sukni, a pak jsem cítil, jak zvedla a rozevřela nohy, položila ty

svoje tyrolské boty na kanape pana přednosty, a pak jsem najednou

byl s Viktorií slepený, tak jako jsem byl slepený na fotografii v

mariňáckých šatičkách na fotografii Máši, a zaplavilo mne světlo,

které neustále sílilo, pořád jsem kráčel nahoru, celá země se

třásla, ozývalo se dunění a hřmění, měl jsem dojem, že to nevychází

ani ze mne ani z těla Viktorky, ale zvenčí, že celá budova se

zachvívá v základech, okna drnčí, slyšel jsem, že na počest tohohle

mého slavného a úspěšného vjezdu do života se rozdrnčely i telefony,

telegrafy samy od sebe začaly vyhrávat Morseovy značky, tak jako se

to stávalo v dopravních kancelářích při bouřkách, zdálo se mi, že

i ti holubi pana přednosty všichni do jednoho vrkají, dokonce i

obzor se nadzvedává a zaplál barvami ohňů, teď se staniční budova

znovu roztřásla, maličko sebou pohnula v základech... A potom jsem

cítil, jak se tělo Viktorky vzepjalo do oblouku, slyšel jsem, jak

její okované boty se zaryly do voskovaného kanape, slyšel jsem, jak

to plátno se trhá, neustále se trhá a odkudsi z nehtů na rukou i

nohou se mi sbíhala do mozku jásavá křeč, všechno bylo najednou

bílé, potom šedivé, pak hnědé, jako by opadala horká voda a měnila

se ve studenou, a v zádech jsem pocítil příjemnou bolest, jako by

mi do nich někdo zarazil zednickou kramli.

Otevřel jsem oči, Viktorka mne pořád prstem vískala ve vlasech a

oddychovala. A já jsem viděl škvírou v okně, jak se u obzoru

nadzvedává červená a jantarová barva vzdáleného ohně, jako by se

blýskalo na časy. A holubi pana přednosty ustrašeně vrkali,

poletovali holubníkem, naráželi na stěny a strop a padali k zemi a

tloukli ustrašeně křídly.

Viktorka Freie se posadila a naslouchala. Pohladila si vlasy a

řekla:

"Někde je hrozný nálet."

Otevřel jsem okno a natáhl za zatemnění, které se vsrkla nahoru.

Daleko za kopci vybuchovaly nové a nové ohně, obzor byl zardělý a

odchlípnutý směrem za kopce, k centru nějakého neštěstí.

"Asi to budou Drážďany," řekla a vstala a česala si vlasy a hřeben

vydával ve vlasech zvláštní zvuk. Vzpomněl jsem si na její pružné

tělo, které jsem najednou viděl, jak létá na hrazdě.

"Čím jste?" povídám.

"Artistka," řekla a tahala hřeben v hustých vlasech a odkláněla

hlavu, "před válkou jsme měli 'Pestrou paletu vzdušných atrakcí'."

Posadil jsem se na kanape, pak jsem tiše hmatal po plátně.

Kanape bylo přetržené vejpůl. Vyvalená mořská tráva. A stanicí

projížděl náklaďák a z komínu chrstal jiskry. Viktoria stála v okně

a česala si ty jiskry z vlasů. Pak polní cestou proti zarudlému

obzoru byli vidět dva jezdci. Vstal jsem a poprvé v životě jsem

pocítil klid. "Děkuju," řekl jsem.

"Já taky," řekla a potom zvedla hubertus a vešla do dopravní

kanceláře a podívala se na hodiny. Oddychla si. Vsunula ruku pod

blůzičku a upravila si v podprsence prs. A vyšla na perón, kde stál

výpravčí Hubička rozkročený a díval se na nebe. Chvíli spolu

hovořili. Pak se vrátila a řekla:

"Und jetzt muss ich wirklich nach Kersko," zasmála se a vykročila

podle přednostovy zahrádky, pak lipovou alejí mizela mezi domky.

Když přijel pan přednosta na bílém koni, lehce seskočil a hodil

opratě štolbovi, který pobídl svého koně a klusal zpátky.

Přednosta kráčel rovnou pod holubník a volal: "Koťátka moje májový,

copak se tolik plašíte? Co vám kdo udělal? Děťátka moje okřídlený!

Pan přednosta se vám už vrátil! Hola! Hola!"

