a mám a budu mít dojem, že za každým oknem jsou nejmíň jedny oči,

které se na mne dívají. Když mě někdo oslovil, červenal jsem se,

protože jsem měl dojem, že všem lidem něco na mně vadí. Před třemi

měsíci jsem si přeřízl ruce v zápěstí, a jako bych k tomu neměl

důvod. Ale já jsem ten důvod měl a znal jsem jej a jen jsem se bál,

že každý, kdo se na mne dívá, ten důvod uhaduje. Proto za

každým oknem ty oči. Ale copak si může člověk myslet, když mu je

dvaadvacet let? Mohl jsem si myslet, že lidé v našem městečku se

proto na mne dívají, že jsem si přeřízl ty žíly, abych se vyhnul

práci, kterou musí oni udělat za mne, tak jako dělali za našeho

pradědečka Lukáše a za dědu Viléma, který byl hypnotizér, i za mého

tatínka, který jen proto jezdil na lokomotivě čtvrt století, aby

potom nemusel nic dělat.

Tenhleten rok už Němci neovládli prostor nad naším městečkem. Když

jsem pěšinkou přijel až k trupu letadla, sníh se třpytil na pláních

a v každém krystalku sněhu jako by tikala malininká vteřinová

ručička, tak ten sníh na prudkém slunci praskal ve všech barvách,

a já slyšel, jak nejen v každém krystalku tikají ručičky, ale ještě

i někde jinde. Moje hodinky tikaly zřetelně, ale já slyšel ještě

jeden tikot, a ten tikot vycházel z letadla, z té hromady. A tam

opravdu tikaly palubní hodiny, dokonce ukazovaly přesný čas, který

jsem srovnal s ručičkami mých hodinek. A potom jsem viděl, že tam

ještě víc vespod je sluncem ozářená rukavička, a já jsem dobře

cítil, že ta rukavička není sama, že je v ní lidská ruka, a ta

lidská ruka tam není sama, ale je na paži a ta paže na lidském těle,

které je někde pod těmi troskami. A váhou těla jsem šlápl na bicykl,

ze všech stran tikaly miniaturní vteřinové ručičky, hrkané světlem

slunce, a po trati v dálce uháněl náklaďák, vesele hrkal, byl to

uhelný vlak, který se vracel do mostecké pánve, jistě sto čtyřicet

náprav, a uprostřed vlaku byl zaseknutý brzdící špalek, byl

rozžhavený a kov vykapával na kolejnici, ale říšská lokomotiva

vesele táhla i ten zaseknutý vagón.

Zítra už budu stát u dvojkolejné trati v mé staničce, kde všechny

vlaky jedoucí od západu k východu budou podle jízdního řádu označeny

lichými čísly, vlaky potom jedoucí od východu k západu čísly sudými.

Budu zase po třech měsících řídit dopravu, budu zase na nádraží,

kterým procházejí dvě hlavní koleje, a ta průběžná kolej od západu

k východu má číslo jedna a ta druhá průběžná kolej od východu k

západu má číslo dvě a potom od koleje číslo jedna všechny koleje po

pravé ruce mají čísla lichá, tři, pět, sedm a tak, a všechny koleje

po pravé ruce od průběžné koleje číslo dvě mají čísla sudá, čtyři,

šest, osm, deset a tak. Ovšem to je pro nás, pro zaměstnance

státních drah, tohle číslování, protože ze stanoviska laika, který

stojí na perónu nádraží, třeba v mé staničce, tak tam první kolej

je pátá, druhá kolej je třetí, třetí kolej je první, čtvrtá kolej

je druhá... A zítra brzy ráno si obléknu uniformu, černé kalhoty a

modrou blůzu, na služebním plášti mosazné knoflíky, které mi maminka

cídí sidolem, a potom si dopnu ten krásný límec, který zrovna tak

jako na kabátci, tak na plášti má jedno a totéž znamení, ze kterého

každý nádražák hned pozná, jakou mám ve službě hodnost. Na límci

středoškolský knoflík každému řekne, že mám maturitu. A potom

zlatými nitěmi vyšitá překrásná hvězda dává na vědomí, že jsem

elévem dopravy. A dál na límci se třpytí ten nejhezčí odznak,

okřídlené kolečko zdobené fialovým a modrým flitrem, okřídlené

kolečko, podobné zlatému mořskému koníčkovi. A tak ráno vyjedu ještě

za tmy, moje maminka se bude za mnou dívat, bude stát nehnutě za

záclonou, zrovna tak, jako za všemi okny, kolem kterých budu

projíždět, všude budou stát lidé, tak jako moje matka, budou mne

pozorovat s prstem na záclonce a já budu ujíždět k řece, kde na

pěšince vydechnu, tak jako vždycky, protože já nerad jezdím do

služby vlakem, takhle u řeky se mi volně dýchá, nejsou zde žádná

okna, žádná nástraha, žádná jehlice zabodnutá zezadu do týlu hlavy.

