naproti, sám proti armádnímu sboru, s napřaženýma rukama a

hypnotizérskou myšlenkou, aby se Němci obrátili a zacouvali nazpátek

tam, odkud přišli. A stejně, i když dědova hlava byla vmáčknutá do

pásu tanku, přece jen ten dědův duch pořád tlačil teď armádní sbor

za sborem, tank za tankem, vojáka za vojákem nazpátek, do srdce

Německa, tam, odkud se vyhrnuli a kam je tlačily ruské armády... Ale

já jsem zapomněl na dědu, protože kdybych na něho myslil už dřív,

mohl jsem se pokusit o jinačí věci. Za dvacet minut přijede můj vlak

naložený střelivem a já budu mít možnost vykonat velkou věc, protože

už nejsem zvadlé lilium. Nikdy bych neřekl, že by se ve mně vzala

taková síla, zrovna tak jako bych nikdy neřekl, že pan výpravčí

Hubička bude čím dál starostlivější, už ani nemohl chodit, pořád

stál rozkročený nad blokem a naslouchal telefonům, které ohlásí ten

námi ostře sledovaný vlak.

Vešel jsem do kanceláře, otevřel šuplík, dal do kapsy pláště tu

třaskavku, výpravčí Hubička mne blokoval tělem. A revolver jsem dal

do druhé kapsy a potom jsem prstem jel po řádkách telegrafního

zápisníku a podepsal jsem se a tužku uložil do šuplíku.

A pan výpravčí šel k černé tabuli, na které byly od včerejška

vypsány křídou všechny ostře sledované vlaky, ta série dvaceti

vojenských transportů, které se měly pokusit zastavit prolomenou

frontu, ukazoval na ně prstem a šeptal:

"Miloši, načasuju ti to na poslední chvíli..."

"Jo..., ale ta raketa si dupla," povídám.

A vyšel jsem na perón, raketa vjela do stanice a zastavovala a

vlakvedoucí seskočil.

"Příšerný, celý Drážďany jsou kaput," řekl.

A za ním seskákali z hytláku lidé, jako by utekli z koncentráku,

měli pruhované kalhoty, a když vešli do kanceláře, viděli jsme, že

to jsou lidé v pruhovaných pyžamech, jen s kabátkem, tak jak

zachránili holé životy, všichni měli upřené oči a nemrkali.

Vlakvedoucí se zhroutil na židli a hladil si čelo.

