BOHUMIL HRABAL

OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY

Tenhleten rok, rok pětačtyřicet, Němci už neovládli prostor nad

naším městečkem. Natožpak nad celou krajinou, zemí. Hloubkaři

narušili dopravu tak, že ranní vlaky jezdily v poledne, polední

večer a večerní za noci, takže se někdy stalo, že odpolední vlak

přijel podle jízdního řádu na minutu včas, ale to bylo tím, že to

byl čtyři hodiny opožděný dopolední osobák.

Předevčírem nepřátelský stíhač přestřílel nad naším městečkem

německou stíhačku tak, že jí ustřelil křídlo. A potom trup hořel a

padal někam do polí, ale to křídlo, jak se vyvrátilo z trupu,

vytrhlo několik hrstí šroubů a matic, které napadaly na náměstí a

pozobaly hlavy několika ženským. Ale to křídlo plachtilo nad naším

městečkem, kdo mohl, tak se na to díval, až do té doby, kdy to

křídlo vrzavým pohybem se sneslo nad samé náměstí, kam se vyhrnuli

hosté z obou restaurací, a potom už stín toho křídla se pohyboval

náměstím a lidé hned běželi přes náměstí a hned zase na tu stranu,

kde stáli před chvilkou, protože to křídlo se pořád pohybovalo jako

obrovské kyvadlo, které zahánělo občany do protisměru možného pádu

a přitom vydávalo stále silnější hřmot a zpívavý zvuk. A potom se

rychle smyklo a spadlo do děkanské zahrady. A za pět minut už si

občané odnášeli pláty a plechy z toho křídla, aby se hned druhý den

objevily jako stříška na králíkárně, slepičárně, jeden občan už

odpoledne z toho ukořistěného plechu vystříhával kusy, z kterých

večer nadělal krásné kryty na nohy k motocyklům. Tak zmizelo nejen

to křídlo, ale i všechny plechy a součástky z trupu říšského

letounu, který spadl za městečkem do sněhem zasypaných polí. Jel

jsem se tam podívat na bicyklu za půl hodiny po sestřelení. A už

jsem potkával občany, kteří na vozíčku táhli to, co ukořistili.

Těžko se dalo uhádnout, na co by to tak mohlo být? Ale já jsem jel

na bicyklu dál, chtěl jsem se podívat na ten rozbitý aeroplán, já

jsem nesnášel shánlivé lidi, kdepak já a sbírat nebo utrhávat nějaké

součástky, nějaké krámy! A sněhem ušlapanou cestičkou, která už

vedla k těm černým troskám, kráčel můj otec, nesl nějaký stříbrný

hudební nástroj a usmíval se a třásl těmi stříbrnými střívky,

nějakými trubičkami. Ano, byly to trubičky z letadla, trubičky,

kterými tekl benzín, a já jsem až doma navečer poznal, proč tatínek

měl z téhle kořisti takovou radost. Rozřezal je na stejné kousky,

vyleštil, a potom vedle těch šedesáti lesklých trubiček položil svou

patentní tužku s vysouvací tuhou. Můj otec dovedl udělat všechno na

světě, protože byl od svých osmačtyřiceti let v penzi. Byl

strojvedoucí a na stroji byl od dvaceti let a tak měl vysloužená

tuplovaná léta, ale občané šíleli závistí, když si pomysleli, že

otec může ještě dvacet třicet let na tomhle světě žít. A potom,

tatínek vstával ještě dřív než ti, co chodili do práce. V celém

kraji sbíral, kde se co dalo, šrouby, podkovy, z veřejných skládek

si odnášel kdejaký nepotřebný krám a součástku a všechno skladoval

doma v kůlnách a na půdách, jak nějaká sběrna starého železa to u

nás vypadalo. A kdo nepotřeboval starý nábytek, všechno si odvezl

náš otec, takže ač jsme doma byli jen tři, měli jsme padesát židlí,

šedm stolů, devět kanapí a spousty skříněček a umývadel a džbánů.