A potom vesele vešel do kanceláře dopravy, posadil se na obrácenou

židli a řekl:

"Pan kníže vás, Hubičko, dává pozdravovat. Baron Betmann Holweg

přinesl ty fotografie Zdeničky. Všichni šlechtici jsou nadšení a

chtějí vás vidět. Sám pan hrabě vám, Hubičko, vzkazuje, že vám

závidí, že on by na to nepřišel. Zve vás příští týden, Hubičko, na

zámek. Já jsem musel podat společnosti u tabule referát o tom, jak

to všecko bylo...

A zvedl se, telegraf volal naši stanici. ,

"Bahnhofsperre Dresden, Pirna, Bautzen..."

Pan přednosta vyšel na perón a vykřikl tím směrem kde se pořád

ozývalo dunění a byl barevný obzor: "Neměli jste se pouštět do války

s celým světem!"

Výpravčí Hubička rozsvítil cloněnou lampu na telegrafním stole,

rozevřel telegrafní zápisník těsně u hrany stolu a pak mi dal

znamení, že mi chce ukázat něco důležitého ve zprávách, ale já jsem

hned věděl, že to bude něco ale docela jinačího. Výpravčí byl

ustaraný, a když ukazoval tužkou do zpráv, špička se mu chvěla a

čárala po papíře jako kardiograf. Opatrně otevřel šuplík a já jsem

se musel dívat na poslední řádek, ale šilhal jsem do šuplíku. Kužel

světla stolní lampy jediný svítil v dopravní kanceláři a na dně té

zásuvky se blyštěl revolver a potom takový předmět podobající se

baterce, která místo skla měla něco jako hodinky, které tiše tikaly.

"Miloši," řekl výpravčí šeptem, a dál ukazoval a podtrhával zprávu

v zápisníku, "Miloši, nejlepší bude stát na perónu a hodit to na

prostřední vagón. Hodíme tomu vlaku na stůj a v poslední chvíli mu

dáme na zelenou... zpomalíme si ho."

"To je pravda," povídám a cítil jsem, že ve všech oknech čekárny,

všemi škvírami v zatemnění, všude by mohly být pátravé oči.

Proto jsem vzal tužku a taky jsem podškrtával zprávu v telegrafním

zápisníku a přitom šeptal:

"Pamatujete se, jak nám spadlo rameno semaforu? Jak projížděla ta

rychlíková raketa? Víte co? Já to udělám taky tak. Vylezu na ten

semafor a shora, takhle se vykloním a upustím tu třaskavku na

prostřední vagón a potom zase slezu a budeme se dívat, co to bude

dělat... Kde je ten náš ostře sledovanej transport?"

"Projel Poděbrady, za půl hodinky je tady," odprskl výpravčí a

břichem zavřel zásuvku a nesmyslně se podepsal na stránku zápisníku.

"Nemáš strach?"

"Ne, nikdy jsem nebyl tak klidnej... ach," povídám, "já jsem

mužskej, já jsem mužskej zrovna tak jako vy, pane výpravčí, mužskej

jsem, a to je krásný, všecko už ze mne spadlo, takhle...," vzal jsem

ze stolu dlouhé nůžky a stříhl jimi, "takhle jsem se odstřihl od

minulosti," zasmál jsem se a zvedl telefon.

"Je to rychlíková raketa," povídám a hlásím na hradla, "postavte

výměny pro raketu, číslo padesát tři šedesát jedna," a vytočil jsem

z bloku klíč a vyšel do noci, na obzoru se pořád táhla veliká

skvrna, pořád jako by tam před chvílí zapadlo slunce. Lehce jsem

vyhodil páky semaforů a předvěsti. Nikdy jsem neměl tak čisto v

hlavě, pořád jako by mě hladila maminka, když mi v dětství odháněla

zlý sen. A pan výpravčí Hubička chodil kanceláří, díval se do

podlahy, už ani se nešel podívat na nebe, dobře jsem to viděl

dopředu, tak jako on, tu zodpovědnost, jak to dopadne? a když dobře,

tak co potom? Ale já jsem na tohle nemyslel, ne že bych to

nedomyslil, domyslil jsem to všechno do konce, ale to už mne

nezajímalo, já jsem se jen soustředil na to, abych ukápl ze semaforu

přesně na ten vagón, aby celý vlak vyletěl do povětří, nic jiného

jsem si nepřál, nic jiného jsem na nebi neviděl než ten pořád

stoupající oblak, který usrkává do sebe zbytky vagónů a kolejnic a

pražců, myslil jsem na to, že jsem už vlastně na tohle měl myslit

dávno, už proto, že mi přejeli dědu, který jim kráčel samotinký