepal

jím, jako by měl v uchu zalehlou vodu.

"Tichá voda břehy mele," povídám, "ale v jednu hodinu po půlnoci,

kdy náklaďák odvezl vagóny cukru, poslouchám a slyším z kanceláře

pana přednosty takový zvuk, jako když šoupete s rakví... A pak rána!

Vběhnu do kanceláře pana přednosty a ta dáma leží na kanapi na

zádech nahatá a s takhle roztaženýma nohama! A pan výpravčí Hubička

leží na zemi v podvlíkačkách, tak jak leží voják v našem kostele,

když se otevřel boží hrob. A povídá mi: Miloši, špatně jsem chytil

kontrafaleš. Spadl jsem z oltáře lásky..."

"Ta hyéna skvrnitá!" křičel pan přednosta a opřel se o futro okna

a zíral na výpravčího, který stál rozkročen na perónu a díval se do

nebe.

"A jak tam ležela ta důra na přednostově kanapi, jak?" obrátil se

pan přednosta.

"Když dovolíte, já vám to předvedu," povídám a ukázal jsem na

vikslajvantovou pohovku a hodil jsem sebou a ve vzduchu jsem se

otočil a stáhnul se na záda. A pan přednosta se nade mnou nakláněl

a hrozil.

"Takhle ať se válí s děvkama v čekárně! Ale ne na kanapi svýho

přednosty!"

"Protože na přednostenský kanape může sedat jen pan přednosta,"

povídám.

"Sám to uznáš, ale tomu praseti vepřovýmu nic není svatý!" křičel.

A posadil jsem se a povídám: "Ale pane přednosto, to ještě není

všecko, podívejte se!" vzal jsem přednostu za rukáv a ukázal, "a

tady, v těchhle místech, tady rupnul ten vikslajvant po celý

šířce..."

"Kanape přetrhli!" křičel pan přednosta, "přednostovi přetrhli

kanape vejpůl. Ale to je tím, že nic už nad lidma není! Ani Bůh, ani

mýtus, ani alegorie, ani symbol. Jsme na světě sami, proto je

dovolený všecko..., ale ne pro mě! Pro mě je Bůh! Ale pro támhleto

prase vepřový existuje jen vepřová, knedlík, zelí..."

A pan přednosta už nemluvil, jen dýchal, funěl, díval se na perón,

na záda výpravčího Hubičky.

"To je ďábel," řekl za chvíli. "Chlap, kterej už deset let mohl bejt

někde přednostou maličký staničky na jednokolejce, ale pořád bez

jediný hvězdičky. Jen ho chtějí povýšit, už vyvede nějakou prasárnu,

zatímco já pořád postupuju."

"Slyšel jsem," povídám, "že budete povýšenej na inspektora státních

drah."

"Mám být."

"Ach, to místo tří hvězdiček budete mít hvězdu jen jednu, ale

vroubenou inspektorskou zahrádkou!" zvolal jsem.

"Tak, Miloši," zasnil se přednosta. "Takovej příklad tady máte,"

řekl a otevřel skříň a vyjmul novou blůzu, na které už byla vyšitá

zahrádka s diamantovou hvězdou, "takovej příklad máte ve mně, a jako

bych házel perly sviním."

"Takový inspektor," povídám, "to je na dráze to samé jako na vojně

major, že?"

"Tak, Miloši," řekl přednosta.

A po první koleji si to uháněl dlouhý nákladní vlak, jel plnou

rychlostí a nápravy přes styky kolejnic dávaly pravidelné, hluboké