A i to bylo otci málo, vyjížděl na bicyklu do kraje a dál,

kramličkou přehraboval skládky a navečer se vracel s kořistí,

protože všecko se mohlo na něco, jednou hodit, a také hodilo,

poněvadž když někdo potřeboval něco, co se už nevyrábělo, nějakou

součástku k autu nebo šrotníku nebo mlátičce, a když to nesehnal,

přijel k nám, a otec se zamyslil, šel popaměti někam na půdu nebo

do kůlny nebo před hromady na dvoře, a potom někam hrábl a za

chvilku vytáhl nějaký krám, který se opravdu hodil. Proto můj

tatínek býval velitelem železných nedělí, a když odvážel všelijaké

ty železné krámy na nádraží, vždycky jel kolem našich vrat a odsypal

trošku té železné neděle. A přece mu sousedé nedovedli odpustit. Asi

to bylo tím, že náš pradědeček Lukáš od osmnácti let bral zlatku

denně rentu, za republiky potom v korunách. Můj pradědeček se

narodil v roce osmnáct set třicet a v roce osmnáct set čtyřicet osm

byl vojenským tamborem a jako takový bojoval na Karlově mostě, kde

studenti házeli po vojácích dlažební kostky a trefili pradědečka do

kolena a zmrzačili ho nadosmrti. Od té doby bral rentu, zlatku

denně, za kterou si denně kupoval láhev rumu a dva paklíky tabáku,

a místo aby seděl doma a kouřil a popíjel, pajdal ulicemi, polními

cestami, nejraději ale tam, kde se lidé dřeli, a tam se těm dělníkům

poškleboval a pil ten rum a kouřil ten tabák, a tak každý rok někde

pradědečka Lukáše tak zbili, že dědeček jej vozil na trakaři domů.

Ale pradědeček se jen vykřísal, už zase se tak dlouho vyptával, kdo

je na tom líp, až ho zase nekřesťansky zbili. Až pád Rakouska vzal

pradědečkovi rentu, tu, kterou bral sedmdesát let. Až ta penze za

republiky smrskla láhev rumu i ty paklíky tabáku. A přece pradědečka

Lukáše každý rok zbili do bezvědomí, protože dál se vytahoval těmi

sedmdesáti lety, ve kterých měl každý den tu láhev rumu a tabák. Až

v roce devatenáct set třicet pět se pradědeček chlubil před

kameníky, kterým zrovna zavřeli lom, a ti jej tak zbili, že umřel.

Doktor povídal, že tady mohl být ještě dobrých dvacet let. Proto

žádná jiná rodina tak neležela v žaludku města. Můj děda, aby jablko

nepadlo daleko od pradědečka Lukáše, byl zase hypnotizér, který

pracoval v malých cirkusech, a celé město vidělo v jeho

hypnotizování touhu co nejvíc se flákat životem. Ale když Němci

překročili v březnu naše hranice, aby obsadili celou zemi, a

pronikali směrem na Prahu, jediný náš děda jim šel naproti, jediný

náš děda šel Němcům vzdorovat jako hypnotizér, zadržet pronikající

tanky silou myšlenky. A tak děda kráčel po silnici s očima na prvním

tanku, který vedl čelo těch motorizovaných armád. A na tom tanku až

po pás stál v kabině říšský voják, na hlavě měl černý baret s umrlčí

lebkou a zkříženými hnáty, a můj děda pořád šel rovnou k tomu tanku

a ruce měl napřažené a očima stříkal Němcům myšlenku, obraťte se a

jeďte nazpátek... a opravdu, ten první tank zastavil, celá armáda

zůstala stát, děda se prsty dotýkal toho tanku a pořád vysílal tu

samou myšlenku... obraťte se a jeďte nazpátek, obraťte se a jeďte

nazpátek, obraťte se... a potom poručík dal praporkem znamení a tank

se rozejel, ale děda neuhnul a tank jej přejel, uskřípl mu hlavu,

a už říšské armádě nic nestálo v cestě. A tatínek se potom vydal

hledat dědovu hlavu. Ten první tank zůstal stát před Prahou, čekal

na vyprošťovací jeřáb, dědova hlava byla vmáčknuta mezi pásy a ty

pásy byly tak natočené, že tatínek si vyprosil, aby mohl tu dědovu

hlavu vyprostit a potom ji pochovat i s tělem, tak jak se na

křesťana sluší. Od té doby se v celém kraji lidé hádávali. Jedni

křičeli, že náš děda byl blázen, druzí zase, že ne tak docela, že

kdyby se všichni postavili jako náš dědek proti Němcům, se zbraní

v ruce, kdoví jak by to s Němci dopadlo.

Ten čas jsme ještě bydleli za městem, až potom jsme se přestěhovali

do města, a já, že jsem byl zvyklý na samotu, jak jsme do města

přijížděli, celý svět se mi úžil. Od té doby, jen když jsem vyšel

za město, jedině tak jsem vydechl. A zase, jak jsem se vracel, jak

se přes most úžily ulice a uličky, úžil jsem se i já, pořád jsem měl