"Celý Drážďany jedna fagule. Tihle mi nalezli do hytláku," řekl

vlakvedoucí a zvedl se těžce, tak jako vstává unavený kůň. Chvíli

se opíral pěstmi o telegrafní stůl, pak překládal ruce, a na konci

zůstal stát, s hlavou svěšenou. Zdálo se, že usnul. A ti Němci stáli

zrovna tak, koukali se do země a možná, že tam viděli ty svoje

poslední chvíle, jak vyskakují okny do zahrad a ulic, a všechno je

od nich odťaté padajícími stromy a zdmi a trámy. A všichni ti Němci

měli dlouhé ruce, teď skoro až ke kolenům, a pořád ani jeden z nich

nemrkl, jako by hrůza každému uřízla víčka. A já jsem jich už

nelitoval, já, který jsem oplakal každé podříznuté kůzle a všecko

to, co potrefilo neštěstí, já jsem už těchhle Němců nepolitoval. To

ještě když jsem byl v nemocnici s tím svým zápěstím, chodíval jsem

ke své vzdálené tetě, a ta teta Beatrice byla v nemocnici už padesát

let sestřičkou a měla na starosti oddělení, kam se sváželi k smrti

popálení lidé, teď hlavně vojáci, které už z fronty přivezli v

oleji, takoví to byli skoro obojživelníci, a moje prateta Beatrice

jim vařila polévky ze zeleniny, a když někteří moc trpěli, tak jim

dávala morfiové injekce, a já tam za ní chodil, protože teta

Beatrice přinášela každému klid, byla tak ohromná a silná, že na

koho se podívala, hned každému nastříkala klid, asi proto, že byla

v tomhle oddělení už tolik let... a přece, když jsem slzel nad

německými vojáky, když jsem viděl, jak za nimi přijížděly jejich

milé a manželky a jak ti vojáci z té olejové lázně dělali poslední

pořízení a doporučovali svým ženám, koho si potom mají vzít, jak

zařídit všechno s dětmi a majetkem, zvedal jsem se, ale prateta

Beatrice mne tlačila do židle a krájela mrkev a celer a petržel,

krájela a zpívala si tichounce, pokaždé jinou melodii... Zejtra

Gefreiter Schulthe umře, zejtra Gefreiter Schulthe umře, umře,

umře... na melodii Na tom pražském mostě konvalinka roste... a

krájela nožem mrkev a petržel a celer... a věděla, že zítra přidá

trošku víc morfia svobodníkovi Schulthemu a zkrátí tak jeho utrpení

o pár dní, protože už se rozloučil..., a druhý den zase zpívala

tichounce Oberleutnant Ditie, ten zejtra umře, ten zejtra umře...

na nápěv Mně darovalo děvčátko prstýnek zlacený... a krájela

zeleninu a já se díval na mladé muže ve vanách, všichni vypadali,

jako by se koupali, a nepřál jsem si, aby už zítra byli mrtví, přál

jsem si, aby se mohli vrátit k těm svým manželkám, milenkám, se

kterými si naposledy pohovořili, protože koho spustili už dolů, sem

k tetě Beatrici, s tím už to bylo ámen. Ale teď, jak tady přijeli

z těch Drážďan, nemohl jsem je už politovat, jen oni mohli litovat

sami sebe. A ti Němci to věděli. Vlakvedoucí se zvedl a řekl Němcům:

"Sollten sie am Arsch zu Hause sitzen."

A vyšel na perón a zvedl ruku a stroj se rozjížděl a vlakvedoucí

naskočil do služebního vozu.

"Ty Němce nám sem poslal pánbůh," šeptal výpravčí, "dosvědčí nám,

kdyby něco...," odprskl a já jsem slyšel z trati, jak od strážného

domku ke druhému se ozývá návěšt, kladívko tlukoucí do puklého

zvonu, a hned jsem věděl, že to je můj vlak. Vešel jsem do kanceláře

a výpravčí držel telefon a podle toho, že bledl, viděl jsem, že to

je ten námi ostře sledovaný vlak.

Vytočil jsem si klíč. Němci stáli kolem kamen, pořád jako sochy na

morovém sloupu na našem náměstí. Teď se jeden z nich rozplakal, tak

divně, skoro vrkal jako ti přednostovi holubi, když je probudil

nálet, pak se ten Němec dal do lidského pláče, teprve teď jeho tělo

povolilo a ostatní Němci začali posmrkávat a pak se rozplakali

všichni, každý jinak, ale vgruntu to byl lidský pláč, brek nad tím,

co se stalo. A jednomu Němci, tomu, co si chladil hlavu o stěnu,

začala téct z nosu krev a najednou se svezl na zem a po zdi udělal

červenou čáru.

Výpravčí Hubička se na mne podíval, zase měl staženou čepici do

čela, že musel zvednout bradu.

Vyběhl jsem do přístěnku a vyhodil předvěst i vjezdové návěstidlo,

zatímco odjezdové jsem nechal na stůj.

A přišel výpravčí a já jsem vytáhl z kapsy pláště ten přístroj,

svítil na něj baterkou a on narafičoval kroužky, jako by zaostřoval

fotografický aparát.

A holubi pořád nemohli usnout, pořád vrkali, padali ze sna, bylo

slyšet jejich péra, jak tlučou o stěnu.

Pak mi výpravčí Hubička podal ruku, studenou a vlhkou, jako by podal

rybu. A já kráčel podle kolejí. Přes měsíc přeběhl dlouhý oblak a

začal se sypat zmrzlý sníh, otočil jsem se a viděl v dálce cloněné

světlo lokomotivy. Měsíc vyplul z toho oblaku sněhu a v mrazivé noci

se pláně polí jiskřily a zase jsem slyšel, jak všechny ty zmrzlé

krystalky tikají, jako by se v každém pohybovala barevná ručička

vteřin. Pak jsem vylezl na stožár semaforu jako po žebříku. A znovu

přeběhl oblak a zase se začal sypat sníh, jemný jako jepice.

Obkročil jsem lampu. Lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně

pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, j ak se křídlo

semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v

zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony,

protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl jsem,

jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl,

a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají

vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá. Ani jsem se nehnul, v

ruce už jsem držel tu věc, slyšel jsem, jak do mne přechází tikot

toho přístroje, a pak projela lokomotiva, shora byla cloněná