plachtou, aby hloubkaři neviděli na dálku, když topič přikládá, a

potom jeden vagón za druhým, nízké otevřené vagóny a na nich v

bedýnkách střelný prach, bedny proložené vrstvami slámy, tři, čtyři,

pět vagónů, počítal jsem si je, měsíc byl skrytý za béžovým mračnem,

z něhož se sypal tak hustě sníh, a přece ten měsíček byl pořád vidět

jako potopená obruč na dně potoka, který hrká mělkým korytem, sedm,

osm, devět, a sníh se rozpadal tak, že jsem na chvíli neviděl ani

lokomotivu ani poslední vagón toho vlaku, jedenáct, dvanáct, třináct

a potom jsem lehce hodil ten přístroj, jako bych házel do říčky

květinu, vypočítal jsem si to přesně, hodil jsem, když se pode mnou

ocitlo čelo vagónu, a ten přístroj padl akorát doprostředka vagónu,

který si najel do té věcičky, která tam teď ležela a odnášela ten

ostře sledovaný vlak k jeho konci, díval jsem se pořád, do poslední

chvíle na ten vagón, až sníh ten vagón zašrafoval a já jsem si

umínil, že se odtud shora budu dívat ty čtyři minuty, až do té doby

se budu dívat z tohohle posazu, jako myslivec vyčkám zde ten moment

zkázy, a pak jsem už viděl, jak se blíží poslední vagón, s budkou

na konci, odkud najednou vyšlehl dlouhý kužel světla a soustředil

se na mne, vytáhl jsem revolver a viděl, jak se zableskla hlaveň

pušky hned pode mnou. Vystřelil jsem a současně vystřelil i kdosi

z té budky a na zem padla baterka a svítila v štěrkovém loži a z

budky vlaku kdosi padl k ní a skulil se do příkopu. A já jsem

pocítil bolest v rameni a z ruky mi vypadl revolver a po hlavě jsem

padal, ale zachytil jsem se za plášť o kramli, v semaforu

zarachotilo a zelená se proměnila v červenou a rameno padlo do

vodorovné polohy a já jsem visel hlavou dolů a slyšel, jak se můj

plášť trhá, z kapes mi vypadly klíče a drobné mince a padaly mi

podle hučících uší, viděl jsem, jak se vlak vzdaluje, jak se celý

natočil do zatáčky, ukázal mi sebe sama vzhůru koly, jako by jel po

stropu noci, červené svítilny na jeho konci se vzdalovaly, viděl

jsem u semaforu v příkopu vojáka, jak se stočil do klubíčka, padal

na něho sníh a on ztratil čepici, měl lysou hlavu, a kabát se mi

zvolna trhal, cítil jsem, jak mi zpod košile teče po krku na hlavu

krev, a plášť se dotrhl a já padal střemhlav do černého, olejem a

párou prosáklého štěrkového lože. Padl jsem na ruce a hrany ostrého

kamene mi prorazily dlaně. Potom jsem se skulil do příkopu, hned

vedle toho německého vojáka, který ležel na boku a začal pochodovat

na místě, pořád jako by kráčel, těžkýma botama vyhrabával sníh až

na zmrzlou hlínu a drn a držel se za břicho a naříkal. Nastavil jsem

před ústa dlaň, a když jsem odkašlal, vyplivoval jsem krev. Ten

německý voják mi prostřelil plíce a já jemu asi břicho. Teď jsem si

uvědomil, proč pan výpravčí Hubička celý večer odprskával,

odplivoval. Jako by dopředu viděl tenhle můj konec, protože pan

výpravčí Hubička nikdy z ničeho strach neměl, ono to asi bylo

silnější než on, všechno jako by se napřed stalo, než se to

stalo..., díval jsem se do nebe, odkud se sypal sníh, potom jsem se

převrátil a vyškrábal se až k tomu vojákovi, který začal naříkat a

opakoval pořád jedno slovo.

"Mutti, Mutti, Mutti!" volal a já jsem se na něho díval, chrmlal

jsem krev a věděl jsem, že tenhle voják nevolá svou matku, ale matku

svých dětí, protože už byl plešatý, když jsem se nad ním nakláněl,

viděl jsem, že se tak podobá panu výpravčímu Hubičkovi, až jsem se

polekal. A potom si pořád tiskl ruce na břicho a pořád jako by chtěl

odejít od toho svého postřeleného těla, pořád pochodoval na místě

a podrážkou těžkých bot drásal sníh na promrzlou hlínu.

