"To jsem já, Miloš," povídám, "paní přednostová, já jsem k vám

přišel na radu, zkrátka já pozejtří pojedu za mou slečnou, Mášou,

tou konduktérkou, víte? A vona bude na mně jistě chtít... víte co?"

"To nevím," zabreptala paní přednostová a sklonila se a namočila

šišku a otevřela husákovi zobák.

"Ale víte," povídám, "nedělejte, že nevíte, já jdu k vám o radu...

já zkrátka jsem pořád mužskej, ale když potom mám dokázat, že ten

mužskej jsem, tak já už zase mužskej nejsem. Podle knížky mám

ejakulatio prekoks, víte?"

"To nevím," řekla paní přednostová a zase špláchala šišku ve vodě.

"Ale víte," povídám, "tak třeba teďka se zamyslím... no, a prosím,

teďka jsem mužskej... šáhněte si."

"Panenkomarjá," zašeptala paní přednostová, "já už

jsem, pane Miloši, v přechodu..."

"V čem?"

"V přechodu, ale to je hrozný," roztřásla se paní přednostová a

rozsypala hrnec se šiškami.

Poklekl jsem a sbíral ty šišky, a paní přednostová sbírala taky a

já jsem jí při tom vypravoval, proč jsem si prořízl tenkrát obě

zápěstí, protože jsem zvadl v ateliéru u strejčka Nonemana, v

ateliéru Za pět minut hotové, poněvadž jsem byl hotov ještě dřív,

než jsem začal. A paní přednostová pak mlčela, držela husáka za

zobák.

"Šáhněte si, paní přednostová," povídám.

"Šáhnu, Miloši," řekla a nahnula se, zrovna tak její stín na zdi,

a sfoukla svíčku.

"Tak jsem mužskej?" optal jsem se.

"Jste, Miloši," řekla.

"Tak ale, paní přednostová, co dál? Nechtěla byste mě zaškolit?

Pěkně vás o to prosím... v blázinci mi doktor Brabec řekl, že bych

si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou..."

"Ale pane Miloši, já už jsem v přechodu, já už s tímhle nic nechci

mít, opravdu, já vás chápu, kdybych byla mladší, panenkomarija, co

to do vás tady na stanici vjelo? Výpravčí Hubička s těmi razítky,

vy zase s otíráním parůžku..., ale všecko pozejtří půjde, uvidíte,

jste mužskej, a jak mužskej..."

A okýnkem ve sklepě jsem viděl, jak na perón vyšel pan výpravčí

Hubička, rozkročil se a díval se na nebesa, a dobře jsem věděl, že

už se tam nerozevírá Zdenička, nevystrkuje přes celá nebesa zadnici,

ale tiše tam vjíždí nákladní vlak, osmadvacet vagónů, které najednou

mizí a do vzduchu tryská obrovský oblak, pořád roste, jako hrady na

nebi před letní bouřkou, a ještě výš...

"Zlobíte se na mne, paní přednostová?" povídám.

"Nezlobím, Miloši, je to tak všecko lidský...," řekla. A hmatala po

zdi a těžce vystupovala ze schodu na schod, až do prvního patra, pak

chodila kuchyní a pokojem sem a tam, tak jako chodíval pan

přednosta, když se nemohl odvážit nám do očí říci, co proti nám má,

a proto to všecko vyříkal do světlíku a potom sestupoval dolů už

klidný a vyčištěný, protože když se nevykřičel do světlíku, vyřval

se na svou ženu, hrozné věci jí říkal, všechno, co bylo v něm

nečistého, všecko vyříkal a za chvilku už o ničem nevěděl, takže si

nikdy nemusel podřezávat žíly jako já, ani nemusel vyhrnout

telegrafistku a obtisknout jí razítko na zadnici, viděl jsem

dopředu, že se pan přednosta ani nemůže zbláznit, takovou měl pro

sebe duševní hygienu tím, že všecko vykřikl do světlíku a zbytek do

své manželky, která věděla, kdy mu má dát po hubě mokrým hadrem nebo

mu říct hrozně sprostou větu, po které se svalil zrovna tak, jako

po té kvartální facce, po které jako by se probudil.

A pan výpravčí Hubička, čím víc táhlo k půlnoci, tím byl

neklidnější, odprskával, zastavoval se a pořád naslouchal.

Viděl jsem, že pořád očekává, že se otevřou dveře a v nich se zjeví

ruka, která mu podá nějaké poselství nebo nějaký balíček.

Když hodiny pana přednosty bily dvanáct, povídám:

"Ty hodiny ale krásně bijou."

A otevřely se dveře jakoby průvanem a vešla mladá ženská v

rozepjatém hubertusu a byla vidět tyrolská blůza vyšívaná zelenými

dubovými ratolestmi a žaludy. Měla šedivou sukni a bílé vlněné

punčochy a polobotky s vyplazeným jazykem. Oblečená jako pan

přednosta, ale v ženském.

A nesla převázaný malinký balíček.

"Bitte," řekla, "ich muss nach Kersko."

"Kersko," povídám, "to musíte počkat až do rána, to je přes řeku."

"Aber ich muss nach Kersko," trvala.

"To je daleko. Ke komu tam jdete?" povídám.

"Ich habe einen Freund," zasmála se a ukázala na mne prstem, "Sie

sind Herr Fahrdienstleiter?"

"Kdepak, tady ten...," povídám.

"Vy jste pan výpravčí Hubička?" optala se.

"Ja," řekl.

"A tady tenhle?" ukázala na mne.

"Mein Freund," řekl výpravčí.

"Miloš Hrma," představil jsem se.

"Viktoria Freie," uklonila se a podala ruku.

"Viktoria Freie?" podivil se Hubička.

A já jsem věděl, že to je ta zpráva, poznal jsem to, věděl jsem, že

to Viktoria Freie je ta ruka, která podává poselství a zprávu, ale

ta zpráva zatím nepotěšila výpravčího Hubičku, spíš ještě více

pobledl, docela jej to zjevení vyvedlo z míry, viděl jsem, že nemá

ani trošku touhy, dokonce, že se té hezké ženské nepodíval ani na

zadek ani na prsa, jak míval ve zvyku vysvlíkat ženskou očima. A

tahle tyrolačka, jak jsem se díval, ta byla současně prdeláč i

ceckounek. A vyšel jsem na perón a dával jsem znamení nákladnímu

vlaku, aby projížděl, vykropoval jsem je zeleným světlem. A potom,

když jsem se vrátil a oznamoval sousední stanici čas, kdy ten vlak

projel mou stanicí, balíček zmizel. A Viktoria zívala a protahovala

se a dělala na mne oči a já jsem k ní najednou pocítil důvěru, takže

když řekla, že by si ráda hodinku zdřímla otevřel jsem dveře do

kanceláře pana přednosty, tak jako to udělal v Dobrovicích pan

výpravčí Hubička, než přetrhl to voskované kanape, a ona vešla a já

jsem přinesl svůj plášť a dal jsem jej na kanape, zelené stínítko

něžně svítilo, slyšel jsem, jak v holubníku jsou holubi pořád

nepokojní, dokonce víc, než když pan přednosta odjížděl, jako by k

nim vklouzla kuna nebo lasička, tak postrašeně vrkali a tleskali

křídly.

"Já se jmenuju Miloš Hrma," zakoktal jsem, "víte, já jsem si

podřezal žíly, protože prej trpím ejakulatio prekoks. Ale to není

pravda. Sice já jsem zvadl s mou slečnou jako lilium, ale mezi námi,

já jsem opravdu mužskej..."

"Vy jste ještě žádnou neměl?" udivila se Viktoria.

"Neměl, jen jsem se pokoušel, a proto vás prosím, abyste mi

poradila..."

"Opravdu jste ještě žádnou neměl?" divila se čím dál víc.

"Žádnou, protože Mášu - jak si ke mně vlezla u strejdy Nonemana v

Karlíně, Mášu jsem sice u sebe měl, ale nic jsem s ní neměl,

protože, jak jsem říkal, zvadl jsem jako lilium."

"Tak vy jste opravdu ještě žádnou neměl," řekla a usmála se a měla

dolíčky, tak jako je měla Máša, a oči jí zjihly, jako by se podivila

nějakému štěstí nebo našla nějakou vzácnou věc, a prsty mne začala

vískat ve vlasech, jako bych byl klavír, a potom se podívala na

zavřené dveře do dopravní kanceláře a vyklonila se nad stůl, stáhla

knot a sfoukla slyšitelným dechem lampu a nahmatala mne a zacouvala

se mnou ke kanapi pana přednosty a zvrátila se a strhla mne na sebe,

a potom byla na mne laskavá, jako když jsem byl malý a maminka mne

strojila nebo odstrojovala, dovolila mi, abych i jí pomohl vyhrnout