a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se

převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel

voják, jehož obličej klidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá

díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel

ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na

jehož iedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis.

Bringe Glůck. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi,

ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky

neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého

postřelili a jeden druhého přivedli ke smřti, ač jistě, kdybychom

se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili

si.

A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí

těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl

jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten

zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal

do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší

kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a

syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu

převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem

se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal

ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a

pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety,

která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan:

"Měli jste sedět doma, na prdeli..."