V dopravní kanceláři bylo všecko tak, j ako to bylo, než jsem to

opustil. Blok uzavírající závěry jízdních cest se pořád podobal

obrovskému aristonu nebo forbesové skříni, telegrafní stůl stál pod

oknem, z kterého byla vidět pět kilometrů dlouhá polní cesta

vroubená starými jabloněmi, cesta, na jejímž konci se třpytil zámek

knížete Kinského, zámek, který dneska ráno, když vyšlo slunce, stál

až do prvního patra v mlze, takže vypadal, jako by visel na zlatém

řetězu. A na tom stole byly tři telegrafní přístroje, které před

půlstoletím vyrobila firma Siemens Halske, a tři telegrafní

zápisníky. A dva traťové telefony a tři telefony staniční pořád se

propojovaly a dopravní kanceláří se pořád ozývalo něžné vrkání a

cinkání a štěbetání telegrafů a telefonů, jak v krámku obchodníka

se zpěvavým ptactvem. U okénka do čekárny pořád byla zelená záclonka

stažená mosaznými kroužky a hned vedle železná skříň a stroj na

datumování jízdenek. Výpravčí Hubička mě přivítal a hned řekl, že

budeme sloužit spolu, že po třech měsících marodění se musím znovu

zaškolit. A potom se mne zeptal pan výpravčí, kolik je hodin, a

odhrnul rukáv z mého zápěstí, a nedíval se na hodinky, ale rovnou

na jizvu po vyhojené ráně.

A já jsem se začervenal a hned jsem dělal, jako že hledám svou

červenou čepici. Byla ve skříňce docela zaprášená, na dýnku byly

tlapičky myších paciček. V jitřním slunci jsem kartáčoval služební

čepici, slyšel jsem, jak holubi pana přednosty vrkají v holubníku.

Za nádražím bylo vidět všechny překážky na dostihové dráze, celá ta

miniaturní dráha z Velké pardubické, protože kníže Kinský pěstoval

polokrevné závodní koně, se kterými vyhrál nejen Velkou pardubickou,

ale i Velkou liverpoolskou, skoro milión liber šterlinků, bylo to

tenkrát tolik peněz, že kníže začal stavět za naší maličkou stanicí

obrovský biograf a divadlo a koncertní sál pro naši vesnici, ale

nedostavěl to, tak se z toho udělal magacín na obilí, nejkrásnější

obilní skladiště na světě, do kterého se vcházelo římskými a řeckými

sloupy. A tomu skladišti na obilí se říkalo po anglicku: liverpůl.

Přesně o půl osmé vstoupil do dopravní kanceláře pan přednosta.

Vážil skoro metrák, ale ženské o něm říkaly, že tančí neuvěřitelně

lehounce. Vlásky si česal tak, že je od levé strany přes pleš hnal

na stranu pravou, a od pravé strany je od ucha hnal přes pleš na

protistranu. Avšak když někdy jen tak kráčel po perónu, jak vítr

vál, odchlipoval a zvedal mu ten gotický oblouk jeho vlásků.

Teď otevřel dveře své kanceláře. Nikdo by nečekal, že přednosta tak

maličké staničky má tak zařízenou kancelář. Perský koberec vždycky

zářil červenými a modrými květy, tři turecké taburetky zvyšovaly

orientální vůni. A těžký, mahagonem vykládaný pracovní stůl byl

zacláněn velikými lupeny obrovské palmy a ty listy dělaly nad

benátským křeslem takový deštníček. Vůbec celá ta kancelář dělala

dojem, že ji lze vzít na nosítka i s panem přednostou, tak jako se

nosí papež. Na rokokové skříňce stály hodiny z mramoru a místo

kyvadla byly tři pozlacené koule, které se točily hned sem, hned tam

a každý, kdo tyhle hodiny slyšel znít, každý se obrátil k těmhle

hodinám a řekl: Ty hodiny ale krásně bijou! A potom v kanceláři

stálo služební kanape potažené čokoládovým voskovaným plátnem a na

zdi byl veliký olej, znázorňující, jak rychlíková lokomotiva vyjíždí