Rozpřáhl jsem ruce a lehl si na záda, koutkem úst mi tekla krev a

hruď jsem měl plnou ohně. A najednou jsem uviděl to, co asi pořád

viděl pan výpravčí Hubička, že jsem ztracený, že mohu jedině čekat,

až ten vlak vyletí do povětří, že kdyby nic jiného, tedy jen tohle

mi v téhle situaci musí stačit, protože nic mne nemůže čekat než

smrt, buďto umřu na ten průstřel, nebo mne najdou a Němci mne pověsí

nebo zastřelí, tak jak to mají zvykem, a tak mi přišlo a došlo, že

jsem byl určen pro jinačí smrt, než o kterou jsem se pokusil tam v

Bystřici u Benešova, akorát mne mrzelo, že jsem postřelil do břicha

toho Němce, který se pořád držel v tříslech a pořád těma botama

kráčel, a já jsem věděl, že mu taky už nikdo nepomůže, protože

prostřelené břicho je smrtelné, jenže ta smrt, ke které kráčel ten

Němec, byla daleko, jako by k ní nemohl takhle nikdy dojít, protože

šel na místě a do taktu si opakoval:

"Mutti, Mutti, Mutti . . ."

A ty jeho vojenské boty mi hrabaly v mozku. Překulil jsem se a po

loktech jsem se dostal až k těm vojákovým botám, oběma rukama jsem

je chtěl zadržet, ale nohy byly tak v pohybu, že se mi vyškubly,

jako by to byly páky nějakého stroje. Z kapsy kabátu jsem vytáhl

provázek, kterým jsem přivazoval čísla k bicyklům nebo kočárkům,

když si je cestující brali s sebou do vlaku na gepek, a utřel jsem

si krev a zavázal jsem jeden konec provázku kolem jedné boty, a když

se ty nohy míjely, převázal jsem i druhou botu, chvíli ty nohy

přestaly mašírovat, skubaly sebou, ale pak silou stroje přetrhly

provázek a zase čáraly po zemi dál, dokonce přidaly do kroku a ten

voják hlasitěji volal:

"Mutti! Mutti! Mutti!"

A tím víc mi připomínal, nač jsem nechtěl myslit, na to, jak maminka

bude ráno stát za záclonou a bude čekat, ale já už nikdy nevejdu a

nezahnu do uličky na náměstí a ona nepohne záclonou na znamení, že

mne očekávala a že mne vidí a že je šťastná, protože moje maminka

nikdy klidně nespí, když jsem na noční, zrovna tak možná manželka

tohohle vojáka od té doby, co on je na frontě, taky neusne, taky

stojí někde u záclony a čeká, až kdosi vejde do uličky, nebo zahne

k ní a bude to ten, který tady kráčí na místě a volá ji, a jde a

jde, ale dopracovává se jedině do smrti. Vyškrábal jsem se k němu

a volal jsem mu do ucha: "Ruhe! Ruhe!"

Ale ten voják už věděl svoje a já, jak jsem položil ruku do sněhu,

abych se opřel, ucítil jsem studenou hlaveň pušky, kterou jsem vzal,

a převalil se na bok. Tak voják ležel a já proti němu. Nasadil jsem

pušku tam, kde bývá srdce, spletl jsem si stranu pravou a levou,

zjistil jsem to tím, že jsem musel nejdřív jednou, pak druhou rukou

zkusit, zda to jde psát, ano, teď jsem nasadil tu pušku na vojákovo

srdce, aby už nevolal, aby mi už nešel v hlavě, a stiskl jsem

spoušt. Ozvala se rána a dušený ohýnek sežehl uniformu, bylo cítit

vůni spálené bavlny a vlny, ale ten voják jen víc volal matku svých

dětí, svou manželku, a ještě zrychleněji kráčel na místě, jako by

to byly poslední kroky, a pak už jen zahrádka a za tou jeho domek,

ve kterém bydlí jeho znejmilejší... A přestal padat sníh, ušel

krásný měsíc, po kraji tikaly vteřinové barevné ručičky ve všech

vločkách, a na krku toho vojáka se zaleskl bílý stříbrný řetízek a

potom na tom řetízku cosi, čeho se ten voják chytil oběma rukama a

ještě hlasitěji volal: "Mutti!! Mutti!!"

A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem

při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho

nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel,

jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak

stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi

šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu